plukovník v. v. Alois Píška

„Tam byl sad nějaký a nějaká tetička tam přišla sbírat, já jsem seděl, si tam sedl, a sbírala jablka, časně ráno. Tak jsem šel za ní a taky byla překvapená, že tam někdo na ni... Tak zase: ,Která je to zóna?‘ - ,No, tady je ruská zóna.‘ - ,A kde je americká?‘ - ,No to je támhle.‘ Jak jsem tam seděl, tak jsem viděl světla kolem, podél... taková říčka tam byla. ,Tak ta hranice je támhle. Tak když chcete jít do americké, tak jděte, tam je takovej můstek, a nechoďte doprava, ale doleva, to se dostanete do Steyru,‘ mně řekla, ,a nechoďte doprava, nebo to se dostanete zpátky do americké... do ruské zóny.‘ Tak jsem udělal těch 100 metrů za deset vteřin. A tak jsem utíkal a tak jsem byl venku z toho.“

„Neměli jsme byt, nás umístili v nemocnici, kterou rozdělili na dvě části. Jeden pro bezdomovce a jedna normální nemocnice. Tak to byl malý pokojík a už jsme tam měli jedno větší dítko a jedno menší. A kuchyně byla pro asi deset rodin. A tam byly koupelny pro celou nemocnici. Tak tam jsme, tam jsme bydleli. Peníze jsme neměli, nic jsme neměli, a akorát Royal Air Force Association nám dala 35 liber, to byly všecky naše peníze. Museli jsme platit 10 šilinků, no tenkrát to byly jiné hodnoty. A tak jsme, tak jsme dostávali na děti ten rybí tuk, tak jsme si koupili ryby a už jsme neměli peníze na sádlo nebo na olej. Tak jsem říkal: ,Rybí tuk.‘ Promiň... Že máme ryby, tak jsme, tak jsem to smažil na tom rybím tuku, to se nedalo jíst. Tak jsme byli chudí.“

„Tak jsme zapakovali a odešli do vesnice a čekali až na půlnoc. Po půlnoci jsme se vydali směrem k hranici. Po cestě jsme potkali dva Němce, kteří šli směrem na Moravu, tak jsme trošku dostali strach, co se bude dít. Tak jsme pozdravili: ,Gute Nacht‘ a šli jsme dál. Teďka jsme měli vybočit doprava před jejich budkou hraniční. A tam byla dřevěná lávka. Jak jsme na to vstoupili, tak to začalo vrzat a začal štěkat pes, to tam Němci měli, tak otevřeli dveře. My jsme zastavili na mostě a Němec se podíval, nikoho neviděl, psa vzal dovnitř, tak jsme rychle přešli na druhou stranu přes tu lávku a pochodovali. Samozřejmě to bylo po půlnoci, tak tma a sněhu po kolena. Tam byly v lese pařezy a cestu nebylo vidět, nic takového, tak se šlo jedním směrem, to jsme putovali až skoro do rána.“

„V tom kempu to bylo všecko tak ubohé. Dřevěné dlouhé baráky, co my jsme říkali ponorky. Spali jsme ve dvou, ve dvou vrstvách, takhle na, po délce. To bylo možná dvacet metrů dlouhé. Kamna, tam byla zima. Ty zimníky, co jsme prodali za pomeranče, by se nám byly hodily. Nebo ty dřevěné baráky měly, to bylo ze dřeva, které nechávalo díry tam, že to nebylo ani rovně nařezané, když to skládali, sbíjeli dohromady, tak tam foukal mistrál. Tak jsme to chvíli vydrželi. Tam jsme, tak tam už byla spousta vojáků, tam byli taky ti, co odešli ze španělské války, Španěláci, španělská civilní válka akorát skončila. Tak tam byli naši lidi a taky Španěláci. Tak jedna strana toho kempu byla plná Španěláků. Tak nikdo nevěděl, co se bude dít. Akorát, že nás tam živili, to jsme, to už bylo drobátko lepší, že jsme měli české jídlo a asi, já nevím, asi korunu na týden, žold, a tak to bylo akorát na litr vína. Tak to jsme tam přežili a pak jsme odešli do města, které se jmenovalo Pézenas. To už bylo organizovanější, tam jsme cvičili na válku, připravovali se na válku. Tak nám dali pušky, napoleonské takové, s tím byli asi v Rusku, dlouhé bodáky, dlouhé pušky. Tak jsem chodil na cvičák. Pak přišel 10. květen, Německo zahájilo ofenzivu proti Francii a my jsme byli hotoví jít na frontu. Tak jsme jeli, jeli, já jsem byl u 1. pluku, tam byl ještě 2. pluk taky a snad se tvořil 3. pluk. To bylo tak špatně vyzbrojené. Němci jezdili vozidly, Francouzi byli taháni koňmi, jejich zbraně, co tam měli, děla nebo co, to bylo jak ještě za první světové války.“