„V roce 1938 jsme měli skautský tábor poblíž Orlíku na Vltavě a jako lékař nám tam jel pomáhat tehdejší štábní kapitán Jaroslav Lichtenberg, pozdější profesor kardiochirurg a cévní chirurg, tehdy velmi známá osobnost. Mně se jeho práce velmi líbila. Měl jsem svěřenou ošetřovnu, stan výhradně můj, byla tam ošetřovna, kde jsem mohl prakticky vykonávat běžné ošetřovatelské úkony. Přikládání obvazu při drobných poraněních a podobně, podle jeho příkazu. Nic moc toho nebylo, ale mě ta práce nadchla a já jsem si od té doby velice přál býti lékařem.“
„My jsme prodělávali okupaci tak, že jsme viděli příjezd německých kolon za velice špatného počasí 15. března 1939. Násilí, které na nás přišlo, jsme všichni snášeli velice zle. Pak vznikl určitý pořádek. Oni povolili řízení města, nebo toho protektorátu, víceméně samosprávou, a do atentátu na Heydricha to tedy až tak cítit nebylo. Po atentátu na Heydricha velice přitvrdili, začala hromadná zatýkání a denně vyhlášky, koho popravili za souhlas na atentát na zastupujícího říšského protektora. To bylo velice tísnivé. Byly zavřeny všechny závadné podniky.“
„No a v té době jsme žádného profesora v oboru neměli a už na to dozrála doba. Přestože jsem byl vždycky nestraník a nebyl jsem v komunistické straně a náš Miloš byl od roku 1962 v kapitalistické cizině, což nebylo také zrovna vítáno, tak jsem měl dvě takovéto kádrové šmouhy. Zkoumalo se, jestli kolegové mé generace, kteří měli také docentské hodnosti, by nemohli být profesory, když byli členy KSČ. To se ale nedařilo, protože jejich vědecká činnost byla prakticky nulová – málo publikovali. Posléze to tedy dozrálo tak daleko, že mi profesorskou hodnost navrhli a byl jsem ministerstvem zdravotnictví a školství jmenován. A přišel rok 1989 a hned v roce 1990 nový vysokoškolský zákon. Rozhodlo se, že všechny hodnosti profesorské získané jmenováním v 80. letech se ruší. Dostal jsem dopis, že už nejsem pan profesor, ale už zase jen pan docent, protože jsem do toho spadl taky. Ministrem zdravotnictví byl dr. Lom, se kterým jsme se osobně znali – jeho manželka byla anestezioložka. Dovolil jsem si mu dokonce napsat dopis, že já jsem v žádném případě nedostal hodnost z nějaké laskavosti, pro červenou knížku. Napsal mi, že když je to zákon, on to změnit nemůže, a že to jistě obhájím.“
„Byl to přesně ten rozpor. Tatínek z nejchudších poměrů se vypracoval – a já jsem najednou byl buržoazní nebo nevím jaký element. Po celou dobu jsem hlásil, z jaké rodiny jsem vyšel, a když už jsem měl profesoru, tak Marie, která byla personalistka a obcházela to, tak jí na ministerstvu školství řekli, proč neuvádím pomocného laboranta jako výchozí třídní původ – že bych tak měl třídní původ dělnický. Celý život jsem se protloukal třídním původem. Tak to byly takové záležitosti, bylo to složité.“
„Jakmile jsem potom viděl ten pohyb kolem Němců, kdy jsme začali vidět ty ukrutnosti kolem Čechů, kteří se mstili německým obyvatelům, a když jsem viděl ty tendence lidí z Revoluční gardy, kdy mě lákali, že půjdeme do internátu, ve kterém byly německé holky, snad vojandy, a že se tam za nimi půjdeme pobavit, tak jsem toho hodně rychle nechal. Prostě jsem byl tři týdny v Revolučních gardách a sundal jsem pásku, protože to nebylo jednání, kterého bych se chtěl účastnit. To ze sebe nedělám svatouška, ale ta doba byla takto drsná. Pak při procházce Prahou jsem na Příkopech viděl uvázanou lidskou, ohořelou mrtvolu. Byl tam někdo upálen a přivázán ke sloupku. To jsem viděl na vlastní oči. Pak jsem na vlastní oči viděl, že nějakou ženu táhli za nohy po zemi. Ty násilnosti, které dělali někteří Češi v tom obratu války, bezvýběrově proti německému obyvatelstvu, ty jsem v malém viděl i v Praze a bylo to nešťastné.“
Prof. MUDr. Jiří Pokorný, DrSc., se narodil 21. dubna 1924 v Londýně do rodiny Marie Turzikové a Františka Pokorného, který tehdy pracoval na velvyslanectví ve Velké Británii. Jiří měl starší sestru Milenu a dva o deset let mladší bratry. Jiří Pokorný v roce 1943 absolvoval gymnázium a po válce se přihlásil na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1948 získal vojenské prospěchové stipendium, které bylo podmíněno tříletou službou u armády po absolvování školy. V roce 1950 tedy nastoupil jako mladý lékař do vojenské nemocnice ve Střešovicích. V roce 1952 se začal věnovat vznikajícímu oboru anesteziologie a resuscitace, který do té doby nebyl samostatným lékařským oborem. Během své lékařské kariéry se stal špičkovou kapacitou v tomto oboru. Stál u zrodu nejen české anesteziologie a resuscitace, ale zasloužil se také o vznik a rozvoj oboru urgentní medicíny a medicíny katastrof. Pod jeho vedením vyrostlo mnoho kvalitních pracovišť, velmi činný byl také v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. V letech 1956–1972 vedl anesteziologické oddělení ÚVN, v letech 1973–1990 Kliniku anesteziologie a resuscitace FN Motol. Obě pracoviště byla klinickými základnami subkatedry a katedry anesteziologie a resuscitace ILF. Tato výuková pracoviště vedl od roku 1969 do roku 1990. V letech 1960–1990 vedl též státní výzkumný úkol Anesteziologie a resuscitace za mimořádných podmínek, který obsahoval dílčí úkoly klinické, technické a experimentální. V roce 1996 byl jmenován vedoucím subkatedry přednemocniční neodkladné péče a medicíny katastrof IPVZ. Od roku 2000 se toto pracoviště změnilo na katedru urgentní medicíny a medicíny katastrof, kterou vedl do roku 2003. Je autorem 257 odborných publikací, z toho 11 monografií a kolektivních učebnic oboru anesteziologie a resuscitace i oboru urgentní medicína. V zahraničí publikoval 36 odborných textů.
