Michal Reiman

* 1930  †︎ 2023

  • „Byl listopad, v Praze byly demonstrace, ta situace se mi zdála dosti jasná, tak jsem šel na - to se jmenovalo, já už si nepamatuju, jak se to jmenovalo - nějaké české zastupitelství, to byla vojenská mise, myslím, a že požádám o vízum. Dělal jsem si naději, protože mám v německém pasu napsáno Michal Reimann s dvěma N, takže ten kompjuter se nechá oklamat. Tak jsem strčil do okénka žádost a pas a za deset minut jsem to měl zpátky. Otevřel jsem to, a kde je vízum, tak se ptám: ,Kde je vízum?‘ Přichází odpověď: ,Pane Reiman, vy nikdy nedostanete vízum do Československa!‘ Tak jsem šel za konzulem, ptal jsem se ho, nic to nepomohlo. Šel jsem domů, sdělil jsem to známému redaktorovi z berlínských novin, že mi nedali vízum: ,No dobře, tak to dáme do novin.‘ Příští den byl článek do novin, jak si česká mise představuje mírovou spolupráci. Já jsem napochodoval do mise znovu, byl pátek, se stejným požadavkem, že chci vízum. Dostal jsem se ke konzulovi, ten byl znejistělý, protože už taky v Praze se něco dělo, asi něco pil, protože byl velice nejistý, tak mi říká: ,Já se musím poradit s Prahou, přijďte po dvanácté hodině a já Vám vystavím vízum.‘ Já říkám: ,Po dvanácté budete mít zavřeno, já tady radši zůstanu.‘ Měl jsem s sebou knihy, že tady budu prostě sedět, dokud to vízum nedostanu. Tak řekl ne ne, že se zaručuje, že mě pustí. Já jsem přišel po dvanácté, skutečně mě pustili dovnitř, já jsem šel za ním. On samozřejmě žádnou odpověď z Prahy neměl, já myslím, že se nejspíš ani neptal. Tak říkám: ,Jak je to s vízem? Pustíte mě, nebo ne?‘ On přemýšlel, přemýšlel, říkal: ,Dobře, já Vám vízum vystavím, jaký Vám mám napsat přechod?‘ Říkám: ,Praha - Ruzyně.‘ On říkal: ,Dobře.‘ Já jsem dostal do pasu vízum, obrátil jsem se, manželka byla spolu, šel jsem do cestovního byra objednat si let do Prahy. Já jsem brečel, nestydím se, já jsem prostě brečel, ještě dnes, když o tom mluvím, tak nemůžu v klidu.“

  • „Potom na podzim 1943 se začaly dělat... Muselo se sklízet alespoň u té Moskvy, tak nás vyvezli, já nevím, kolik děcek bylo, myslím, několik tříd že to bylo, nás vyvezli asi 50 kilometrů na západ od Moskvy. Dneska je tam stanice Istra a Novi Ierusalim. V tomhletom regionu nás přivezli na vesnici. To byl taky děsný zážitek, vesnice naprosto vypálená, nezbylo nic. Jediná chalupa, do které nás nastěhovali jako děcka. Celá vesnice, kdo tam zbyli lidi, ti se tísnili v zemljankách. Pracovalo se na polích, kde vedle se povalovaly různé zbytky munice a toho všeho, my jsme byli natolik chytří, že jsme věděli, že s tou municí si radši nezačínat. Tak jsme tam byli, já nevím, kolik týdnů, makali jsme v tom kolchozu. Potom na konci nám dali nějakou výslužku. Já si pamatuju, že to byl takový pytel s bramborama, nějakým zelím, to muselo být třicet čtyřicet kilo.“

  • „Potom jsem napsal hned první článek, přišli za mnou, když bylo výročí Říjnový revoluce: ,Napište něco.‘ Tak já jsem napsal článek do L76, myslím, se to tak jmenovalo, to vydávala německá levice, Günter Grass a tihle lidé. Tak jsem to tam dal a tam to neudělalo nic. Ale dostalo se to do Itálie. Tam za mnou přišel člověk, který překládal do češtiny všechno, co bylo z disentu, byl z italské levice, přišel za mnou a říkal: ,Ten článek jsem četl,‘ a jestli s tím může dál něco dělat. Já říkám: ,Proč ne, je to zveřejněné.‘ Potom mi napsal, že Rinascita, to byl tehdy komunistický týdeník, by to snad publikoval. V Praze budou strašně naštvaný, ale když to vydají ti italští komunisté, tak je to posune někam dál. Ti se můžou uprskat, ale nemůžou k tomu nic říct. Tak oni to zpublikovali a výsledek byl, že za dva nebo za tři měsíce jsem dostal z Prahy dopis ve znění, že jsem se dopustil nějakých protistátních činů tím, že jsem zveřejnil v Rinascitě pomlouvačný článek, a kromě toho jsem se zúčastnil bienále o disentu.“

