Dora Pešková, rozená Steinová

„Listopad 1941, AK. První transport, takzvané Aufbaukommando, do Terezína. Byli to většinou mladí kluci, žádné ženské tam nebyly. Dostali se do největších kasáren v Terezíně, Sudetenkaserne, a tam byli ubytováni. Oni nesměli ven, nikam, protože celý Terezín byl ještě obsazený. Bylo to město, kde žili normální lidi. Oni museli připravit Terezín jako ghetto. Tihle kluci, co tam byli první, těm zaručili, ačkoli to potom nedodrželi, že chrání své rodiny – rodiče, a pokud byl ženat, tak ženu nebo snoubenku. Patnáctého prosince šel druhý transport AK, v tom byl můj kluk. To pořád ještě nebylo žádné uzavřené ghetto, ale město. Do města se nesmělo, nikam.“

„My jsme ale už věděli, že ten první transport šel do plynu. Protože to byl celý lágr uzavřený, Lagersperre, a ty z toho transportu naložili na náklaďák a odvezli. Řekli, že jedou na práci. Jenomže druhý den ráno přijely náklaďáky zpátky jenom se šatstvem. Takže my už jsme věděli, co nás čeká. Do toho transportu šel také Fredy Hirsch, dobrovolně s dětmi. On by mohl zůstat. To bylo asi začátkem května přibližně. A teďka se řeklo: ,Jedni půjdou do práce – a druzí do plynu.‘ Nevěřili jsme tomu, že někdo půjde do práce, ale přece jenom každý myslel, že ano. No tak selekce.“

„Nedalo se ani sedět, ležet vůbec ne. Jeden stál vedle druhého. Už ani nevím, ale myslím, že jsme odjeli ráno, než se rozednívalo, vždycky to hnali, aby to lidi neviděli. Ale to už nevím, v kolik jsme vyjeli. Asi dopoledne. Jelo se, nikdo nevěděl kam. Říkali: ,Na práci, na práci.‘ Nabitý vlak. Jeli tam staří lidé, děcka, křičely, plakaly, to je jasné. Na potřebu tam byl jeden kbelík od marmelády, (…), jeden takový kbelík stál uprostřed, a když byl plný, tak někdo z mužských ho vylil okýnkem, tam bylo jen malinké okýnko ve výšce. Tak se to vylilo. Jeli jsme jeden den, jednu noc, a kdo znal tu cestu nebo jezdil hodně vlakem, tak to poznal, že jedeme na východ. Jeli jsme přes Ostravu. Někdo poznal, že jsme v Ostravě, a tak se vědělo, že jedeme na východ.“

„Potom hledali holky, co by šly nosit menáž, to žrádlo v sudech od piva. Myslím, že to byly hektolitry. Možná že to bylo půl, ale mně se zdá, že to byly hektolitry. To byly takové štangle provlečené, tady měly ucha, ten sud měl na každé straně kovové ucho, tam se provlékla ta štangle. My jsme dostaly takové háky, na každé staně jedna holka, a musely jsme nosit to jídlo. Za to jsme dostaly jednu polévku navíc. Strašně těžká práce. My byly slabé holky, ve dvou jsme to tahaly. Pro tu jednu polévku, co jsme dostali navíc, pro tu šla Gita, vzala ji a v Kinderheimu ji pak pročachrovala za kostku cukru a tu donesla tátovi. Bylo to těžké. Zima na ruce, ta držadla byla kovová. Já už ani nevím… To byl prosinec, asi polovička, asi měsíc, měsíc a půl nebo dva jsem to vydržela a potom jsem se složila. Taky to bylo trošku moc na mě.“

„Byli jsme na tom náklaďáku, táta, máma a my dvě. Táta byl nemocnej, měl něco se srdcem. On vždycky celou dobu byl optimista, vždycky myslel, že to přejde, že se to přežene a že se dostaneme zpátky. Teď, když to viděl tam, stáli jsme na tom náklaďáku… To je vlastně ten nejhorší okamžik mého života. Tak nás tak chytil, Gitu a mě, a řekl: ,My už tohle nepřežijem, my to nepřežijem. To je koncentrák.‘ My jsme věděly houby, co je koncentrák. ,To je koncentrák. Jen abyste vy dvě držely pohromadě a dávaly jedna na druhou pozor. My už nebudeme, tohle nepřežijeme.‘ Rozloučení s tátou.“

