Petr Placák

„(Jací lidé pracovali u Státní bezpečnosti?) Podle mne to byli tak z osmdesáti procent typičtí lumpenproletáři, chlapíci, kteří nic neuměli – na vysvědčení měli běžně čtyřky a trojky, jedničku vždycky jen z tělocviku. StB jim nabízela snadný výdělek, podobně jako SA ve třicátých letech. A jelikož to byli často charakteroví primitivové, určitě jim dělalo dobře, že mají moc nad druhými a tvoří režimní elitu, které se všichni bojí.“

„Na komunistickém režimu mi snad nejvíc vadily přetvářka a lhaní; takové věci vnímá člověk v dětském věku velmi silně. Na základní škole jsme všechno převraceli: když komunista učil, že planet je devět, vyznávali jsme předkoperníkovskou sluneční soustavu, říkali jsme, že planet je sedm a středem soustavy není Slunce, ale Země. Nebyla to ale jen legrace – člověk si takto ujasňoval i spoustu dalších věcí.“

„Nám šlo především: žít si po svém, dělat si své vlastní věci, mít svůj vlastní svět, nezávislý na tom režimu. A samozřejmě, když ten režim nás otravoval, tak my jsme potom otravovali taky. To bylo vzájemné. Já jsem ale vůbec neuvažoval o tom, že režim padne. My jsme opravdu mysleli, že vydrží. Poprvé, kdy jsem pomyslel na to, že by mohl padnout, tak to bylo, až když jsem se dozvěděl, že povolili studentskou demonstraci v listopadu 1989. Takže já jsem si prostě myslel, že ty svině to budou držet, dokud to půjde.“

„Ty jsi založil sdružení České děti. Mohl bys říct, kdy České děti vznikly, co to bylo, co chtěly?“ „Vzniklo to na jaře roku 1988. Úvodní manifest, v tom se proklamovalo obnovení českého království. Byla to taková věc, kdy jsem si říkal, co by mohlo být těm komunistům nejcizejší, nejvzdálenější, nejnepochopitelnější? Tak to české království bylo nasnadě. Přitom to byla věc, která byla tradiční, exotičtí byli ti komunisti, kteří se sem navezli po té bolševické revoluci. Potom v tom také bylo to, že jsme se chtěli odlišit od starší disidentské generace, jejichž ideová východiska jsem chápali, ale že by nám byli nějak moc blízké - to ne.“

„Jak vypadalo vyšetřování tohoto případu?“ „Já musím říct, že když mě ta kriminálka potom předala StB, tak se mi ulevilo, protože jsem konečně věděl, na čem jsem. Původně se mnou hráli takovou nechutnou hru ti kriminalisti... ze začátku dělali, že něco vyšetřují, nebo si mysleli, že něco vyšetřují. Potom do toho vstoupila Státní bezpečnost, oni dělali dál, že něco vyšetřují, a jak byl člověk nezkušený, tak opravdu jsem nevěděl, vyšetřují něco, nebo nevyšetřují, je za tím něco, nebo ne... Tam bylo prý něco, že někdo přepadl nějakou benzinovou pumpu s pistolí, která byla podobná té, co jsem měl já. No a furt jsem nevěděl, je to pravda, není... Dělal jsem takové jako blbosti, které spočívaly v tom, že jsem jim dobrovolně vydal nějaké texty, aby si ověřili, že je to blbost. Což kdybych věděl, o co jde, tak bych jim samozřejmě nic nedal. Když tohle divadlo skončilo a předali mě estébákům, tak mi spadl kámen ze srdce. Teď už bylo jasné, o co jde.“

„A co se týká významu demonstrací?“ „Podle mě měly význam velký, protože tady nešlo o samotné svrhnutí režimu, ale o to, jakým způsobem se to stalo a že vlastně nedošlo k reformě režimu skrz nějaké estébáky a podobně, ale že vlastně ten převrat 17. listopadu dělali lidi, kteří otevřeně proti režimu vystupovali a neměli s ním nic společného. A tyhle demonstrace zpočátku zainteresovaly tisíce lidí, pak už to byly desetitisíce a potom celonárodní věc. Nebýt demonstrací předtím - nebyl by nejenom 17. listopad, ale myslím, že ani generální stávky by neproběhly tak, jak proběhly.“

„Vlastně ta činnost Státní bezpečnosti spočívala jednak v prevenci, jednak v represi. Obě dvě věci kombinovala. Prevence spočívala v neustálé buzeraci, zastrašování, ve snaze odradit lidi od věcí, které se jim nelíbily - vydávání knih, samizdatu... Když to nepomáhalo, tak nastupovala represe, přičemž vysledovat přesně záměry estébáků u jednotlivých případů je těžké, protože kolikrát přelítla nějakému šéfovi estébákovi vrána přes hlavu, nebo když byla objednávka z nejvyšších míst, tak to se týkalo spíš lidí, jako byli pan Havel, ti, co byli celosvětově známí. Tak začalo nějaké to trestní stíhání. Hodně to záleželo na tom, jestli žil člověk na venkově, nebo v Praze. Na venkově to měli lidé mnohonásobně horší, protože jich tam bylo málo a ti estébáci se snažili odvádět nějakou práci, tak u nich otravovali od rána do večera, imrvére. Zatímco nás v Praze byly stovky, takže to nebylo tak zlé. No ale, prostě to spočívalo v tom vytváření neustálé atmosféry ohrožení. Oni mohli kdykoliv vtrhnout do bytu, kde jsi byl, takže prostě nebyl jsi nikde, necítil ses nikde v bezpečí, pokud jsi nebyl třeba někde uprostřed lesa, někde na nějakém výletě, o kterém jsi nikomu neřekl, kam jdeš. Byla to do jisté míry taková psychologická válka, která někdy přerostla v represe.“

„To byli kluci nejlepší. Člověk by si řekl, jako důchodci že mají v sobě přeci jen nějakou zdrženlivost nebo důstojnost stáří, bylo jim tak od pětačtyřiceti do pětašedesáti let, vyloženě někteří, kteří pamatovali ještě komunistický nástup. A tady z těch lidí to opravdu čišela taková zloba a nenávist, že jsem to snad nikdy nikde jinde nezažil. Tady z těch starých proletářů a jejich vyjadřování... Pamatuji si, jak tam byla maminka s dvěma dětma, a slyšel jsem, jak jí jeden starý milicionář říkal: ‚Ty krávo, jdi s těma parchantama domů, nebo dostaneš do držky...‘ Takhle mluvili. Opravdu lumpenproletariát nejtvrdšího ražení a bylo to vidět i na jejich ksichtech, to byly neuvěřitelné ksichty. To ti estébáci, to byli takoví mladí frajírci, to byl takový slabý odvar.“