Ondřej Rácz

„Řikám, až když jsme dostali to občanství...“ Tazatel: „Po tom roce 1949?“ - „1949. Tak jsme dostali z Prahy takový dopis, že se můžeme vrátit zpátky. I číslo baráku tam bylo, 1037. A my tam přijdeme a on tam bydlel, ten lotr.“ Tazatel: „Ten partyzán?“ - „On tam bydlel. A když jsme řikali, že má jít ven, tak on ukazoval, že má dekret. Kdyby tam nehořel ten druhý barák tam vedle...“ M. A. Ráczová: „Se lekli.“ O. R.: „Tam podpálili, tak on by nešel.“ Tazatel: „A to podpálili ti, kteří se vrátili a nemohli se tam nastěhovat, jo?“ - „Tak to podpálili, začalo hořet a všichni už jsme... My jsme ho vyháněli, protože my jsme už dospělý, že jo, čtyry kluci, my bysme tam roztrhali toho chlapa. Tak von volal policii, přišli tam dva. A řikali, já už jsem mluvil česky, že jo, oni mluvili slovensky a řikali, že už máme připravený tam někde jinde ňáký byt, že už jsou tam dva pokoje pro nás, a my: »Co bysme tam dělali? My chceme být tady.« A on povidá: »Tak vás odvezeme o sto kilometrů dál někam.« A my povidáme: »Tak víte co, tak nás odvezte zpátky do Čech, kde jsme byli.« No a mezitim – ty policajti byli na jeho straně, určitě, protože to byli Slováci – a najednou tam začalo hořet, my jsme měli už složený věci na dvorku, všecko. A on se jmenoval Tomáš, to hovado.“ Tazatel: „Ten partyzán?“ - „Ten partyzán. Druhý jméno nevim. Najednou říká, to bylo nějak kolem poledne, že se vystěhuje. Do večera se vystěhoval, a my se nastěhovali.“ Tazatel: „A šel asi do toho bytu, počitám.“ - „Nevim, kam šel, nevim. A nadělal tam škody, okna rozbil, ňáký stromy tam vyřezal ovocný, ale táta i bratr byli truhláři, takže oni to dali do richtigu rychle. No a pak jsme bydleli už spokojeně, no. Jenže my jsme museli za se přihlásit na úřadu práce, do třech dnů všicky. A mě přidělili do Bratislavy, a to je čtyřicet dva kilometrů, na stavbu. Tak čtvrtý den jsem se tam přihlásil na tý stavbě – to bylo strašný! Víte, to je osobní vlak, tam je asi devatenáct zastávek do tý Bratislavy od nás, a to snad jelo tři hodiny. No, dvě hodiny určitě. No a mně se stýskalo. Ona mi to načmárala na dopis, abych se sbalil, a mně se stýskalo. Co tady budu dělat? Vrátim se ke Karbanovi...“

„V šestačtyřicátým roce, patnáctýho prosince, přesně na Vánoce. My jsme se chystali, že zabijeme, tam bylo jedno dvoumetrákový, jedno menší (prase), píchneme to na Vánoce, a nakonec jsme... Všechno jsme tam nechali. Co tam bylo brambor, kukuřice, to bylo kvantum kukuřice, protože tam není nic jinýho než kukuřice, tak jsme měli kukuřici. Všechno, i ty dva kusy hovězího dobytka jsme tam museli nechat, všechno.“ Tazatel: „A jak to probíhalo? Jako tam někdo přišel vás vystěhovat, nebo jak to bylo?“ - „No ráno, to byla ještě tma, sedm hodin, takový malý náklaďáček a tři nebo čtyry vojáci, ozbrojený: »Seberte si osobní věci a nastupte na to auto.« A ten dotyčný, ten partyzán, ten už čekal u vrat.“ Tazatel: „Který dostal ten dům po vás?“ - „Kterej to dostal po nás. To si pamatuju moc dobře, ještě to vidim, ten chlebník jak měl na krku pověšenej, vojenskej, řikaj tomu chlebník. Byl vopřenej o sloup a čekal, až my vyjedeme a von to tam obsadí. On tam byl sám zatím, ale potom se tam asi s rodinou nastěhoval.“ Tazatel: „A velel tomu někdo?“ - „Co?“ Tazatel: „Pane Rácz, velel tomu někdo? Někdo tam byl, nějaký velitel téhleté akce?“ - „Tam byli tři vojáci, víc nevim.“ Tazatel: „Nevíte. A oni měli nějaký papír, že by vám ukázali...“ - „Vůbec nic. Nic takového nebylo.“ Tazatel: „A bránil se táta?“ - „Ne. To víte, ozbrojený puškama tři vojáci... My jsme byli všecky na tom valníku, tak táta řikal, abych hlínu vzal s sebou, takže jsem hlínu vzal ze zahrady.“ Tazatel: „Vy jste vzal hlínu z vaší zahrady?“ - „No, bylo mu padesát čtyři roků, řikal: Dejte mi to do hrobu, až umřu. Pak ještě žil dvacet let. No a potom ten velký pes tam pobíhal, že jsme byli na tom autě, a ten (voják) řikal: »Toho psa si můžete vzít.« Tak otevřel sajtnu a ten pes skočil a toho jsme si vzali s sebou sem, do Málkova. Jinak nic.“ Tazatel: „A tim autem jste jeli na nádraží?“ - „Dva kilometry do Dunajský Stredy, tam byl dlouhý transport už připraven, tam vozili celý den z okolních vesnic, tam vozlili lidi celý den.“ Tazatel: „A kolik myslte, že tam bylo lidí? Stovky?“ - „To bylo víc. Dyť do jednoho vagnu taky tři čtyři rodiny, podle počtu, já nevim, to byly stovky rodin.“

