Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Abraham Pressburger (* 1924  †︎ 2018)

• narozen 7. 5. 1924 v Bratislavě do německy mluvící židovské rodiny

• studoval na bratislavském gymnáziu společně s Rudolfem Vrbou

• 1939 vyloučen pro svůj původ z gymnázia

• v 16 letech vstupuje do ilegální komunistické organizace

• 1942 – sestra Any zavlečena do Osvětimi, zbytek rodiny do tábora v Seredi

• členem odbojové skupiny Hašomer Hacair, pašování zbraní do tábora, příprava odboje

• 1943 – Alexandr Pressburger, otec Abrahama, zvolen vedoucím Židovské rady v Seredi

• 1944 – tajné setkání s Rudolfem Vrbou po jeho útěku z Osvětimi

• útěk ze Seredi k partyzánům, Liptovský Mikuláš, atentát na velitele jednotky SS

• raněn, potlačení povstání, skrývání, útěk do hor

• 1946 – předsedou Hašomer Hacair v Československu, příprava na odjezd do Izraele

• 1948 – školitelem Hašomer Hacair ve Francii

• 1949 – odjezd do kibucu Šomron, zklamání, odchod z kibucu

• manuální práce, večerní inženýrské studium

• stavební inženýr

• 2005 odchod do důchodu

• zemřel 24. července 2018

Dětství a mládí

Abraham (Jindřich) Pressburger se narodil 7. 5. 1924 v Bratislavě do židovské německy mluvící rodiny. Maminka, rozená Weissová, pocházela z bratislavské městské rodiny. Pracovala jako úřednice v obchodě Khan und Stahler, kde se seznámila s Abrahamovým otcem, u kterého později i pracovala. Alexandr Pressburger, otec Abrahama, pocházel z Galanty, města asi 60 km od Bratislavy, kde podle sčítání lidu z roku 1919 žilo 3654 obyvatel (2447 katolíků, 1136 židů, 48 protestantů). 98 % místních obchodů vlastnili Židé. Alexandr Pressburger se rovněž věnoval obchodu. Nejprve pracoval jako obchodní cestující u veliké bratislavské firmy Khan und Stahler. Později si zařídil vlastní obchod „Palác punčoch“ na Židovské ulici v Bratislavě. „Moji rodiče pocházeli z hodně ortodoxní domácnosti. V jejich generaci již byl určitý vývoj. Mohu vám říci typický příklad. Židé v sobotu zavírali obchody. Můj otec ne. Svým přátelům říkal, že tam není, že tam jsou jen zaměstnanci. Ti pobožní se chodili k obchodu dívat, jestli je pravda, že není uvnitř. Jednoho dne byla jeho výkladní skříň poplivaná. Utřel to, ale další dny se to opakovalo. Došel tedy na policii s tím, že mu někdo plive na obchod a každé ráno to musí čistit. Policie chytila jednoho pobožného Žida, který mu na obchod plival kvůli tomu, že měl v sobotu otevřeno. Otec přišel na policii a zeptal se, jakou pokutu musí dotyčný uhradit. Řekli mu sumu, za jakou ho mohou propustit. Otec to za něj zaplatil a propustili ho.“ Abraham Pressburger měl dvě sestry. Starší sestra Any byla chycena na ulici v Bratislavě a zavlečena prvním transportem do Osvětimi, kde zahynula. Mladší sestra dnes žije v Izraeli. „U nás v rodině se mluvilo německy. Otec dokonce říkal, že největším neštěstím pro Evropu byl rozpad Rakousko-Uherska. Už to vlastně byla taková Evropská unie. Měli dát více svobody národům a vytvořit z toho takovou směs. Chodil jsem do židovské ortodoxní školy, kde se vyučovalo německy. Roku 1933, když nastoupil Hitler, se tatínek rozhodl, že musíme přejít na slovenskou stranu proti Němcům, a tak jsem přešel do slovenské školy.“ Po absolvování měšťanky se Abraham přihlásil na Masarykovo gymnázium v Bratislavě. Ze třiceti žáků ve třídě bylo okolo deseti dětí židovského původu. Soužití dětí různého původu popisuje Pressburger jako naprosto bezproblémové až do doby těsně před nástupem fašismu. „Evangelíci a židé měli náboženství po obědě. Katolíci, kterých byla většina, měli náboženství v devět hodin, a tak jsme měli hodinu volno. Tak jsme vždy šli vedle na kamenné hřiště, kde byly dvě brány, a tam jsme vždy hráli židi proti evangelíkům nebo Sparta proti Slávii. Když jsme šli nazpět, tak jsme debatovali o tom, kdo komu přihrál, proč jsi nepřihrál mně atd. Učitelé byli moc v pořádku. Měli jsme české učitele. Když začalo to těžké období, tak jsme kupříkladu začali chodit do sionistického mládežnického hnutí. To byla taková přirozená reakce. Když vám někdo nadává, že jste Žid, tak nejlepší řešení je být pyšný na to, že jsi Žid, a né být ustrašený apod. V tomto duchu jsme chodili do školy s hvězdou onoho mládežnického hnutí. Když nás viděl jeden profesor, tak se nás ptal: ‚Kluci, to se s tím nebojíte chodit?‘ V té době už byly případy, kdy německá mládež přepadala židovské děti, které chodily na ulici. Už byli vyhecovaný proti Židům. V Bratislavě byla veliká německá menšina. Německé děti jó vyváděly. Když jsme kupříkladu museli odejít z bytu, tak jsme šli na určitou dobu bydlet do Horského parku v Bratislavě, kde jsou takové malé domečky. Tam rovněž bydleli Němci. Měli jsme malého psa, kterého nám otrávili a v noci nám do okna házeli kameny,“ vzpomíná Pressburger.

