„Asi před deseti lety, inspirován povídkou Václava Beneše Třebízského ,Pan Odolén Pětipeský‘, jsem se rozhodl zjistit, zda posloupnost našeho rodu opravdu dosáhla až k roku 1600. Bohužel se mi nepodařilo se až tak daleko k těmto údajům propracovat. Nejstarším členem našeho rodu z Neprobylic, o kterém jsou dosud dochovány záznamy, byl údajně Václav, jenž zemřel okolo roku 1701. Přesné datum jeho narození jsem nezjistil, avšak jeho syn, také Václav, narozen roku 1668, se snad domníval, že se jeho otec narodil kolem roku 1640.“
Byla to doba třicetileté války, Neprobylice byly vypáleny a Václav byl hospodářem a krčmářem v nedaleké obci Kvílice. Zpět do Neprobylic se vrátil až Jan, narozen roku 1714. Stal se zakladatelem neprobylického rodu Podpěrů. Zápisy sehnané z 18. století jsou dle mého osobního názoru dosti chaotické. V době, již popisuji, žily v Neprobylicích tři nebo čtyři rodiny Podpěrů, avšak každá z nich zcela v jiné usedlosti. Ve zmiňované době ještě nedocházelo k číslování domů. A tak usuzuji, že kolem roku 1780 žila jedna rodina Podpěrova v čísle popisném devět. Roku 1771 bylo ,zakoupeno‘ číslo pět, kde nyní žije bratr Jiří. Škoda, že má matka věnovala naši rodinnou Bibli (Bible kralická vydaná na přelomu 17. a 18. století) Muzeu v Třebízi, kde se však z nezjištěných důvodů ztratila. Na jejích zadních stránkách byla totiž mimo jiné i z hlediska historie velice cenná kupní smlouva našeho statku.“
„Na vojnu jsme měli nastoupit 31. srpna. Když však tátu v padesátém druhém roce zavřeli, nervově jsem se zhroutil uštváním a vyčerpáním. Z vojny jsem dostal půlroční odklad a nastoupil až 28. února 1953. Služba v útvarech PTP obnášela ,výcvik‘ s krumpáčem a lopatou, abychom se prý po návratu zpět uměli zapojit do budování komunismu. K těmto útvarům byli odváděni především synové zemědělců a živnostníků. V počátcích založení oddílů PTP byli do nich povoláváni i nepohodlní lidé starších ročníků na neomezeně dlouhou dobu, na takzvané výjimečné vojenské cvičení. Vojenští velitelé je ubezpečovali, že se toto cvičení může případně protáhnout až do jejich smrti, ,pokud je bude stát a armáda potřebovat‘!“
Ze Slánska tak byl povolán na takovéto mimořádné cvičení majitel statku v Otrubech František Hořejší. Byl nasazen u 5. roty 63. Pomocného technického praporu, kde tragicky zahynul. Měl jsem to štěstí, že jsem byl na vojně jen dva roky, protože k 30. dubnu 1954 byly PTP zrušeny a začleněny do TP (technických praporů), a tím zrušena klasifikace „E“ (politicky nespolehlivý). 28. února 1955 jsem odešel do civilu.
Pomocné technické prapory se rozdělovaly na dva typy. Byly to tzv. „lehké prapory“, jejichž příslušníci pracovali na nejrůznějších vojenských nebo civilních stavbách. Ti z nás, kteří nastoupili do „těžkých praporů“, byli následně odesláni do uhelných dolů.
