Erna Podhorská

„To vidím ještě teď před očima, to jsme byli v sokolovně a najednou městský rozhlas hlásil, že je konec války. A to jsme šli ze sokola, to byl asi pátek, a my jsme všichni letěli ke škole na náměstí. Byla nás parta asi dvacet dětí, my jsme utíkali, že je konec války, a my mysleli, že už tam ti němečtí vojáci nejsou. Ale oni se snad ti němečtí vojáci taky radovali, že je konec války, protože vyběhli všelijak postrojení, někteří ve vojenských oblecích, někteří jen v trenkách, ale všichni jsme se pomalu na tom náměstí objímali, že je konec války, i s těmi Němci. A když jsme přišli domů, maminka se zlobila, že se na nás mohli vrhnout. My jsme byly poblázněné děti, které tou válkou hrozně trpěly. A teď najednou byl konec, tak jsme se radovaly. To byl krásný den.“

„Přijelo velké auto, a představte si, že vše, co bylo v obchodě v regálech zboží, tak všechno vybrali. Dokonce si dovolili dveřmi přejít do pokoje a vybrat nám ze skříní, co maminka, když jsme měli narozeniny nebo Vánoce, nikdo dárky nekupoval, ale dostali jsme třeba osušku nebo ručníky nebo pěkné utěrky a maminka říkala, že to máme do výbavy, a oni si dovolili i do toho bytu vniknout, otevřít skříně a vybrat nám všechno toto zboží. Potom to v obchodě pana Ševčíka, v Přelouči byly tři obchody s textilem – Svobodovi, Dejmalovi a Ševčík – a do výkladu u Ševčíkových dali všechny tyto věci. Ukázali, co jsme prý měli všechno schovaný, a někdo napsal na výklad: ‚To moje dcera má lepší výbavu!‘ Oni ukazovali jako zatajené zboží. Já nevím, co se to tehdy stalo, protože naši měli dobrý vztah k lidem, chraň bože, že by na někoho byli zlí nebo špatně hovořili. Vždy to byli dobří lidé. A ten komunismus nás teda pěkně okradl.“