„Když jsem tam přišla, tak vidím: celá půda, špína, prach a plno lidí. Službu tam dělal jeden německý chlapec, z německých transportů. Ten se mě ptal, jestli něco umím, jestli mám nějakej šajn. ,Umíš píchat injekce?‘ – ,Ne, kde bych se to naučila, v gymplu to neučej.‘ – ,Nevadí, já tě to naučím, ale zatím to nepotřebuješ.‘ Říkal: ,Já už tady sloužím snad týden, ve dne, v noci, nikdo tady není. Já se musím vyspat, dneska musíš dělat tu noční.‘ Pak mi říkal: ,Neboj se, nic nebudeš dělat, pití nemáš, jídlo nemáš, žádný prášky taky nemáš, tak nemůžeš dělat nic. Jenom abys to tak jednou za hodinu nebo dvě,‘ já už nevím, jak to říkal, ,to musíš obejít, oni na tebe budou volat, ale nesmíš se jim dát, nesmíš podléhat, protože si nepomůžeš. A kdyby sis myslela, že už někdo je po smrti, tak tady máš takový lístečky, tam napiš jeho číslo a přivážeš mu to na nohu, na palec u nohy.‘ Já v životě mrtvolu neviděla. Co já můžu vědět, jestli je mrtvej, nebo ne. Ta noc byla příšerná.“

„Přišla poslední stanice. Bergen-Belsen. Byl to nejhorší lágr, ale ne v tom smyslu, protože tam už se nedělalo. Ale on nás ani nikdo nepřijmul. Nic. Oni nás vyhodili z toho vlaku nebo pěšky jsme šli, už nevím, jak jsme došli. Ty baráky byly plné, tam se už ani nedalo vejít, jak byly nacpané. Pole mrtvol, vevnitř, venku, všude mrtvoly. Dlouho jsme tam nebyli, asi pět nebo deset dní. Tam nebyla voda, tam nebylo nic. Jídlo ani nemluvím, ale nebylo pití. Byla tam strašná špína, tam leželi živí mezi mrtvými, kdo už nemohl vstát, živý a kolem něj mrtví, ale on se z toho nedostal, protože neměl sílu z toho vylézt. Dovnitř se vůbec nedalo. Nikdo z velení tam nebyl. Tam bylo bezvládí. Ani nevím, jestli ty mrtvoly někdo odvážel nebo ne, asi ne. Těch pořád jen přibývalo.“

„No tak selekce. Máma tam samozřejmě ani nešla, tu už by nevzali. Já jsem tam šla, musela jsem, to bylo podle věku. Jenomže jsem měla takovéhle oteklé hnáty, po té nemoci. Tak nic. Nikam. Holt nikam. Stejně jsme nevěděli, co je lepší, zůstat, nebo nezůstat. Ale Gita, z toho Kinderheimu, kde měli vždycky nejčerstvější a nejjistější zprávy, tak přiběhla a říkala: ,Já byla na selekci a mě vzal.‘ Já jsem řekla: ,Mě nevzal.‘ – ,Musíš tam jít ještě jednou, musíš udělat všecko, aby ses tam dostala. Přece tady nezůstaneš.‘ Hučela do mě, tak jsem holt šla ještě jednou. Zase osud, zase osud. Tam byla zase česká lékařka, vždycky někdo mu asistoval, buď doktor nebo doktorka. Ona se na mě tak koukala a říkala: ,Co máš s těma nohama?‘ – ,Já jsem měla tyfus.‘ Ona řekla: ,To neříkej. Umíš německy?‘ – ,Jo, umím.‘ – ,Hele, řekni mu, že jsi spadla z palandy a že já jsem řekla, že za dva tři dny to bude dobrý.‘ A šla zpátky, nevím, jak si to představovala, ale já jsem to vykoktala a no tak jo, vzali mě.“

D. P.: „Potom nám navrhli, že nás pošlou do Švédska na zotavenou. Já bych byla jela. Jenom ta moje chytrá ségra. Chce domů, chce domů, chce domů, ačkoli domov nebyl, rodiče nebyli, to už jsme všecko věděly, ale ona chtěla domů. A já, když jsem tátovi slíbila, že se budu o ni starat, tak jsem jela s ní. Ona přišla, bylo to asi čtrnáctého nebo patnáctého července, a přinesla nějaké noviny, zítra že jede poslední vlak do Československa. Že chce jet, že musíme jet, do Švédska ne, ona chce domů, chce domů. Tak jsme jely domů.“ Tazatel: „Je vám líto, že jste se tehdy vrátila se sestrou?“ D. P.: „Ano. Hodně.“