Jarmila Pláteníková

„To vypadalo tak, že tam byli Ordneři, těch tam bylo plno. Moc, moc, moc. Chodili v bílých punčochách a byli ozbrojení. Měli pistole, byly to vzduchovky, ale i těmi by nám asi ublížili. My Češi jsme chodili do Sokola. A Sokol jsme považovali za to naše. Jedno korzo bylo naše a jedno bylo jejich, německé. A oni chodili v těch bílých punčochách. Tehdy se ve škole učilo a místo tužky byla plnící pera, která měla uvnitř takové kapátko. Do toho se nasál inkoust a tím se psalo. My jsme byli takoví, že jsme to odšroubovali, kazili jsme si kapsy a chodili jsme. Jak šli Němci před námi, tak jsme jim stříkli na ty bílé punčochy. A počítali jsme, kolik jsme jich zničili. Oni po nás stříleli těmi pistolemi. Když jsme šli do Sokola, tak na nás čekali s pistolemi před tím. A to přišli naši četníci – to tehdy ještě nebyla policie – a vodili nás přes zahrady do rušné ulice. Tam nás pouštěli, protože oni by po nás byli stříleli. Takže jako mladí jsme jako blázni bojovali s těmi Němci.“

„Oni dostali z Budějovic příkaz, že mě musejí najít, ale nesmějí mě tam posílat, jenom mě mají držet pod dozorem gestapa. Když jsem slyšela ‚pod dozorem gestapa‘, tak jsem si říkala: ‚Ježiši, co to je? To je něco hroznýho!‘ Já jsem se bála, že to je to, že mě mají zabít nebo něco takového. Jenomže ono to bylo vlastně plus. Oni mě směli mlátit, ale nesměli mě zabít. Oni mě museli živou udržet do těch Budějovic k výslechu.“

„Když mě hodili do toho tábora, tak mužští tam byli samí cizinci. Hlavně tam byli zajatci. Byli to hlavně Italové a Francouzi a takoví. I Němci tam byli. Češky tam byly dvě takové báby – pro mě tehdy báby. Dospělé ženy těch mužů, co zavřeli, to byly nebo nevím co. S těmi jsem tam byla. To jsme byli v hytláku. Tam jen byly kusy hadrů a za těmi hadry jsme byli my. Zima, v zimě to bylo. A my jsme si mysleli, že jsme v Německu. Nenapadlo nikoho, že bychom byli v Čechách. Najednou jsme slyšeli venku křik, jakože tam děti křičí. Tak ty ženské mě zvedly k tomu okénku v tom hytláku a já jsem říkala: ‚Jé, ženský, dneska je Mikuláš a čertíci tu běhají!‘“

„Tak jsme tam měli svoji partu, měli jsme bídu v jídle. Jednak jsme dostávali takový černý chleby a na neděli jsme dostávali, to se tam nevařilo, jsme měli volno v neděli, tak jsme v sobotu dostali takovej prostě bochníček chleba a dostali jsme salám, snad to mohlo mít dvacet deka nebo tak. Ale denně ráno, když tam přijeli, tak přivezli kotel plnej čaje a my jsme si sami na těch kamnech... To byly vysoký kamna takový, který moc tepla nedaly, protože ty baráky byly z panelů a tam nám foukalo, v zimě tam deka nebyla nic platná, to jsme spali oblečený. A měli jsme vši! Všichni. To bylo příšerný. Já, když jsem přijela domů pak a maminka mi tu hlavu napustila petrolejem, to tak pálilo! Pak jsem byla v nemocnici, pač jsem na tom byla špatně s ledvinama, jsem dostávala záchvaty ledvinový. Ale to pití jsme měli jenom, pitný režim vůbec neexistoval. My jsme dostali ráno velikánskej kotel čaje za dveře v tom jednom baráku – z každý strany byl vchod – a tam jsme pili. A večer druhej kotel. No a přes den jsme neměli vůbec možnost pít, jedině já jsem měla to štěstí, že jsem byla v tý kanceláři hlásit ty stavy, takže tam jsem se napila z vodovodu. A ty ostatní... Pak jsem byla v továrně vevnitř, pracovala jsem, navíjela jsem si motory a tam, když jsem byla tam v tom prachu, tak tam jste ani neměla možnost se – tam všechno špinavý – něčeho se napít. Vody jo, ale ta byla tak ošklivá, že jste se úplně bála pít. (A jak to bylo třeba s hygienou?) No, to bylo takový, že jsme se prostě, vodu jsme si nosili, tam byl potůček dole, tak jsme si nosili vodu z toho potůčku. A když to bylo v létě, tak to bylo bezvadný, to jsme se myli v potůčku. To jsme vždycky šli a hlídali, kluci měli kus potoka, my kus potoka a tam jsme se omyli. V zimě to bylo horší, to se dal lavor vody, no, a holt v tom lavoru jsme se omyli třebas tři, čtyři nebo pět. Hygiena byla taková, že jsme si nakonec myli akorát obličej a ruce. A měli jsme ty lavory asi dva nebo tři tam, takže jsme jeden měli na to, jeden na to, jeden na to. No, bylo to, hygiena téměř žádná, ale zase to bylo jinde ještě horší. Tam to bylo zase v těch lesích, takže my jsme měli možnost jít do toho potůčku, tam si omýt ruce, nohy, že jo, vyprat si tam kalhoty. A i jako rodiče nám mohli poslat v balíčku někdy takový ty věci, prádlo a tak.“