„Pozemková reforma uzákoněná roku 1919 byla významným opatřením, které ovlivnilo poválečný vývoj na vesnici. Reformě podléhala zemědělská půda o výměře větší než sto padesát hektarů. Na rozdíl od pozemkové reformy po roce 1948 se půda nevyvlastňovala, každý měl možnost si koupit za výhodných podmínek na splátky do svého vlastnictví půdu, která mu zajistila možnost obživy. Vesnici to přineslo sociální zklidnění a současně upevnilo pozici agrární strany. U nás měli největší zájem o pole lidé z Kutrovic. Z Neprobylic obsadilo pole za naším statkem pár lidí ve směru k Libovici. Po první pozemkové reformě, myslím, že roku 1924 (První pozemkovou reformu vymezoval rámcový - záborový - zákon z 16. 4. 1919. Nejintenzivněji byla pozemková reforma prováděna r. 1923–1926, prakticky však nebyla ještě ukončena r. 1938), vznikl u nás takzvaný zbytkový statek, jehož správcem se stal pan Snop. Zbytkový statek čítal asi sedmdesát hektarů půdy, která zbyla z původních dvou set hektarů, o něž neměli drobní rolníci a bezzemci zájem. Na rozdíl od druhé pozemkové reformy se půda nevyvlastňovala, musela se zaplatit, ceny však byly rozumné, každý si bral jen tolik, kolik si mohl dovolit. Z utržených peněz připadla část státu, něco původním majitelům, kteří z peněz daň platili. V roce 1948 komunisté slíbili takzvanou pozemkovou reformu. Ta však spočívala v tom, že dřívějším majitelům se dal kousek papíru a novým hospodářům, sotva pole převzali, už je hnali do kolchozu. Po první pozemkové reformě se zlepšila i životní úroveň takzvaných deputátníků. V našem hospodářství otec přestavěl jejich byty. K původně jedné místnosti přistavěl ještě jednu, k ní měli k dispozici sklep, dva malé chlévy pro chov drůbeže nebo prasat, které měli možnost z deputátu krmit.“
„Po 25. únoru 1948 byly ustanoveny akční výbory Národní fronty. Situace se na vesnici začala vyostřovat. Podle pokynů generálního tajemníka Ústředního akčního výboru Národní fronty Alexeje Čepičky měly za úkol ráznou očistu v novém státním zřízení. Na venkově byla situace o to horší, že se začalo se združstevňováním vesnice. Zemědělcům, kteří chtěli i nadále hospodařit sami, byly předepisovány nesmyslně velké odvody dávek masa a zemědělských plodin. Z doby druhé světové války se zachoval rozpisový systém dodávek. Němci byli známi svou důkladností, rozpis měl svá pravidla. Základem k jeho vytvoření byl desetiletý průměr sklizně jednotlivých plodin a živočišného chovu. Po roce 1948 byl tento systém ,vylepšen‘. Sedlákům byly odvody stanovovány individuálně, někdy vyšší až o třicet procent, takže po splnění dodávky obilí a ostatních rostlinných produktů byl pokrácen krmný fond pro dobytek a bylo nemožné splnit živočišné dodávky. Rozpisy stanovovaly obce, tudíž místní komunisté neměli dodávky skoro žádné a své produkty si mohli prodávat na volném trhu, kde byly ceny daleko výhodnější. Neplněním dodávek se hospodáři vystavovali velkým pokutám, za nezaplacení pokut trestům, uvěznění, konfiskaci majetku. Bylo to využíváno k propagandě, po vesnicích byly rozváženy plakáty s neplniči (ukázka plakátu přílohou). Ve prospěch nově tvořených STS (strojních traktorových stanic) jim byly ,vykoupeny‘ veškeré zemědělské stroje. Mnozí rezignovali a raději vstoupili do JZD. V roce 1952 otce odvedli přímo od naší mlátičky. Kolem pátého šestého srpna 1952 jsme sklidili vlastní úrodu a stroj přestěhovali na dva dny k rodině pana Artla. Protože vlastnil necelých deset hektarů, byla u nich asi dva dny a dále se přesunula k Dundrovům. V té době už byly veškeré stroje soustředěny v STS, ale my jsme s Arltovými a Dundrovými vytvořili jakési malé družstvo, tím jsme naši mlátičku mohli používat. Národní výbor dostal nařízení, že tam, kde je úroda sklizena, začne STS orat. Bylo sucho a otec z obavy, že by pole zorali moc hluboko, nechal kolem našich pozemků umístit ,háječky‘ na znamení, že se tam orat nemá. Kdosi tuto skutečnost nahlásil Václavu Švarcovi, předsedovi okresního národního výboru. V roce 1953 byl podepsán i na příkazu opustit rodný statek a vystěhovat se do obce Luníkov, kam byli soustřeďováni nepohodlní sedláci.
