Marcela Pustinová

„Máma nebyla doma, já jsem doma byla a oni ho [tatínka] odvezli. Já jsem potom běžela za známým, se kterým jsme měli dobré kontakty, a říkala jsem: ,Pane Vozár, tátu odvezli, kam myslíte?‘ On říkal: ,Samozřejmě ho vzali do Malacek, určitě na národní výbor.‘ A já: ,Já bych tam za ním jela.‘ A on: ,Sedni.‘ On mě tam dovezl. Pamatuji si, že jsem tátu našla. Vrátný mi říkal: ,Jdi za roh. Jdi okolo budovy.‘ Obešla jsem to a takové okénko na uhlí, sklep to byl, tam byl zavřený. Říkala jsem: ,Tati!‘ On řekl: ,Řekni mámě tohle, tohle, tohle.‘ Asi bylo dobře, že jsem tam šla. Máma se zlobila, ale zase ne tolik, když jsem jí mohla dát vzkaz od táty. Čili já jsem ho tam našla.“

„Mám dopis z národního výboru: ,Pokud se do týdne nevystěhujete, budete násilím detašovaná.‘ Máma dělala, co mohla. Přidělili nám obecní pastoušku s hliněnou podlahou. Máma na ni dala perský koberec, protože nic jiného neměla. V domě byly odjakživa parkety. Dokupilovi byli progresivní: parkety, koupelna, snažili se vybavit jak fabriku, tak byt. Jediný, kdo mámě pomohl, byl její otec. Když někdy byly mezi mou dcerou a vnukem kontroverze, řekla jsem jim: ,Poslyšte, já jsem v životě neslyšela, že by moje máma řekla svému otci jinak než tatínku. A nikdy jsem neslyšela, aby on jí řekl jinak než Zdeničko.‘ On jediný přijel z Čech a pomáhal mámě se stěhováním do té pastoušky. Ostatní věci asi dali někam do skladiště. Máma se potom vzbouřila, tak nám dovolili jít do nějaké vily. Přidělili nám pokoj a kuchyň a velice jsme tam s mámou vadily. Máma se namíchla, nechala všechno sbalit a odjely jsme do Plzně, kde žil dědeček s babičkou. Měli pokoj a kuchyň. Nám dali pokoj a oni měli kuchyň.“