Nejlepším přítelem na gymnáziu byl Pressburgerovi Walter Rosenberg, později Rudolf Vrba, který se proslavil svým útěkem z Osvětimi. Rudolfova maminka byla obchodní cestující, tak spolu trávili hodně času v jejich domě. Roku 1939 musely všechny děti židovského původu gymnázium opustit. Majetek bratislavských Židů byl arizován, tudíž i Alexander Pressburger přišel o svůj ‚Palác punčoch‘ a rodinný byt. Aby Abraham Pressburger pomohl rodinnému rozpočtu, začal manuálně pracovat na dráze. V té době se jako šestnáctiletý připojil k odbojové komunistické organizaci. „Organizace pracovala tak, že byli vždy tři, z nichž měl jeden spojení na další tři. Byly to takové buňky, aby se ta ilegální organizace neprozradila. Namluvil mě do toho jeden přítel. Lepili jsme protifašistické letáky. Myslím, že to organizovali komunisti. Pak jsem dostal úkol jít do Hašomer Hacair, což byla taková levičácká sionistická organizace, abych tahal mládež do těch buněk. To se však nějak prozradilo a moji spojku zavřeli. Přišel jsem domu a přiznal jsem se, že jsem v tom byl a že vše, co je podezřelé, musí z domu pryč, protože nás možná prozradí. Tak rodiče hledali v domě všechny papíry, co mohli, a mě poslali z domu, ale naštěstí on nic neprozradil a nic se mi nestalo. Celá organizace však přestala existovat, tak jsem zůstal v Hašomer Hacair.“ Organizace Hašomer Hacair vznikla v roce 1913 na Haliči. Ideologie hnutí byla kombinací marxismu, sionismu a myšlenek Baden-Powella, zakladatele skautingu. Cílem hnutí bylo připravovat mládež na odchod do Izraele a vychovávat k životu v kibucech. K zajímavým a v sionistickém hnutí ojedinělým myšlenkám Hašomer Hacair patřila snaha o vytvoření Izraele jako dvounárodnostního státu Židů a Arabů. Na začátku druhé světové války mělo hnutí okolo 70 000 členů převážně ve východní Evropě. S narůstajícími represemi vůči Židům se aktivita Hašomer Hacair zaměřila na odboj proti nacismu. Členové Hašomer Hacair tak stáli u zrodu mnoha odbojových skupin. Mezi nejznámější z nich patří Mordechaj Anielewicz, vedoucí povstání ve Varšavském ghettu. Kromě odbojové činnosti se členové Hašomer Hacair věnovali i studiu, které jim bylo oficiálně zakázáno. „V Hašomer Hacair byla mládež na úrovni. Jeden z nich je dnes lékař, jeden je inženýr, další zůstal jako architekt ve Vídni. Měli jsme pocit, že se máme dál učit. Vytvořili jsme skupinu, hebrejsky se jí říká ‚chuk‘. Každý si na sebe vzal věc, o které si myslel, že je v ní dobrý, a dělal ostatním přednášky. Každý se připravoval z knížky. Jeden vyučoval matematiku, druhý literární historii, třetí dějiny, atd. Setkávali jsme se každý den na hodinu či dvě. Každý něco přednášel a měli jsme z toho radost.“

Život na fašistickém Slovensku

Život na fašistickém Slovensku se pro židovské obyvatelstvo stával čím dál obtížnějším. Avšak útěk do ciziny v době, kdy to bylo možné, zvolil jen málokdo. Tehdejší všeobecné přesvědčení popisuje Pressburger takto: „Když to bylo možné, tak si lidé nemysleli, že to bude tak hrozné. Většina těch, co zůstali, si říkali: ‚Tak co, tak nás budou pronásledovat. Ta vojna tak dlouho nepotrvá.‘ To byla ta naděje. Vzpomínám, že jsem měl rozhovor s tatínkem. On řekl, že si myslí, že ta vojna nepotrvá déle než jeden rok, že Německo nemůže vzdorovat tak velkým mocnostem, jako je Francie a Británie. To musí během roku skončit. Já jsem mu tehdá řekl, že si myslím, že to potrvá čtyři roky. Moc jsem se nemýlil. Vždy mi to pak otec připomínal: ‚Tys mi to řek, že to tak dlouho potrvá!‘“ 