„A to už jsem měla hodně bříško, bylo to v létě – dcera se narodila druhého září – a jeli jsem z Braníku jednadvacítkou k tomu Jindřichu a na nábřeží vidím proti sobě sedět pána s novinama a já jsem v něm poznala toho Sprucha, toho rošťáka, kterej střílel do lidí opravdu! A já říkám manželovi: ‚Oldo, Oldo, to je Spruch!‘ A úplně nahlas, já jsem se zapomněla v tom momentě. A Olda povídal: ‚Prosím tě, nekřič, mlč!‘ On se ale podíval a uviděl mě – a to byly totiž otevřený tramvaje – a na tom nábřeží vyskočil. A já s tím břichem vyskočila za ním a můj muž taky, protože mě nenechá. A on šel rychle a já jsem taky šla rychle a v tom šel nějakej policajt, tak jsem na něj zakřičela: ‚Prosím vás, tamtoho pána zadržte!‘ Já jsem mu to říkala a on si vzal jeho legitimaci a moji taky, napsal to a já jsem mu říkala: ‚Vy ho pouštíte? Vždyť on zabil tolika lidí!‘ To všechno bylo v člověku ještě takový živý, jak člověk viděl, jak on ubližoval, jak lidi trpěli, tak to člověk musel říct v tom momentě. A ten policajt mi říká: ‚Paní, nebojte se, máme to zapsaný a my vás zavoláme, to se všechno vyšetří. Mám bydliště, mám zaměstnání, nebojte se.‘ Jsem čekala, narodila se mi dcera, ono furt nic, to jsem měla jiný starosti, jiný zájmy, takže jsem prostě na to už pak nemyslela. A pak jsem jela na procházku a na Gorkáči, to jsme tam ještě bydleli, to tam byla policie, zajela jsem dovnitř a říkala jsem, že bych chtěla mluvit s velitelem. A oni: ‚Proč?‘ A já jim říkám: ‚No, já potřebuju zjistit něco, protože já jsem objevila jednoho pána, kterej byl gestapák.‘ Tak oni, že můžu jít, tak jsem vzala žábu na ruku z toho kočárku, šla jsem nahoru a tam jsem mu to celé říkala a on mi řekl: ‚Posaďte se.‘ A teď pořád telefonoval někam a byl rozčílenej. A já jsem měla i legitimaci politickejch vězňů a repatriační. A povídal: ‚Paní, já vás nepotěším, ale musím vám to říct. Ten pán prošel, nezmýlila jste se?‘ Já říkám: ‚Nezlobte se, nezmýlila, určitě ne, já jsem ho viděla denně a viděla jsem, jak střílel do lidí, a viděla jsem ho až moc dobře.‘ A on říká: ‚Ten pán prošel očistnou komisí a je člen ÚV KSČ. Tak, prosím vás, o tom radši nemluvte, protože byste měla nepříjemnosti.‘ Načež já jsem před ním přetrhla legitimaci politických vězňů, dala jsem mu ji na stůl a řekla jsem: ‚Dejte ji na ústřední KSČ, já s tím nechci mít nic společnýho.‘ Takže jsem pak nedostala žádný peníze, že jsem byla vězeň, byla jsem jen vedená, že jsem pracovala v Říši.“

„Můj strýček byl ředitelem na poštovním úřadě a byl jedním z vedoucích členů odboje a hodně v tom pracoval, ale žádnej jsme to nevěděli. Časem na mně chtěl, abych vždycky došla k nějakýmu známýmu, donesla mu dopis nebo něco takovýho, a já jsem brzy poznala, že to nejsou normální dopisy a že pracuje v odboji, a měla jsem ho tím raději a byla jsem na něj hrdá. A hrozně ráda jsem nosívala všechny možný zprávy a i to byly peníze v obálkách pro vdovy po popravených anebo po zavřenejch matkám a dětem. Strýčkovi jsem to řekla a slíbila jsem, že to neřeknu před jeho ženou, mojí tetou, protože ta by strachy umřela.“

