Vlastislav Raichl

„Na frontě jsem si také udělal závěr o tom, co to znamená v boji velitel – i ten nejnižší. Při boji o Sokolovo byl raněn velitel těžkých kulometů. Zde bych odbočil – Sokolovo měla na starosti první rota s velitelem Jarošem a vpravo od ní byla vyslána dvě družstva těžkých kulometů pod mým velením jako zástupce velitele čety. Najednou jsem si uvědomil, že těžký kulomet přestal pálit. Tak jsem se podíval, a voják utíkal i s kulometem. Tak jsem ho zastavil a zeptal se, co je. A on prý: ,Velitel tamhle kulhá a my jdeme za ním.‘ A v ten moment jsem si uvědomil, jak důležitý je velitel. Zavelel jsem: ,Kdo je zástupce? Zástupce, velet!‘ Nu a zástupce se vrátil na své místo, začal velet a kulomet zase střílel.“

„V souvislosti s karpatsko-dukelskou operací chci vzpomenout na film, který nedávno uváděla televize – v komentáři tam zaznělo, že karpatsko-dukelská operace byla zbytečná a sbor československé armády byl zasazen Stalinem schválně tak nešťastně, aby nikdo z nás nepřežil a nemohl vyprávět o tom, co se v Sovětském svazu děje – to je naprostá báchorka. Samozřejmě že operace se nedělají proto, že někdo chce vybít jednotku, kterou předtím živil, šatil a staral se o ni. Karpatsko-dukelská operace byla podniknuta na úpěnlivou prosbu londýnské vlády a velení v čele s prezidentem Benešem.“

„Ženy v armádě - samozřejmě že pro mě to byla novinka jako pro všechny ostatní – pro velitele i vojáky. V Buzuluku byla skupina děvčat v takovém věku, aby byla schopná plnit určité úkoly, ale protože u praporu není tolik lidí, tak nezbývalo, než aby fungovaly jako zdravotnice. Každá rota měla dvě nebo tři zdravotnice; dokonce u Sokolova byla jedna z nich raněna – byla to manželka generála Kvapila, tehdejší Pišlová, s níž jsme se znali už z toho internačního tábora u Moskvy. Musím říct, že já i mnoho ostatních jsme byli překvapeni, co ženy snesou. Ukázalo se to už při tom náročném pochodu, některá děvčata vydržela víc než chlapi, některá jim dokonce pomáhala nést pušky.“

„U naší čety byl – snad jste od něj něco četli nebo o něm slyšeli – Ludvík Aškenazy. To byl spisovatel, sloužil u naší čety, byl jako tyčka, kost a kůže, po válce ho však všichni znají spíš jako širšího než delšího. Tehdy jsme nikdo nepředpokládali, že z něj bude úspěšný spisovatel, spíš jsme ho brali jako neštěstí kumpanie. Když se totiž čistily zbraně, došli brzy chlapi z jeho družstva k názoru, že bude lepší, když mu zbraň vyčistí sami. Tu jeho pušku už potom totiž nikdo nedal dohromady, buď něco chybělo, nebo přebývalo. I jemu velmi pomáhaly ženy, já jako velitel jsem měl za povinnost vědět, co se mezi vojáky děje, a nakonec jsem shledal, že on opravdu nemůže. Nakonec ale přežil válku.“