Otec Abrahama Pressburgera chodil manuálně pracovat do pracovního tábora, ze kterého se vracel na víkendy domů. Jeho spolupracovníci jej zvolili předákem, který za ně měl jednat s úřady i židovským vedením. Tím začalo jeho veřejné angažmá. „Roku 1942 se už na Slovensku začaly připravovat transporty. Vznikly tři koncentrační tábory podobné Terezínu. Sereď, Nováky a Vyhne. Zpočátku byl rovněž jeden v Bratislavě pro místní Židy. Židovská rada se obrátila na otce, aby organizoval sereďský tábor. Otec to přijal. Mohl si tam vzít dokonce nábytek. Dali mu jednu jizbu, aby se tam mohl zařídit. Měl tam zvláštní postavení.“ Alexandr Pressburger měl v sereďském táboře na starosti nejprve proviant a posléze celý tábor. „Slovenské vedení neorganizovalo továrny a dodávání proviantu. Toto všechno vedl Židovský výbor. Úkolem Slováků nebylo skutečně organizovat ten tábor, ale dávat pokyny, co se smí a nesmí, omezovat a povolovat. Například chození na nákupy, organizování kuchyně apod. Organizovala židovská organizace. Gardisti byli od toho, aby řekli, že se zítra nebude jíst nebo že mají všichni být v šest v práci. Bylo tam hodně židovské iniciativy v podnikání. Byla tam ohromná továrna na nábytek. Dělala nábytek pro ministry i prezidenta. Dokonce chodili ten nábytek montovat do prezidentského paláce.“

Pracovní tábory a první transporty

Ve stejné době, kdy byly na Slovensku zřizovány pracovní tábory, začaly i první transporty do Osvětimi. Vůbec prvním transportem z 25. 3. 1942, který byl vypraven ze Slovenska do Osvětimi, odjela i Any, starší sestra Abrahama Pressburgera. Transporty pokračovaly až do konce roku 1942, kdy bylo jejich vypravování přerušeno. Do posledního transportu byli poprvé zařazeni i lidé internovaní v pracovních táborech. Mezi vybranými do Osvětimi se ocitl i Abraham Pressburger. „Přišli němečtí důstojníci SS, aby zlikvidovali ten tábor. Všechny shromáždili a mezi nimi šel Hanslian, který stavěl jedny napravo a druhé nalevo. Ti, co byli napravo, šli do Osvětimi. Ti, co byli vlevo, zůstávali v táboře. Byli to buď různí odborníci, nebo dobře pracovali a oni si mysleli, že je ještě využijí, než je později také pošlou. Mě poslal na stranu, která šla do Osvětimi. Můj tatínek tam stál jako předseda Židovské rady spolu s těmi lidmi z SS. Nemohl do toho zasahovat, ale toho Hansliana už dobře znal. Když kolem něj procházel, tak mu otec řekl: ‚Herr Hanslian, um Gottes willen, mein Sohn!‘ – Propánaboha! Můj syn. Ten Hanslian mě už znal, tak ještě jednou prošel mezi řadami, ukázal na mě a řekl: ‚Du Idiot, ich habe dir gesagt dort!‘ – a to mi zachránilo život.“

Kromě zastavení transportů znamenal rok 1943 určité uvolnění i pro lidi v pracovních táborech. „V roce 1943 se poměry v táboře natolik změnily, že se zde začal vyrábět nábytek, otevřel se zlatnický podnik apod. Slováci chtěli tábor využít pro lacinou výrobu, tak se tam kupříkladu vyráběly i šaty pro vojsko. Byly takové poměry, že jsme mohli jít s propustkou ven. Pak zas ale bylo období, kdy to nebylo dobrý. Pracovalo se a muselo se být na barákách. Gardisti byli velmi ostrý. Část z nich byli skutečně zlí. Byl tam jeden, co vždy našel něco, co by mohl provádět Židům. Jmenoval se Cingel. Velitel tábora ve špatném období se jmenoval Vozár, kterej byl taky zlej. Po něm nastoupil velitel Vašina, který byl zpočátku zlej, ale pak se snažil, aby byl život v táboře snesitelný. Po vojně byl ale rovněž odsouzený. Dostal mnoho let pro spolupráci s Němci. To, že byl hodnej, byla taky jen taktika podle vzoru: teď budou pracovat, tak musí mít takové podmínky, aby mohli pracovat.“

