Eliška Polanecká

„Gestapo to vzalo nejdřív u Vomočila, ale tam nikoho nenašli, tak nabrali proviant a přesunuli se k mému dědečkovi, Františku Famfulíkovi. Vtrhli tam jak banda zločinců, bouchali na dveře, tak děda otevřel a oni mu pažbou rozbili obličej, vyrazili přední zuby a vyslýchali ho. Chtěli vědět, kde je Karel. Babičku vzali na dvorek, tam ji přitiskli ke zdi a pistoli jí dali k hlavě, aby jim řekla, kde se Karel nachází. Mezitím popadli i Slávka, kterého měli v pěstounské péči, odvlekli ho do chléva a tam ho zbili tak, že byl potom tři neděle v nemocnici, aby se z toho dostal. Porušili mu centrum rovnováhy a měl i jiná zranění. A Slávek slyšel, jak na babičku na dvoře řvou, kde je Karel, ale babička jim řekla, že neví, ale že i kdyby věděla, že jim to nikdy neřekne, že jim už druhého syna nedá.“

„Už mě nebavilo chodit krást sousedům dříví, abychom se ohřáli u kamen, které tam byly. Tak jsem jednoho krásného dne sedla a napsala jsem panu prezidentovi, kde jsem mu napsala i o těch krysách, dokonce jsem uvedla i počet, kolik jsem jich ten den viděla, protože proti našim dveřím byla zchátralá chodbička s rozklíženými dveřmi, které nešly zavřít, a za nimi byla páchnoucí stojatá voda, kolem které ty krysy pobíhaly. A my se s nimi potkávali na té chodbičce. Tak jsem to všechno popsala prezidentovi a čekala jsem. Jsem skeptik, tak jsem nečekala, že za tři neděle najdu ve schránce dopis od prezidentské kanceláře, kde mi bylo oznámeno, že naše bytová otázka byla předána bytovému odboru Prahy 13 i s doporučením. Tak jsem si říkala, že by se něco hýblo? Naši měli radost, protože měli pocit, že dojde k posunu. A taky došlo. Za další týden nebo dva jsem otevřela schránku a v ní našla dekret na byt.“

„Když jsem viděla na Václaváku, jak se tam otáčí kolem koně a lítají dlažební kostky a střílejí po Muzeu, mně bylo tak špatně, že jsem celý Svaz republik začala nenávidět. Zařekla jsem se, že už nikdy nebudu mluvit rusky. Dělala jsem v bance nějaký čas na směnárně, a když se tam objevila parta, která voněla těma jejich ‚důchama‘, tak jsem říkala: Hele, Rusáci a zavřela jsem pusu, já něponimaju, a hotovo. Bylo to strašně brutální, všude tanky, Praha obklíčená a my v ulicích. Přitom jsme se báli, protože ony koukaly z těch tanků takové negramotné obličeje. Kdoví, kde si ty vojáky sehnali? A nerozuměli nám, my na ně rusky, protože jsme uměli, a vysvětlovali jsme, že tady žádná kontrarevoluce není, že jsme svobodná země, že se tady neděje nic špatného, že žijeme dobře. Oni nevěřili, zbraně čouhaly z tanků. Vojáci vypadali, že jsou z Mongolska, a měli samopaly. A potom Palach. To bylo strašné. V šedesátém devátém po skoro celé Praze jezdily prázdné tramvaje. My chodili pěšky, já jsem chodila pěšky i se svým ředitelem banky. Měla jsem to asi hodinu pěšky do práce, tak jsem musela vycházet o hodinu dřív. Plné ulice lidí, kteří dávali najevo odpor. Stejně bylo všechno na nic.“

„Slavil se 9. květen tenkrát a já jsem té mé spolužačce… protože ona byla nadšená z domova, tak mě furt přesvědčovala, jak je to teďka krásný všechno. Jenomže já měla uši a děti mají uši bystrý. Doma poslouchaj i to, co nemaj. Já jsem jí řekla: ,Podívej, to není pravda, osvobodili nás i Američani, a to západ Čech. Osvobodili Rokycany, osvobodili Plzeň. Byli tam i černoši a všichni.‘ A teď jak to, že se neučíme o tom, že nás osvobodili taky? No, ona nevěděla nic lepšího než to říct doma mamince, že jsem jí řekla, že to není pravda, že jenom Rudá armáda, ale že taky ještě americká armáda. Takže si mě její maminka druhej den odchytila, když jsem šla ze školy, a řekla mi: ,Jestli ještě jednou někde řekneš, že nás osvobodila takzvaná americká armáda…‘ – nevím, proč ,takzvaná‘, ale já si to pamatuju dodneška – ,… tak si pamatuj, že tvůj táta půjde zpátky do Jáchymova, protože já to tak nenechám!‘ No, já jsem se strašně vyděsila. Mně to přišlo hrozný. Já jsem věděla, že to je pravda. Já jsem věřila svýmu tátovi, kterej mi to řekl, a najednou mi někdo vyhrožuje, že mi toho tátu zase pošlou do kriminálu...!“

„Jenomže mu tam nasadili takového zvídavého pána. Dneska se jim říká, že to byli příslušníci StB, a ten pán mu tam dělal hospodáře. A protože slyšel – samozřejmě můj táta byl takovej, že vždycky řekl, co si myslel, a bylo mu jedno, komu to říká – tak nakonec to dopadlo tak, že ho postavili před soud. Odsoudili ho jako nepřítele lidově demokratického zřízení a poslali ho do Jáchymova, což, jak víte, jsou uranové doly, tedy byly uranové doly. Vzhledem k tomu, že se nijak jinak, prostě činy, neprojevil, jenom řečí a tím, že se choval stále jako odpovědný živnostník, no tak se nelíbil.“

„Tenkrát, myslím v roce 1951 anebo 52, nám přišel takový dekret nebo rozkaz, já nevím, co to tenkrát bylo, ale důsledkem toho se stalo, že jsme museli tu hospodu opustit. Přestože naši si na to půjčili a těžce ten dluh spláceli. Moje maminka obsluhovala kuchyň, vařila a vařila třeba 120 jídel denně, přestože měla dvě malé děti a třetí se jí tam narodilo, takže jestli někdo někoho vykořisťoval, tak oni sami sebe. No, tak samozřejmě otec považoval tohleto rozhodnutí za velice nespravedlivé a měl k tomu příslušné komentáře.“