11. srpna 1952 byl Dobromil Podpěra zatčen pro ,narušování státního plánu orby strojně traktorové stanice‘. Byl odsouzen k pěti měsícům vězení a pokutě dvaceti tisíc korun. Původně měl být v Neprobylicích prvním zatčeným František Snop, ale ,včas‘ zemřel (1950) a jeho manželka předala hospodářství státnímu statku. Uvězněním mého otce se spustila ve vsi silná politická práce. Komunistům se podařilo zastrašit lidi a do družstva je doslova nahnali. Než se táta dostal k soudu, uběhly nekonečné tři měsíce. Mně bylo dvacet let a k výslechu jsem musel také. Jednou jsem dostal facku, že jsem mluvil moc, podruhé, že jsem mluvil málo.“
„Jedenáctého srpna 1952 byl Dobromil Podpěra (otec) zatčen pro ,narušování státního plánu orby strojně traktorové stanice‘. Byl odsouzen k pěti měsícům vězení a pokutě dvaceti tisíc korun. Původně měl být v Neprobylicích prvním zatčeným František Snop, ale ,včas‘ zemřel (1950) a jeho manželka předala hospodářství státnímu statku. Uvězněním mého otce se spustila ve vsi silná politická práce. Komunistům se podařilo zastrašit lidi a do družstva je doslova nahnali. Než se táta dostal k soudu, uběhly nekonečné tři měsíce. Mně bylo dvacet let a k výslechu jsem musel také. Jednou jsem dostal facku, že jsem mluvil moc, podruhé, že jsem mluvil málo.“
Ing. Dobromil Podpěra se narodil 24. května 1932 v Neprobylicích. V roce 1938 začal chodit do obecné školy v Kvílicích, poté do měšťanské školy na Komenského náměstí ve Slaném. V roce 1950 maturoval na gymnáziu ve Slaném a hlásil se na Zemědělskou fakultu ,obor veterinárního lékařství. Z politických důvodů nebyl přijat. Začal tedy pracovat na hospodářství svého otce. Na začátku roku 1953 byla rodině ukončena nájemní smlouva z jejich vlastního bytu a byla přestěhována do obce Luníkov u Slaného. Do šesti týdnů byl pan Podpěra povolán na vojnu. Vojenskou službu nastoupil u PTP. Až do konce vojny v roce 1955 sloužil v dolech na Ostravsku. Přestože každý druhý rok podával přihlášku na vysokou školu, byl přijat až v roce 1968 na Zemědělskou zootechnickou fakultu v Praze. Mezitím (1959-1962) dálkově vystudoval v Rakovníku střední zemědělskou technickou školu. V roce 1959 se oženil, v roce 1960 se narodil syn Miloš, v roce 1971 Dobromil. Promoval v roce 1973. Byl zaměstnán ve Státním statku Slaný, roku 1975 odešel do JZD Rasošky u Jaroměře, kde zůstal až do důchodu. V roce 1993 se přistěhoval zpět do Neprobylic, žil na statku, který byl rodině po roce 1990 navrácen. Dobromil Podpěra zemřel v roce 2017.
Fotografie při prezentaci sborníku "1939-1945 ve vzpomínkách slánských pamětníků" ve Vlasivědném muzeu ve Slaném při oslavách 65. výročí konce 2. sv. války
Fotografie při prezentaci sborníku "1939-1945 ve vzpomínkách slánských pamětníků" ve Vlasivědném muzeu ve Slaném při oslavách 65. výročí konce 2. sv. války