V době relativního klidu se v pracovních táborech konsolidovaly odbojové skupinky, tvořené převážně členy mládežnických organizací Makabi a Hašomer Hacair. Do tábora v Novákách se jim s pomocí druhů mimo tábor podařilo propašovat pušky a granáty, do tábora v Seredi pistole. „Na můj osud měla vliv skutečnost, že jsem byl v Hašomer Hacair. Byli jsme více méně organizovaní i za vojny. Připravovali jsme se na to, kdyby byla možnost se přidat k partyzánům. Dokonce jsme přinášeli zbraně do Seredi. Měli jsme takové fantazie, že kdyby se něco dělo, tak se budeme bránit. Ale to byla skutečně fantazie. S několika revolvery to nešlo. Měli jsme ale plán, že s těmi revolvery půjdeme tam, kde měla Hlinkova garda zbraně, vrazíme tam, vezme zbraně a dáme je lidem. Dokonce jsme si našli cestu přes plot. Jeden polský emigrant [Jozef Korniansky], co přišel do tábora, uměl vyrobit falešné razítko a propustku. Když jsme šli ven přes plot, tak kdyby nás chytila policie v Bratislavě bez legitimace, tak by to bylo špatné, ale když jsme jim ukázali propustku, tak jim to stačilo. Bylo nás asi sedm mladých lidí. Měli jsme stále kontakt s lidmi z Hašomer Hacair, kteří byli mimo tábor. Věděli jsme, že klidné období v táboře zase skončí a budou opět posílat do Osvětimi. A skutečně to tak bylo. Po Slovenském povstání se Sereď změnil v jeden hroznej tábor, kde se střílelo, zabíjelo a posílalo se do Terezína. V té době, kdy to bylo trochu lehčí, jsme plánovali dvě věci. Připravit si bunkr nebo něco podobného v horách, kde se budeme moci schovat, anebo když bude možnost, tak se přidat k nějaké vojenské činnosti. Z tábora utekli tři naši lidé a začali připravovat místa, kam bychom mohli utéct. Jedno z míst bylo v Liptovském Svätém Mikuláši. Pamatuji si, že když kamarádi utekli, tak mě zavřeli. Já neutekl, protože jsem to nechtěl udělat tatínkovi.“ Gabi Eichler, Zoltán Grün a Maniu Junger, kterým se podařilo z tábora utéci, budovali v horách u obce Holcovo bunkr, který se měl stát útočištěm pro další členy Hašomer Hacair. 

Pravda o „konečném řešení“

V létě roku 1942 začaly na Slovensko pronikat první informace o skutečné povaze „přesídlení židovského obyvatelstva na východ“. „My jsme to už věděli. Nevím ale, zda to již věděli všichni. Já jsem to věděl, jelikož jsem se setkal se skupinou z ghetta Vilno. Tato skupina byla součástí odboje v ghettu, které se při jeho likvidaci podařilo ukrýt v kanalizaci a dostat se na Slovensko. Byli rovněž z Hašomer Hacair. Setkali jsme se u Liptovského Mikuláše, kde přespávali. Benito Rosenberg, jeden z činovníků Hašomer Hacair z Prešova, se s nimi ještě za války dostal ilegální cestou přes Rumunsko do Palestiny. Ti nám vyprávěli, co se vlastně děje.

Rovněž terezínské vedení to vědělo. Mezi nimi byl i Beck, který to přežil a dodnes žije v Itálii. Ptali se jej, proč to lidem neřekl, když mu vše vypověděl Lederer. On odpověděl, že kdyby jim to řekl, bylo by to horší. Jen panika, která by k ničemu nevedla. Je to velice težké soudit. Avšak kdyby ti, co zahynuli během holocaustu mohli mluvit, tak myslím, že by mluvili jinak než ti, co se zachránili. Židovské vedení v Terezíně kupříkladu rozhodovalo, kdo půjde nebo nepůjde do transportu. Již zde by začalo: ‚Proč si poslal mě, a ne svého příbuzného?‘ Je hrozný pocit, že my, co jsme zůstali naživu, jsme zůstali naživu místo někoho, kdo zahynul. Němci řekli chceme tisíc lidí, dejte nám je. Ve vedení řekli, že jste důležitý, tak jste zůstal místo toho, kdo šel. Je to těžký problém.“

Hlavní zprávu o skutečné podobě vyvražďování Židů však Pressburgerovi podal jeho nejlepší přítel z gymnázia Rudolf Vrba. „Rudolf Vrba byl můj spolužák na gymnáziu a zároveň nejlepší přítel. Když utekl do Maďarska, tak přišel do sereďského tábora, což bylo v té době možné. Navrhl mi, abychom spolu utekli. Můj otec byl strašně proti tomu. Rovněž to považoval za nebezpečné pro něho. Dal však Vrbovi dopis pro bratra v Galantě, aby ho podpořil. Bylo to v roce 1942, kdy měli Židé v Galantě celkem normální poměry. Peníze od otcova bratra mu pomohly, ale v Budapešti jej chytili a odvezli. Když pak utekl z Osvětimi a byl na Slovensku, tak mi zatelefonoval do sereďského tábora. Nějak mi vzkázal, že mi zavolá k otci, který měl telefon. Domluvili jsme si rendezvous. Dostal jsem se na propustku ven z tábora a on mi vyprávěl, co se děje.“

