Zdeněk Rafaj

„Protože to byl útvar, který byl na Západním okruhu, tak jsem se domů dostal jenom jednou na dovolenou, víckrát ne. Spoustu času jsme strávili na cvičeních. Tehdy to byl ‚Štít‘ nebo ‚Družba‘. Pořád prostě někde venku, pořád dlouhé přesuny, poměrně nebezpečí. Za ten rok, co jsem tam byl, tak u toho útvaru přišli o život tři moji spolužáci nebo kolegové-absolventi. Za jakých okolností? Jeden při dopravní nehodě, přimáčklo ho auto. Jeden dobrovolně, že to neunesl, nebo jestli měl doma nějaké problémy, to nevím – oběsil se. A jeden při nočních střelbách na Šumavě. To byla situace, kdy jsou dvě pojezdové dráhy, na každé dráze jede obrněný transportér, vepředu jsou červené cíle, na které se pálí, pálí se za krátkých zastávek. Tady se stalo, že jedno to vozidlo se dostalo před to druhé a střelec v tom zadním si spletl zadní koncové světlo transportéru s cílem a prošel ten pancíř. Tam zůstal jeden můj spolužák z Českých Budějovic, tehdy už ženatý, měl děti.“

„Já jsem v té době nebyl ani v pionýru, ale myslím v sedmé třídě mě tam přesvědčili, a to proto, že ten vedoucí – tehdy neexistovala jiná struktura, kde jak být – byl skaut. Skaut byl prostě zrušen, ale on svým založením a životem byl prostě skaut a založil oddíl Stopaři, který byl skautský. Sice pod nějakou hlavičkou nutnou, ale tam mě přesvědčili, protože, jak jsem řekl, k přírodě jsem inklinoval. My jsme si užívali volnosti podle svého a nebyli jsme svázaní nějakou direkcí. Samozřejmě se stalo, že bylo nějaké shromáždění jednou za rok, kde jsme na sebe museli vzít ty košile a šátky a jít to tam odstatovat, ale potom hurá s tím dolů a zpátky do lesa.“