„Já měla předvolání do Německa na práci, ale mlékárna mě chtěla vyžádat, ale tatínek můj nedovolil, řekl, abych jela, protože když mě hledá gestapo, že mě budou hůř hledat v tom Německu než tady. A já jsem jela do Frankfurtu nad Mohanem. Tam jsme přijeli, ale právě v té chvíli, kdy byl Frankfurt hodně vybombardovanej, a neměli pro nás ani ubytování, ani práci, a tudíž nás poslali vlakem do takzvanýho Sackische. To byl postavenej Barackenstadt, to je množství baráků, takovejch těch, jako má armáda, panelový. Bylo to v lese a bylo to na Kladsku. Tam jsme přijeli a já jsem měla takovej malej výstup při příjezdu, protože jsme byli unavený. Jeli jsme asi dva dny, prakticky bez jídla, trochu vody a co jsme měli s sebou. A v chodbě, kde jsme čekali, v tý továrně, tak dvě děvčata omdlely. Já jsem byla jedna z mála, která uměla německy, a tak jsem to tam vzala do kanceláře a řekla jsem, že jsme sem dobrovolně nejeli a oni nás tady nechali stát. A vyšel takovej pán starej, kterej se prostě ptal: ‚Was ist das, co to tady je? ‘ A já jsem mu to řekla, že jsme sem dobrovolně nejeli a že nás tady nechaj stát, a on zařídil okamžitě odvoz na ubikace a zařídil, aby nám dali okamžitě teplý jídlo, což byl nějakej teplej čaj nebo takovýho něco a nějakej chleba. A mně nařídil, abych se druhej den ráno u něj hlásila. Měla jsem z toho strašnej strach, ale ti, co tam už dávno bydleli – to byli obyčejně Moraváci a Slováci tam byli a všechno možný a pak tam byli i lidi z jiných zemí, kteří pracovali v Německu – tak ty říkali, abych se nebála, to že je jedinej slušnej člověk. Jmenoval se doktor Bitter a měl na starosti právě pracovníky cizí. A tak jsem tam ráno šla a on mi řekl, že budu dělat tlumočnici, a sice tím způsobem, že budu děvčata český, kteří jsou na ubikaci, kde jsme přijeli, vodit ráno k lékaři, kteří jsou nemocný, a hlásit mu denně ráno stavy pracujících. Tam vždycky chodil jeden beršusák, kterej se jmenoval Spruch, a ten chodil a zdravil ‚Heil Hitler‘ anebo ‚Zvítězit, nebo zemřít‘, tak já jsem při tom říkala: ‚Tak si, ty vole, připrav truhlu.‘ Potichu. Ale slyšeli mě ti ostatní, tam byla vedle Hermina Martin, tak mi napsala lístek: ‚Pojď na záchod.‘ Na záchodě mi řekla, že jsem udělala hloupost, že on umí česky a že abych si dala pozor, že je strašně zlej. No a že určitě půjde po mně prostě. No a já jsem se mu vyhýbala. Ještě, on pak dokonce lezl k nějakejm děvčatům a využíval je tam. A což měli oni zakázaný, to bylo prznění rasy.“

„Mezitím potom mě gestapo shánělo v tom Frankfurtu, našli mě až v tom Sackischi a okamžitě mě přemístili do druhý půlky toho Barackenstadtu, toho Sackische, kterej byl zavřenej za drátem, a byla jsem okamžitě vězeň. A sice tomu se neříkalo koncentrační tábor, ale byl to vězeňský a zajatecký tábor. Bylo to hrozně veliký. A tam jsem byla, přišla o zuby atd. Prostě užila jsem si svoje. A když fronta postupovala, takže Němci museli ustupovat, tak vlastně šli přes naše území, to znamená, že my jsme museli být evakuovaní. My jsme měli jeden nálet za druhým a my, co jsme byli zavřený, tak jsme nesměli z ubikace, my jsme museli zůstat. A ti, co byli v druhé půlce, jak jsem byla dříve, tak ti mohli do lesů se jít schovat. A ti byli tak hodní, že nám házeli aspoň chleba vždycky, když někam jeli. Takže potom nás evakuovali a vezli mě s jinýma ve vlaku a vždycky se jelo v noci. A přes den ten vagon stál před nějakou stanicí, nevěděli jsme, kde jsme, kolikátého je, co je a nic. A jen těma okýnkama malinkatejma jsme se dívali. Občas. No, a oni nás vždycky vyvolali, podle čísel nás vyvolávali, a zaplaťpánbůh mě ne, protože se někdy ti vyvolaní nevrátili. A v tom vagonu byli hlavně Francouzi, Italové, Jugoslávci, byl to taky zajateckej tábor. A mě, protože jsem byla nejmladší, jsem tam byla jako studentka, tak mě celkem ignorovali až do tý Prahy. Tam mě dovezli na Pankrác, tam jsem byla asi tři dny a pak řekli, že nemají místo a že mě dají do místní věznice, a dovezli mě do Benešova. To už byla ovšem půlka prosince a to už bylo takový, že už ti Němci měli trochu strach a v tom Benešově už se ti Češi zase méně báli. Tak tam řekli, že nemají taky místo, a dali mě do Janečkovy továrny pod dozor gestapa. Každý tři dny jsem se musela hlásit na gestapo. Někdy jsem dostala pár facek a někdy ne. Bydlela jsem u rodičů. V továrně jsem nesměla dělat v kolektivu, byla jsem v telefonní ústředně, kde jsem hlásila hlavně nálety. A to všichni odešli, a já jsem musela zůstat.“