Rudolf Vrba se po válce stal jedním z předních kritiků židovského vedení, které za války často záměrně, byť s nešťastně dobrým úmyslem, zatajovalo před ostatními skutečnou povahu ‚konečného řešení‘. „Židovské vedení mělo dojem, že když bude dělat to, co po nich Němci žádají, například předávat soupisy všech občanů, rozdávat povolání do transportů, částečně organizovat transporty, aby to šlo hladce, dosáhnou od Němců určitých ústupků, které sníží celkovou škodu. Názor Vrby a například Hannah Arendtové byl, že ta spolupráce nebyla správná. V každé náboženské obci měli o každém přesná data. Pokud by je Němcům nedali, nemuselo být to neštěstí tak veliké. Vrba utekl v roce 1944, v době, kdy se plánovalo vyvraždění maďarského židovstva. On byl ten, kdo o tom přinesl zprávu, a byl toho názoru, že se má lidem říci, že jdou na smrt. Kastnerovi lidé byli toho názoru, že se to nemá říkat, že by to způsobilo paniku. Po celou dobu svého života jim to Vrba vyčítal. Dnes ho v Izraeli uctívají jako velkého hrdinu, který utekl a přinesl zprávu, ale v době, kdy vedl onu kritiku, jej odsuzovali. Velikou většinu židovského vedení totiž za války tvořili sionističtí činovníci. Němci rádi spolupracovali se sionisty, protože byli lépe organizovaní a měli větší pochopení pro určitý administrativní pořádek. Po válce tu z těchto činovníků dělali hrdiny. Mnoho z nich samozřejmě také zahynulo, protože Němci je podváděli. Například předsedu terezínského tábora Edelsteina. Edelstein, to byla postava… Byl Němcům partnerem při rozhovorech. Vzali jej do Holandska, aby holandským židovským institucím vysvětlil, jak mají spolupracovat s Němci. Dokonce mu dovolili odjet do Švýcarska na nějaký kongres a on se vrátil. Domníval se, že se mu podařilo zorganizovat terezínský tábor tak, aby tam mohli Židé žít a vytvářet hodnoty pro Němce. Uvěřil tomu. Dostal tam byt, jeho dítě dostalo učitele na klavír a soukromého učitele, aby neztratilo všechny ty roky. Jednoho dne jej poslali do Osvětimi, kde jej dokonce zastřelili a celou rodinu zavraždili. Němci podváděli a lhali Židům. Jejich systém byl postaven na tom, dělat Židům iluze.“

Slovenské národní povstání

Koncem srpna 1944 vypuklo na Slovensku povstání. Ačkoliv se tábor v Seredi nenacházel na povstaleckém území, ostraha tábora tvořená Hlinkovou gardou uprchla. Momentu bezvládí využili internovaní lidé k útěku. Většina z nich však byla v následujících měsících pochytána německou armádou. Závěrečná etapa historie sereďského tábora byla ve znamení násilí, vražd a transportů do Terezína. Rodině Abrahama Pressburgera se však podařilo skrývat až do konce války v útočišti, které jeho otec připravil ještě před povstáním. „Otevřely se brány. Představte si tisíc lidí, jak jde po ulici a neví kam. Němci to pochytali, ale některým se podařilo schovat. Můj otec měl díky své práci kontakty na ten proviant atd. v okolí tábora. Už předtím si připravoval místo, kam se schová. Schoval se u sedláků. Dali ho do stodoly, kde se schovala i má maminka a sestra. Bylo to ještě hodně měsíců do konce vojny, tak jednoho dne ten sedlák otci řekl, že je to pro něj veliké nebezpečí, a tak za to chce peníze. Tatínek už peníze neměl, tak dal sedlákovi dopis pro jednoho přítele, že má problém, že nemá peníze. Byl to český občan, který žil na Slovensku a měl obchod vedle tatínkova Paláce punčoch. Myslím, že se jmenoval Páral, a skutečně ty peníze sedlákovi dal. On to zaplatil. Před koncem války Páral spáchal sebevraždu. Nevíme proč. Je možné, že pracoval proti Němcům a bál se, že na něj někdo něco prozradí, tak si vzal život. Každopádně skutek tohoto nežidovského Čecha zachránil život mého otce.“

