„Vyvrcholilo to na Vánoce roku 1952. Nový kulturní referent se prořekl, že by horníci měli dostat příděl vína. Velitel táboru o tom nechtěl slyšet, našli zastání v oberštaigerovi. Padlo dokonce slovo o víně. ‚To je pravda. Vy jste horníci, vy byste ho měli také dostat.‘ (…) Měnilo se to. Vánoce budou, Vánoce nebudou. Den před Štědrým dnem se přivezl sud vína. Den před Štědrým dnem každý dostal čtvrt litru červeného vína na osobu.“ „Co to bylo za jídlo?“ „K jídlu bylo lepší jídlo, bramborový salát a řízek. Jablko, pomeranč, burské ořechy. Muklové dokonce dostali i pomeranč. Byla to skutečně rybí polévka.“
„Na tom elku to bylo ošklivé. To nám rozšlapali večeři. Žádná lepší večere. Na Bytíze jsme si přinesli větvičky a kvůli tomu byl hrozný malér. Přešlapovali jsme venku ve fujavici, zatímco oni dělali filcunk. Nejhorší bylo, že nás to nenechali uklidit. Museli jsme okamžitě zhasnout a jít spát do toho bordelu, co nám udělali. Nevěděl jsem, kde mám své věci. To bylo ošklivé. Na Jáchymovsku si nepamatuji na hezké Vánoce. Udělali jsme si občas vánoční odpoledne se skautíky. Měli jsme tam kluka, který střádal suchý chleba, aby uschnul. Pak ho rozdrtil a dělal z toho perníčky, když někde sehnal cukr. To bylo docela dobré. Měli jsme trošku lepší jídlo, ale málokdy nás nechali v poklidu ho sníst.“
„Manželka mi říkala pak: ‚Proč jsi nám nic neřekl, něco bližšího? Akorát to, že jsi byl zavřený.‘ Na to já mám pro všechny jednu odpověď. Jsou to věci, když o tom tak uvažuji, kdy mi 80 procent lidí řekne: ‚To není pravda. To nemůže být pravda.‘ V té chvíli to považuji za urážku těch, kteří tam nechali životy. Tak jsem radši byl ticho. Teď, když se mne někdo konkrétně zeptá, a že ty děti ve školách dokáží být hodně konkrétní, tak o tom konkrétně mluvím. Jsem si vědom jedné věci. Kdybych měl hovořit o všech věcech, mohl bych vykládat měsíc od rána do večera, navazovala by jedna epizoda na druhou a nebralo by to konce. (…) Sám se vzpomínkami nejitřím. To bych nemohl dělat to, co dělám. Spíš než ‚Věrni zůstaneme‘ by pak vycházelo ‚Bolestíni zůstávají.‘ (Smích)“
„Druhý den po (zákroku) přišla sestra - skautka a říká: ‚Tak jedeme na tu sternálku.‘ Chtěl jsem se otočit a říct: ‚Hanko, co blbneš? Vždyť jsem tam byl včera.‘ Ten její pohled mi však dával najevo, že se něco děje. Rychle jsem se zorientoval. Tak jsem schlíple řekl: ‚Ano.‘ (…) Stále se tvářila přísně. Přivezli mne na ošetřovnu, tam mne položili na vyšetřovací stůl, před doktora (také skaut), který mi den předtím sternálku dělal. Vzal do ruky tu obrovskou jehlu, skoro kolík, kterým to včera dělal, a já si říkal, snad vidí ten flastr.
Naklonil se ke mně a říká: ‚Ti tři chlápci, co přišli na pokoj, to jsou estébáci a jdou po tobě. Zítra padneš do mdlob. Dnes žádné courání, budeš na posteli jak přikovaný. Jak bude sestra zítra ráno dávat teploměry, tak ti bude blbě, padneš do komatu, to snad dokážeš. Já tě nechám převézt na chirurgii. Saniťák o všem ví, necháme ti tam civilní hadry. Někde ti u brány zastaví a Pánbůh s tebou.‘ Tak se i stalo. Druhý den jsem začal padat do mdlob.“
„Požádal jsem je, že bych chtěl znát jméno a eventuálně kontakt na toho svého vyšetřovatele. To byl skutečně člověk, kterému bylo dlužno poděkovat. Bohužel jsem zapomněl jeho jméno. Věděl jsem ho, protože jsem si ho nechal v roce 1968 na Státní bezpečnosti sehnat a zavolat. Nejdřív říkali, že takový člověk neexistuje, pak to připustili a chtěli vědět, co mu chci. Říkám, že mu chci poděkovat, že to byl člověk mezi vlky. Dívali se na to divně, ale asi po třech dnech domluvili setkání. Ten a ten den v pasáži Koruna na Václavském náměstí, tam vás bude čekat. Pasáž Koruna je úniková zóna. Dalo se všude zmizet, asi proto si to vybral. Nikam neutíkal, skutečně jsme se setkali. Poděkovali jsme mu. Já a sestra mého velitele Rendla a strýc. Říkal nám, že u Státní bezpečnosti poté moc dlouho (nebyl), že se mu to tam trochu zajídalo. (…) Že postupně z toho odešel.“
Půjdeme rozbít výlohu, nebo zmlátit funkcionáře. To není odboj. Odbojová činnost musí být důkladně připravená, aby se dosáhlo co nejmenších ztrát ve vlastních řadách a co největších úderů na straně nepřítele.
Karel Plocek se narodil v roce 1930 v Praze na Žižkově. Ač zde již nežije, za Žižkováka se stále počítá. Za okupace byl členem ilegálního skautského oddílu, s vědomím svého otce působil jako spojka mezi odbojovými skupinami. Karel Plocek byl očitým svědkem bojů Pražského povstání na Žižkově a v okolí. Vyučil se a po únoru 1948 se podílel na organizování přechodů do zahraničí. Během vojenské služby se zranil při seskoku, byl propuštěn na zdravotní dovolenou, poté se opět zapojil do odbojové činnosti. Byl zatčen na konci roku 1951. Pro nedostatek důkazů byl odsouzen „jen“ k třinácti letům vězení. Prošel lágry ve Rtyni v Podkrkonoší, Bytízi, „Elku“ ve Vykmanově. Propustili ho na amnestii v roce 1960. Byl aktivním členem Konfederace politických vězňů, vedoucím skautského oddílu Velena Fanderlíka a šéfredaktorem časopisu Věrni zůstaneme. Zemřel 16. ledna 2009.
