Mgr. Věra Perlínová

„Pan prezident Havel se na svoji penzi přestěhoval do budovy bývalé pošty v Mikulandské ulici. Čili byl přímým sousedem hřiště, kam chodily všechny třídy na tělocvik. Já jsem mu tehdy napsala dopis, že ho vítám jako starousedlice v Mikulandské, jako nového souseda a že doufám, že to bude fajn. Že mu přeju, ať se mu tady všechno daří a že ho eventuálně zvu do školy, kdyby se mu to hodilo. Druhý den zvoní telefon, Kancelář Václava Havla, a já už jsem se jako natřásala, tak jsem se jako česala, že to je pan prezident Havel. Nadnáším to, samozřejmě. A byla to jeho sekretářka a pan prezident že se ptá, protože má dveře do své pracovny na hřiště, kde jsou ty tělocviky, kolik je tam těch tělocviků asi. Já jsem řekla, že to zjistím od tělocvikářů. Zjistila jsem, že ty tělocviky jsou tam prakticky nepřetržitě, tam bylo hodně tříd v té škole. No a tak jsem jí to volala zpátky a ona řekla: ‚Ano, pan prezident si to tak asi představoval, takže v pořádku, my tam dáme protihluková skla,‘ ani slovem, že by nějaká žádost, že bychom to měli omezit. ‚Samozřejmě počítali jsme s tím, dáme tam protihluková skla.‘ No a pak slovo dalo slovo, já jsem to nenechala v klidu, já jsem to připomínala tu svoji návštěvu. Během asi půl roku pan prezident Havel přišel k nám do školy. Mě to moc těšilo, že jsem s ním šla po té ulici. Lidi se koukali, kdo to s ním jde, ‚Hele Havel‘, a tak, to bylo dobré. A pan prezident Havel přišel do třídy paní učitelky Wolfové, protože to byla učitelka, která učila ho učila právě, měla ho v osnovách. Učila o jeho knížce, která se jmenuje Pižďuchové, to vy asi víte, a byly tam děti ze všech možných tříd a ty děti byly úžasný. Stejně tak jako vy jste dobří. Prostě byli fajn a ten Havel, to taky byla zásluha jeho, protože uměl zlomit tu atmosféru velmi brzo, že to byla taková bezprostřední, milá hodina. Bylo to nádherné, nádherné.“

„Narodila jsem se v Praze, ale žila jsem prvních patnáct, šestnáct let svého života v malém městě blízko Prahy, v Novém Strašecí, a tím je celé moje dětství motivováno, protože tam se žilo takovým životem velmi ležérním a pro nás to bylo docela zajímavé tím, že můj tatínek, který tam byl jako advokát a velmi úspěšný advokát, tak jsme tam byli docela…, no měli jsme tam spoustu přátel. Jenomže pak přišel takzvaný Vítězný únor 1948 a můj tatínek přišel do své kanceláře, kde měl své knihy, svoji knihovnu, svoji slečnu, která tam mu pomáhala, pracovala s ním – a za jeho stolem seděl tehdejší předseda Komunistické strany v Novém Strašecí a říkal: ‚Soudruhu, tobě tady už nic nepatří, tvoje kancelář patří lidu,‘ nějak se tam vloupal. A můj tatínek šel o další dva dny později pracovat na pilu blízkou, jako dělník. Já nevím, jestli tam budete mít taky otázku, jestli jsem měla nějaké vzory, tak pokud by tam ta otázka byla, tak naším vzorem, protože já mám sestru, byli jednoznačně naši rodiče. A to proto zejména, že náš otec byl velký milovník legrace a ten tatínek náš šel prostě dělat dělníka na pilu a vrátil se z té první šichty a vyprávěl nám takové věci, že jsme se váleli smíchy a řekli jsme si, že to je strašná legrace, vlastně. A tudíž já jsem to dětství měla spojeno spíše s takovými příjemnými zážitky.“