František Peringer

„Vojáci dostali rozkaz, rozkaz se četl, že pojedou na České Budějovice. Soudruzi generálové chtěli, aby se zmátl kapitalistický nepřítel, který to všechno viděl. A aby to nevypadalo, že jedeme prostě tvrdě na sever, tak jsme jeli z Klatov na České Budějovice, tam jsme se měli otočit a skutečně jet na sever. To jsme udělali, ale teď to vezmu od konce, my jsme dojeli do Čáslavi na letiště a byli jsme boje neschopni. Když jsem se vracel z události, kterou se budu snažit popsat, tak jsem viděl tanky, které byly spadlé v příkopech, pobořené stromy, ótéčka a jinou techniku, která byla úplně rozbitá. Dovolil bych si, aby to bylo úplně ucelené, tady přečíst ověřené informace. Jsou z pramenů, které se toho týkaly, kolik se toho vlastně účastnilo vojáků a jaká technika k Polsku nebo do Polska dojela. Akce se zúčastnilo 17 309 vojáků, 541 tanků, z toho 80 tanků mělo nehody. To byly ty, co jsme je potkávali, když jsme se za nimi rozjeli. 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, z toho 122 zůstalo mimo, a 139 děl, z toho asi 120 děl mělo poruchy. Takže jak jsem řekl, byli jsme boje neschopni. Ukázalo se, že armáda nestojí za to, aby ji někdo živil. Ta technika byla stará, ale v prosinci byly extrémní teploty, minus 20, 25 stupňů. Vojáci časem přimrzali k té technice, k pancířům. Oni byli nasáklí naftou a olejem. Jak spali, byli opření tělem a samozřejmě jejich mundúr přimrzl ke kůži, oni přimrzli k tankům. Odřezávali jsme je, v Čáslavi i v průběhu cesty. Někteří přišli - já jsem to neviděl, ale přišli o prsty i o končetiny, měli přimrzlou ruku, nebo nohu měli přimrzlou. Povětrnostní podmínky tam byly šílené.“

„Naši doktoři tušili, že něco bude, protože za nimi chodili vojáci hlavně z tankových rot, stěžovali si, že jsou přetažení. Protože oni nastoupili v říjnu 1980, teď měli měsíc přijímací období, potom je po přísaze nutili, aby i po denním zaměstnání v noci sedli do tanku a učili se ty tanky řídit, samozřejmě všecko na úkor spánku. Oni už prostě víceméně nemohli, tak říkali: 'My jsme strašně unavení, ráno buzerace, přes den buzerace, večer buzerace.' Doktoři už začali tušit, že se něco děje, protože tohle nebylo úplně zvykem. Oni ti tankisti museli něco najet, aby se mohli pohybovat po komunikacích, jak jsme později zjistili. Měli jsme informace z Polska, věděli jsme, že se tam něco děje. Věděli jsme, že tam je reformní křídlo a reformní události tam jsou. Ale netušili jsme, že se může opakovat, co bylo v osmašedesátém u nás, to jsme samozřejmě netušili. Ale věděli jsme, že může nastat mimořádné cvičení, protože se vojáci učili řídit. Každý jsme byli na to připravení, že se na nějaké to cvičení podíváme. To nebylo nic mimořádného. Ale nepřikládali jsme tomu nějakou důležitost.“

„Čili my jsme rozkaz slyšeli zprostředkovaně, bylo jasné, že jedeme na vojenské cvičení. Jako že jedeme na Poláky a jeli bychom na Poláky na České Budějovice, taková švejkovina by nás nenapadla. Jednotky, co vyjely po rozkazu z 6. prosince, to věděly a jely taky rovně rovnou na Polsko, a jak jsem slyšel, někteří se dostali až do Polska. Ti vojáci měli strach z Poláků, tam se povídalo: 'Polák není Čech, Polák si nenechá líbit, aby mu jel nějaký tankista dělat do Polska pořádek.' Naši vojáci věděli, že Poláci budou svou zem bránit. Zase tam byli takoví naši vojáci, kteří si říkali: 'Alespoň si zastřílíme!' Ta mentalita, jak kdo. Někdo se rozumně bál, jiný se nerozumně těšil, že bude do někoho střílet. Ale tak to mezi lidmi je. Ano, byli takoví, co by je to bavilo. Je to otázka, mohli dělat frajera, ale nevím, nejsem si jistý, že je každý druhý schopen střílet do lidí a kór zbytečně. Tady nebylo ohrožení života, a jestli by nastalo, tak z jaké příčiny? Pokud si někdo kladl takové otázky, každý by dělal všechno proto, aby se tomu vyhnul. A jestli někdo na toto nedohlídne, tak si říkal, že si udělá hon.“

„Takže jsme čekali na ten vyprošťovák z Týna, ale ten taky něco řešil. Než přijel, trvalo to šest sedm hodin v tom strašném mrazu. Pak přijel druhý a podařilo se jim to vytáhnout. Otevřel se tankový poklop, byli tam už samozřejmě ti mrtví tankisti. Nebudu to úplně popisovat, všecky čtyři tankisty. Doktor Deniger jim vypisoval úmrtní listy, ale jen u pana Wolfa měl podezření, že došlo ke smrti mechanickou cestou, že se mu přerazil vaz nebo něco takového. U všech ostatních bylo naprosto zřejmé, že se utopili a zemřeli udušením. Všichni čtyři vojáci byli ještě živí, když se to stalo, což už je úplná tragédie. Ti vojáci z mého pohledu mohli žít, kdyby ti tankisti, co tam byli dole, kdyby je neodvolali a ten tank vytáhli. Obrovský problém byl ten, že byla zmrzlá těla. Musely se z tanku vyndat stovky náboje, co byly okolo. Bylo to strašné, nemůžu to popisovat, nicméně mrtvé ohledal pan doktor Deniger. Pak tam přistál vrtulník s nějakým naším generálem. Nevím, co to bylo, ale úplně neoplýval inteligencí, protože pan doktor Deniger tam u toho jednoho, shodou okolností byl to pan Wolf, který byl ženatý a měl prstýnek. Generál mu říká: 'Pane doktore, sundejte ten prstýnek, ať soudružka manželka má prstýnek.' To je jak z Černých baronů. Pan doktor říká: 'Ale to nejde, to vidíte, že to nejde.' Generál mu říká: 'Tak ten prst ustřihněte, to přece není problém, vždyť je to mrtvé.' Pan doktor mu řekl: 'To si udělejte sám, to já dělat nebudu.' Vyndavali jsme papíry, viděli jsme, že ten jeden je ženatý. Viděli jsme dokonce, že tam má tři děti, ale v konečné fázi jen čekal dítě. Ty tři nebyly jeho, byly z jeho rodiny, jak jsem zjistil až teď. Doteď jsem si myslel, že měl tři děti, ta děcka tam byla na fotkách, měl je v takové ruličce.“