Jindřich Poledňa

* 1934

  • „Vyběhl jsem za barák, byla srpnová neděle. Díval jsem se nahoru, úplně modrá obloha. Krásný den. Nebe bylo jako plné hvězdiček, letadla létala ve formaci osm krát osm. Vypadalo to jako koberec, na kterém jsou vzorky. A země duněla. Běžel jsem kousek od našeho domu, po takové cestičce na otevřené pole. Bylo to v Tikovicích. A říkám: ‚Hele, támhle u toho letadla se zablesklo!‘ To letěla bomba. Pak mě to vyhodilo na dům, říkali, že jsem tam byl ukřižovaný jako Ježíš.“

  • „Byl večer, mezi listopadem a prosincem. Už začalo mrznout, ale ještě bylo bláto. Šel jsem pro vodu do studny u hospody. Přijelo nákladní auto s plachtou. Od pana doktora Šťastného brali lidi a házeli je do toho auta. Byl jsem poslední, kdo je viděl. Později jsem se dozvěděl, že celá rodina je pohřbena zde, na židovském hřbitově.“

  • „Táta nás nebyl schopný uživit. Jednou odešel z domu na komunistickou schůzi k Peškům. Dali mu papír a on podepsal vstup do KSČ. Přišel zpátky a máma se ho ptala: ‚Kde jsi byl?‘ Nechtěl jí odpovědět. Ale jí to bylo jasné, věděla, kam šel, vycítila to. Načež si vzala šátek a odešla. Přišla k Peškům, oni jí přivítali, řekli, ať se posadí a podali jí papír, kde měla podepsat vstup. Ona je poprosila, aby jí ukázali to, co psal manžel, aby to mohla napsat podle něho. Měla jen dva roky školy, ještě za císaře pána. Oni jí ten papír podali, ona ho vzala, roztrhala, hodila na stůl a odešla.“

  • „Byla to velká místnost, v ní velký stůl. My jsme seděli naproti komisi. Přišel Brousil, rektor všech vysokých uměleckých škol a řekl: ‚Soudruzi, než zahájím toto líčení, dovolte mi, abych si mohl ponechat beranici.‘ Byla zima a on byl nastydlý. Načež soudruzi zasedli proti nám a následovalo dvoudenní líčení. Účastnili se ho všichni děkanové uměleckých fakult, všichni kádrováci, vojenská příprava a tak dále. Přišlo mi to jako Norimberský proces. Uvedli to bodem, že jsme parodovali a zesměšňovali sovětskou hrdinskou píseň.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 17.01.2018

    (audio)
    délka: 01:35:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 23.01.2018

    (audio)
    délka: 54:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zhanobil jsem sovětskou hrdinskou píseň

Mladý Jindřich
Mladý Jindřich
zdroj: archiv pamětníka

Jindřich Poledňa se narodil v roce 1934 ve Štikovicích, malé vesnici ležící blízko Brna. Během války byl zraněn při bombardování Brna a strávil několik měsíců v nemocnici. Konec války již prožil doma, stal se tak očitým svědkem tvrdých bojů, které v okolí Brna probíhaly. Po dokončení měšťanky se vyučil krejčím, toužil však po herecké kariéře. Přihlásil se proto na DAMU, kam byl, poté, co si dokončil dělnickou maturitu, přijat. Na fakultě činohry studoval od roku 1953 do roku 1955, kdy byl exemplárně vyhozen za hanobení sovětské hrdinské písně. Již na fakultě se proslavil svým výjimečným talentem a zahrál si v mnoha filmech. Školu dokončil v roce 1958 na katedře alternativního divadla. Poté se věnoval filmu, hrál například v Ledových mužích, Snadném životě, Bláznově kronice či Transportu z ráje. Během 60. let působil jako vedoucí výrobního štábu ve filmových studiích Barrandov. Po 21. srpnu 1968 se rozhodl i s rodinou emigrovat a 3. září nasedli na vlak směrem do západního Německa. Po několika měsících odjeli do Švýcarska, kde Jindřich žil až do roku 1990. Ve Švýcarsku založil filmové a televizní studio pod bankou Credit Swiss. Po revoluci se vrátil, již jako důchodce, do Čech.