V době vypuknutí Slovenského národního povstání byl Abraham Pressburger zrovna na práci mimo tábor v Novém Mestě nad Váhom. „Když vypuklo povstání, zapojil jsem se do něj společně se dvěma přáteli. Jeden se jmenoval Rosenblum a druhý Berci Klug. Byli jsme v táboře taková skupina. Spolu jsme bydleli, rozmýšleli a plánovali. Povstání se projevovalo tím, že se slovenská armáda přidala k povstalcům na mnoha místech. My jsme se přihlásili k jednotce, která byla v Novém Mestě nad Váhom. Přijali nás v kasárnách v Novoměstský. Řekli nám, abychom šli do jedné jizby, a už nám fasovali výstroj. Najednou k nám přišel jeden Slovák a řekl: ‚Kluci utečte! Náš velitel se rozhodl přidat k Němcům a rozhodl se vás odevzdat.‘ Utekli jsme tedy z kasáren přes plot. V noci jsme se skrývali v jednom lese a druhý den jsme se vydali vlakem směrem na Liptovský Svätý Mikuláš.“

Cestou do Liptovského Mikuláše se skupina židovských mladíků zastavila v pracovním táboře v Novákách, kde i přespali. Zdejší vedení Hašomer Hacair mělo užší kontakt na partyzánské skupiny v okolí. Podle dostupných informací se do povstání zapojilo okolo 1600 Židů. „V Novákách, které byly rovněž otevřené, byla jedna židovská partyzánská jednotka. Zúčastnila se bojů v jedné německé vesnici, kde mnoho z bývalých nováckých vězňů padlo. My jsme pokračovali do Liptovského Svätého Mikuláše, kde jsme se chtěli přidat k nějaké partyzánské jednotce. Byli jsme čtyři. Partyzánská jednotka druhého Stalinova frontu, ke které jsme se přidali, vládla nad určitým územím. Chodili jsme z dědiny do dědiny. Zaútočili jsme na jedno menší letiště a na německé ubikace. Celkem však mnoho akcí nebylo. Měl jsem tam jednoho přítele [Gabi Eichler], který byl velmi odvážný a podnikavý. Měli jsme pocit, že bychom toho měli dělat víc. Chopil se iniciativy a chytil jednoho esesáka a přivedl ho jako zajatce do hor. Měl členskou legitimaci SS, sloužil i v táboře Dachau. Odsoudili ho tam na smrt. Po této události jsme se s Gabim rozhodli pro ještě jednu akci.

Oblékli jsme se jako dělníci a šli do vesnice, kde byla posádka SS nasazená k boji proti partyzánům. Jejich úkolem bylo rovněž hledat Židy. Rozhodli jsme se tedy, že něco podnikneme. Zjistili jsme, kde přebývá velitel SS. Bydlel naproti fotografickému ateliéru. Měli jsme plán, že na něj někde počkáme a uděláme na něj atentát. Šli jsme tedy k fotografovi. Nechali jsme se vyfotit a čekali jsme tam. Když pak vyšel velitel, tak jsme ho zastřelili a začali utíkat. Běželi jsme přes velikou zahradu a plot. Při jednom ze skoků jsem si zlomil nohu. Se zlomenou nohou jsem utíkal dál, dokud se mi úplně nepřelomila. Zakřičel jsem: ‚Gabi! Jsem raněný!‘ Myslel jsem si, že mě postřelili. Zastavil se a asi se sebou bojoval: ‚Mám utíkat dál a nechat ho tu, nebo mu nějak pomoct?‘ Byl opravdu velmi silný. Vzal mě na záda a utíkal se mnou. Když jel kolem vůz, tak vytáhl revolver, přikázal řidiči obrátit směr a ujeli jsme.“