„Když už jsem byl na vojně, já jsem byl, protože... Jak to bylo... Rudík se narodil v devětačtyřicátym roce asi, 19. prosince.“ Tazatel: „Ten je nejstarší?“ - „Ne, Herbert je nejstarší.“ M. A. Ráczová: „Herbert.“ Tazatel: „Jo, Herbert je nejstarší. A ten Herbert se narodil ještě dřív.“- „Ten se narodil 1948, 17. dubna. Rudík se narodil 1949, 19. prosince. A dvojčata se narodily v jednapadesátym roce, 29. prosince. Takže deset dní, rok a deset dní je rozdíl mezi Rudíkem... Takže v jedenapadesátym, když se narodily ty děti, já jsem potom rukoval, já nevim, kolik jim bylo, půl roku snad, a doma měla čtyři děti, odstěhovali se na Skuhrov a Rudíka jsem si vzal, než jsem rukoval, k rodičům na Slovensko. No a za nějaký čas povidám: »Hele, dyť bys mohla celý odstěhovat za tim Rudíkem.« Protože jí se taky stýskalo po tom Rudíkovi.“ M. A. Ráczová: „A muj tatínek sehnal vagon.“ O.R.: „Tak se odstěhovala k mejm rodičům. Jenže Rudík mě neviděl skoro půldruhýho roku, vzali s sebou Rudíka.“ M. A. Ráczová: „Ještě Karolínu jsme měli tenkrát.“ O. R.: „A Rudík mě nepoznal. On začal brečet u brány, vojáci koukali, co to je za otce, když kluk ho nepozná...“

„Když já... Věřte tomu, že já na ty sezení nerad chodim. No tam kecaj takový nesmysly!“ Tazatel: „Těch pétépáků?“ - „No, těch, teď je předsedou tady ten Broj. A takový nepravdivý věci. Že i po vojně byli perzekvovaný, že je buzerovali. Přitom to vůbec není pravda. Vždyť ti kluci, kteří tam se mnou byli, i ten Janzl – ani jeden neměl žadný velký vzdělání, ani jeden z nich. A když teď chodí ty noviny, každýho čtvrt roku, a tam píšou, jak odešli a to: spoustu lékařů, právníků, inženýrů, kerý vystudovali až potom. Tady byl gynekolog, Balek se jmenoval, lékař. Mezi námi je spousta těch inženýrů a tak. Takže když jsme přišli domů z toho, pak už se nikomu nic nestalo, pak už byl naprostý klid. Přesto furt kecaj takový nesmysly – že nás tam mlátili, jíst nám nedali. Proč ty lidi lžou? Proto já mluvim o tom charakteru, víte? Proč tohleto řikaj.“ Tazatel: „Vy jste řikal právě naopak, že jste měl větší příděly, že jste mohl posílat.“ - „No určitě, tam bylo jídla, že já, ačkoliv já jako Maďar jsem byl zvyklej na špeky, Češi moc ne, tam byly takový jako proutěný koše, každý si... Tam byly takový špeky zabalený. V kuchyni jste moh vzít chleba, kolik jste chtěl. Takže byla kantýna, tam byla tlačenka, uzenáče, všechno tam bylo. A doma nebylo nic, všecko na lístky.“ Tazatel: „Vy jste to posílal domů tedy?“ - „Posílal jsem to domu, ty špeky a uhlí. No uhlí ne, ale poukaz na uhlí. Osmnáct kilo jsem měl denně. Každýho půl roku jsem poslal do Šerenice (?), Uherského Brodu, do Litně a (manželka) dosẗala uhlí. Tak proč lžou? Proč ty lidi lžou?“