Karel Pfeiffer

„Den před mým výslechem mi přišel od mého strýce balík, který poslal můj tatínek ze západního Německa. V balíku byl jeden švýcarský lék, který na mně vyloudili jedni sousedi z ulice. Já jsem nechtěl, ale přemluvili mě, že ho potřebují pro svého asi sedmnáctiletého syna. Prý jezdil na motorce bez košile, a když ten lék nebude mít, tak umře. Takže jsem se najednou dostal do situace, že když neseženu lék, tak on umře! A všichni budou říkat, že jsem ho mohl zachránit, a já ho nezachránil.“ - „A co mu bylo?“ - „Nevím. Já jsem ho znal, ale nikdy mi neřekl ani ‚ahoj‘, chodili jsme kolem sebe jako cizí, jmenoval se Havrda. Takhle na mně tedy ten lék vymohli, byl jsem prostě dítě, no. Ten lék jsem tedy sehnal a neumíte si představit, co z toho bylo na policii za poprask. Lék ze Švýcarska! To bylo úplně protistátní! Ani nevím, co se s ním stalo, jestli ho ten kluk dostal, nebo ne. Bylo to, jako bych provedl něco strašného, že jsem měl ve svých věcech lék ze Švýcarska.“

„Já už jsem jako osmiletý chlapec věděl, jací Rusáci jsou. Když jsem potom chodil do školy, konkrétně do deváté třídy, Stalin měl narozeniny, a jak to bylo poplatné době, měl jsem na starosti dětské časopisy a musel jsem je po třídě vyvěsit. Takže jsem dostal do ruky časopis, kde byl Stalin na titulní straně, a Stalina jsem překreslil na Hitlera, na ruku jsem mu namaloval hákový kříž a na knížku jsem mu napsal ‚Mein Kampf‘. Viděl to můj kamarád, který komunismus strašně žral, a rozlítil se na mě: ‚Cos to udělal? To je něco hrozného! Okamžitě to půjde k řediteli a na KSČ!‘ Byla školní přestávka a přišel za mnou spolužák a řekl: ‚Podívej se, já mu to vytáhl z kapsy, honem to spal‘, a dal mi to. A tak jsem ten předmět doličný vzal a hodil ho do kamen. On neměl nic, ale tehdy byla taková doba, že udání malého kluka stačilo k tomu, aby mu komunisti věřili. Nemusel mít nic. Já jsem se tehdy údajně dostal na gymnázium, ale když začaly prázdniny, přišel mi takový milý dopis, že krajská školská rada rozhodla, že jsem nebyl přijat do školy druhého výběrového stupně.“

„Byl jsem na balkoně, 5. května, když jsem se dověděl, že je konec války. Všechno kolem kvetlo. Babička s dědečkem sháněli nějaké látky, aby ušili československý prapor. Žádný jsme neměli. Šilo se to, nejen my, ale všichni lidi. Každý se bál mít vlajku schovanou. Přišli jsme tam, kde jsem chodil do školy, stáli jsme přímo naproti škole na chodníku, všude bylo plno lidí a jezdil jeden tank za druhým, celá ruská technika. Maminka říkala, jak jsou ti vojáci unavení. Najednou seskočil z jednoho tanku jeden ruský voják, vrhl se na mého čtyřletého bratra, vzal ho do náruče, vyhodil nahoru, opatrně postavil a běžel zase zpátky. Pak bylo asi 14. května nebo kdy, když se najednou na zahradě objevil tatínek. Byla to velká radost. Mám taky fotku – strejda to hned vyfotil. Já jsem chtěl říct tatínkovi německy, že ten den přistálo kousek od nás dvoumotorové letadlo. Bylo to poprvé, co jsem viděl letadlo, a chtěl jsem mu ten objev říct. Ale najednou všichni vylítli: ‚Nesmíš mluvit německy! Vůbec nemluv německy! Nikdo si dnes neumí představit, že v té době všechno, co bylo německé nebo s němčinou spjaté, vzbuzovalo tak obrovskou nenávist. Větší nenávist si člověk nedovede představit, tu ohromnou nenávist proti všemu německému.“

„Ráno jsem se probudil, maminka něco dělala, strojila mě, oblékla mi tři košile, dva kabáty a já se divil, proč to dělá. Řekla, že jedeme hodně daleko a můžeme si vzít jen dvacet kilo. Všechno, co jsme mohli, jsme si vzali na sebe. Byl jsem malý, ale tohle si pamatuji. Pak jsme šli pěšky po železniční trati, jak se to tehdy dělávalo. Došli jsme na zastávku a dojeli jsme do Gelnice, tam nás na náměstí neznámý člověk vyfotil. Mám fotku, tu vám ukážu. Bylo tam shromáždění, vojenská nákladní auta a němečtí vojáci tam organizovali nástup. Byly tam i autobusy a já si myslel, že pojedeme autobusem. Ale maminka mi vysvětlila, že jeden autobus je pro maminky s kojenci a ten druhý pro hitlerjugend a s tím že možná pojedu. Trochu jsem se těšil, ale víc jsem se bál, že budu od maminky, protože jsem německy moc neuměl. Německy jsem se bavil, jen když jsme přišli k babičce do Švedláru. Tam se mluvilo německy. Doma jsme německy nemluvili, tam jen česky nebo slovensky. Nakonec maminka prosadila, že jsem jel s ní a s bratrem. Jeli jsme celý den, až do Zakopaného.“

„Dověděl se, že bude eskortovaný sám s eskortou, a den a hodinu. Díky tomu vzkazu jsme mohli počkat na nádraží, až půjde. Řekli mu, že půjde v poutech, ale taťka se strašně rozzlobil, praštil tam sebou na postel a prý ať ho třeba zastřelí, ale před svými dětmi v poutech nechce být. Prosil je, aby mu nedali pouta, a říkal, že až bude ve vlaku, ať mu dají pouta třeba na nohy, jen ne před svými dětmi. Ten voják, co ho eskortoval, mu ty pouta tedy vzal, i když měl rozkaz, aby mu je nechal. Řekl taťkovi, že kdyby mu utekl, měl by z toho strašné těžkosti, tak aby mu neutekl. Díky tomu jsme se tedy mohli s tatínkem rozloučit. Na to si můj brácha pamatuje víc než já. Bráchovi zůstalo v paměti navždy, jak byl tatínek vykloněný z vlaku z okénka a mával nám.“