Na základě fotografií Pressburgera a Eichlera, které se našly u fotografa naproti ubytovně SS, bylo zahájeno pátrání. Díky obětavosti kamarádů, vesničanů, dílem náhody i vlastní houževnatosti se podařilo Abrahamu Pressburgerovi pronásledovatelům uniknout a přežít do konce války. „Přivedli mi jednoho doktora, který mi na místě udělal sádru. Při dalším útěku mi sádra změkla a měl jsem nohu jen mezi dvěma dřevy. Od té doby mám jednu nohu kratší. Moje další cesta byla velmi dlouhá. Byl jsem u jednoho sedláka, a když přišli Němci do vesnice, Gabi mě vyvedl ven na koni do jedné chaty vysoko v horách, kde přebývali partyzáni. Němci nás tam večer přepadli a ostřelovali nás pomocí děl. Tenkrát vlastně rozbili onu partyzánskou skupinu. O berlích jsem jim utekl přes hory. Byl jsem pak ukrytý v jedné dědině. Jednoho dne přišli Němci, co hledali Židy. Několik jich našli a odvedli. Člověk u kterého jsem byl schovaný, mě večer přivedl starostovi obce a řekl: ‚Rob s nim, čo chceš. Ja už ho nechcem, je to príliš nebezpečné.‘ Ten večer procházela vesnicí jedna sovětská rozvědka, která dělala špionáž za německými liniemi. Rozvědka vešla dovnitř. Velitel se na mě podíval a zeptal se mě, jestli jsem Žid. Sám velitel byl totiž Žid. Vyndal vše, co měl, konzervy apod., a položil to ke mě. Ptal se mě, co tu dělám, tak jsem mu vyprávěl. Rovněž jsem mu řekl, že zrovna jednají, zda mě vydat, nebo ne. V ten okamžik jim pohrozil: ‚Za chvíli odejdeme, ale já se sem vrátím. Pokud se tomuto chlapci něco stane, tak uvidíte, co s vámi provedu.‘ Rozhodli se tedy, že mě dají k cigánům. S nohou to bylo stále špatné, tak mne odvezli na koni k jednomu cigánovi do osady. Druhý den ráno mi cigán povídá, že mě musí dát pryč, protože je přijedou Němci stříhat. Němci totiž stříhali cigánům půlku hlavy a rovněž je pronásledovali. Odvezli mě tedy do nejbližší vesnice, hodili do stodoly a nechali mě tam. Objevilo mě tam asi sedmnáctileté dobrosrdečné slovenské děvče, které mi nosilo mléko a jídlo. Tam mě pak našli moji přátelé, kteří sešli z hor a hledali mě. Odvedli mě do hor, kde jsme se chovávali společně se dvěma židovskými rodinami. Bylo to hodně vysoko v horách, kam nikdo nechodil. Občas někdo z nás zašel do vesnice pro proviant, a tak jsme přežili.

Po válce

V březnu 1945 sestoupili z hor a přihlásili se na vojenském velitelství v Prešově. Gabi Eichler vstoupil do armády a zúčastnil se dalších bojů. Po válce se odstěhoval do Izraele, kde dodnes žije v Nahariji. Abraham Pressburger nastoupil v Prešově do gymnázia. „Když byla osvobozena Bratislava, nechal jsem učení a rozhodl se zjistit, co se stalo s rodiči. Židé v Prešově si mne dost vážili a říkali mi ‚partyzán‘. Byl jsem v Prešově dost zvláštní případ. Všichni již chodili do práce, já ještě chodil do školy a navíc v hrozných šatech. Jeden z místních, co již měl auto, mi říkal, že jede do Bratislavy. Zeptal jsem se jej, jestli by mě vzal s sebou. Řekl mi: ‚Už se mnou chce jet asi dvacet lidí, ale pokud chceš, tak pro tebe, partyzáne, mám vždycky místo.‘ Vystoupil jsem v Seredi, kde jsem doufal, že mi dají nějaké informace. ‚Á, pan Pressburger! On tu byl včera a odjel do Trnavy.‘ Jel jsem tedy do Trnavy. V Trnavě mi řekli: ‚Včera tu byli a odjeli do Bratislavy.‘ Jel jsem tedy do Bratislavy, do kanceláře JOINTu . Tam mi řekli: ‚Teď tu byli! Když poběžíte dolů, tak je potkáte.‘ Běžel jsem tedy dolů a tam před sebou uviděl otce. Poklepal jsem mu na rameno, a tak jsme se setkali.“

Po maturitní zkoušce na gymnáziu se Abraham Pressburger stal předsedou Hašomer Hacair v Československu. „Překlad Hašomer Hacair je ‚Mladý strážce‘. Jeho ideologií byl sionismus plus socialismus. Po válce to bylo velmi pěkné hnutí, plné krásných ideálů, víry v dobrou budoucnost. Názor, že nemáme žít tam, kde nám byli schopni učinit to, co nám učinili, mohl velice nadchnout mladého člověka. Lidé se hnali do Izraele, protože skutečně chtěli odejít z Evropy. My jsme připravovali mládež nejen na Izrael, do neznáma, ale i na tzv. ideální život v kibucu. Kibuc byl ideál. Byly tam zásady, které se samozřejmě neuskutečnily. ‚Každý dává podle svých možností a dostává podle svých potřeb.‘ To jsou krásné zásady. Vychovával ke komuně, v opozici vůči ideálu peněz. Cílem člověka je, aby byly uspokojeny jeho duševní potřeby, aby měl pěkný vztah k životu. Mladé lidi to velmi silně chytilo. Byly zřízeny tzv. ‚Domovy‘, hebrejsky Hachšara – příprava, pro děti ve veku 14–18 a mládež nad 18, která již skutečně žila v kolektivu. Měli společné i šaty. Košile, spodky apod. se praly společně, protože nebylo důležité, jestli byly předtím vaše nebo ne. Přes den vykonávali zemědělskou práci a večer se učili. Hašomer Hacair měla jednoho ideologa, který se jmenoval Borochov. On tvrdil, že zdravou pyramidu národa tvoří dole zemědělci, druhou vrstvu tvoří městští dělníci, třetí intelektuálové a nejvyšší vrstvu kapitalisti a ti, co vládnou. U židovského národa je pyramida obrácená, stojí na špičce. Zemědělců je málo, dělníků trochu víc a nejširší vrstvu tvoří intelektuálové a lidi, co vlastně nic nedělají. Ideálem kibucu bylo, že člověk svým životem obrací pyramidu do normálního stavu a přitom zůstává intelektuálně na nejvyšší úrovni. Když byl založen židovský stát, který tehdejší Československo velmi podporovalo, byla v bratislavské Redutě oslava, kde řečnil předseda Husák a já jménem židovské mládeže.“ 

Do Izraele

V roce 1948 odjel Pressburger na žádost mezinárodního vedení Hašomer Hacair do Francie vyučovat metodu výchovy mládeže. Do Francie jej doprovázela budoucí manželka, tehdy osmnáctiletá Chava Ginzová, sestra mladičkého malíře Petra Ginze, který zahynul v Osvětimi. Po ročním pobytu ve Francii se rozhodli odjet do Izraele. Koncem roku 1949 se v Marseille nalodili na loď Negba, která je zavezla do Haify. Brzy po příjezdu do Izraele však nastalo vystřízlivění z mnoha ideálů a představ o zemi, která se jim měla stát druhým domovem a zaručit jim důstojný život. „Byli jsme na lodi, a když jsme měli vystoupit, tak přišli policajti zkontrolovat pasy. Jeden z těch policajtů se podíval do našeho pasu a řekl německy: ‚Pressburger, was machst du da?‘ –  Co tady ty děláš? ‚Ten pas je ještě platný. Nezůstávej tady. Běž nazpět, nevíš, co se tady děje?! To je hrozné. Už jsi slyšel, co je to chamsín? [chamsín – horký pouštní vítr přinášející množství jemného písku a prachu, známý zvláště ze severovýchodu Afriky, pozn. red.] Zůstaň na lodi!‘ My jsme věřili, že tady bude dobře, ale přijeli jsme koncem roku. Všechno bylo žluté, žádná příroda. Města byla zanedbaná, domy ošklivé. Měl jste pocit, jako byste přišel někam do Afriky. Nemohli jsme říci, jak je to tu krásný. Nic takového tady nebylo. Přece jsme přišli z Československa. Z tak krásné krajiny – lesy, hory a řeky. Tady všechno suchý, žádná řeka, nic. Pro někoho, kdo byl z Československa, byl těžký zážitek, že tady má teď žít. Když jsme sem přišli, mysleli jsme si, že tady bude ideální židovský národ a stát. Mysleli jsme si, že židovský národ je to, co bylo v Československu. Najednou jsme viděli, že židovský národ jsou také Židé ze severní Afriky, z Habeše, z Ameriky, a že to, co jsme představovali my, je vlastně jen malé procento. To, co představovalo německé židovstvo, v Izraeli hodně působilo, ale už se to ztrácí. Bylo nám jasné, že nás čeká těžký život, ale nebáli jsme se toho. Byli jsme ochotní se do toho pustit.“

Po několika měsících strávených v debatách o zásadních otázkách lidstva, oráním pole a bydlením ve stanu v kibucu Šomron se Pressburgerovi rozhodli z kibucu odejít. „Krátkou dobu jsme byli v kibucu, který jsme však opustili v ideologické rozepři. Ptali se mě: ‚Jak to, že nevěříš v Stalina? Nevěříš, že komunismus zabezpečí světu věčný mír?‘ Já jim odpověděl, že budoucí vojna bude mezi Čínou a Ruskem. V kibucu byla zásada ‚kolektiv názorů‘. Tedy že názor má být jednotný. Může se debatovat, ale zásadní názor má být jednotný. Řekl jsem jim, že podle mého názoru je největší hodnotou svoboda a kde není svoboda, není vývoj.“

Bez finančních prostředků se přestěhovali do Naharie. V jednom pronajatém pokoji zde začínali nanovo. Abraham Pressburger se živil manuální prací nejprve jako dělník na stavbě, dále ruční výrobou betonových cihel a později jako instalatér. Současně se přihlásil do dálkového inženýrského kurzu u British Council. Po několika letech získal vzdělání v inženýrském plánování a našel práci v technickém oddělení chemické továrny v Haifě. Koncem padesátých let se přestěhoval do Beerševy, kde nalezl nové uplatnění jako stavební inženýr.

Po letech praxe si Pressburger společně s kolegou otevřel soukromou společnost podnikající v oboru stavebního inženýrství. Zde pracoval až do roku 2005, kdy odešel do důchodu, aby, jak říká, „pomáhal Chavě v domácnosti“.

Dnes Abraham Pressburger žije se svoji manželkou Chavou v izraelském městě Omer.