  • „Bylo to poměrně velké, ovšem všechno zařízení bylo na léto. Takže nás tam navezli, nevím, kolik děcek. Asi se počítalo, že do zimy budeme zpátky, že to je jenom předběžné opatření. Nebyly tam ani zásoby jídla, ani tam nebylo dříví, nebylo tam v podstatě nic, taky se moc nedělo. Zase tohleto si dovedu představit, že byly naprosto jiné starosti, protože když se hroutí fronta, tak všecko pracuje trošku jinak, takže jsme byli v těch domech, které se nedaly vytopit bez dostatečných zásob dříví, čili to jsme museli sbírat ještě předtím, než napadal sníh, protože když napadal sníh, tak už to nešlo. Vytápěli jsme to jako děcka do značné míry sami. Naštěstí tam byla bříza, mělo se za to, že je dost výhřevná. Takže se strčilo pár polen, potom se z komína vytáhla cihla, aby když to vyhoří, aby ten teplý vzduch proudil do místnosti, kde jsme spali, ale to bylo plus minus nula. Zima byla poměrně velice tvrdá. Nebylo co jíst. Ponejvíce to byl ten oves, ale ne jako dneska znáte vločky, ale normální oves pro koně. To znamená, že se z toho uvařila neočištěná kaše, někdy do toho bylo trošku omastku, většinou ne. Cukr, to byla vzácnost, když nám ho občas dali. Nesladilo se, ale schovávalo se to, protože jsme věděli, že někdy budou nějaké svátky.“

  • „Tak začali s tím, že mi řekli, že jsem byl jedním z hlavních ideologů pravice. Já jsem řekl: ,To je obvinění, ale musíte mi něco doložit!‘ Teď se zjistilo, že oni nebyli vůbec připraveni, nevěděli, co mají předložit. Asi po hodině řekli, že mají hlad, že je polední doba, že se chtějí něčeho najíst, tak jsem řekl: ,Dobře, co já můžu mít k tomu?‘ Tak oni šli do bufetu a já jsem šel s nimi do bufeta, postavili jsme se do fronty, potom oni šli ke stolu, tam bylo jedno místo volné, tak já jsem se posadil také. Teďka začal rozhovor o dětech, tak jsem si jenom v duchu řekl: ,Teďka mě máte vyhodit odevšad a začínáte mluvit o dětech, to bude pro vás pěkná polízanice!‘ Tak jsme skončili, šli jsme tam, trvalo to ještě další dvě hodiny, možná víc, možná méně. Na konci stála otázka, jak se stavím k tomu vpádu. Já jsem říkal: ,Tak prozatím jsem neviděl žádné důkazy, že by nějaký vpád byl zde nutný.‘ Načež hned padla druhá otázka: ,Víš, že s tímhletím stanoviskem tady nemůžeš zůstat?‘ Já jsem říkal: ,Kdybysme začali u toho, tak jsme mohli ty tři nebo čtyři hodiny ušetřit!‘ Tak se shromáždění rozpustilo. Já jsem přišel příští den do práce, abych začal vybalovat náležitosti. Přišel jsem ke kádrovákovi a on mi ukázal: ,Podívej se, co ti komise napsala!‘ Tak jsem se podíval, tam stojí: ,Michal Reiman - jeden z hlavních ideologů pravice, zakázat práci v oboru a pouze fyzická práce.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 14.05.2012

    (audio)
    délka: 03:08:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem označen za hlavního ideologa pravice

 Reiman Michal
Reiman Michal
zdroj: Dobová: Michal Reiman, Současná: Vladimír Kadlec

Významný český historik, zabývající se dějinami Ruska, Sovětského svazu a východní Evropy ve 20. století, profesor Michal Reiman se narodil 14. července 1930 v Moskvě. Jeho otcem byl Pavel Reiman, funkcionář Komunistické strany Československa, matka pocházela z Ruska. Dětství strávil na Žižkově. Po okupaci Čech a Moravy odešel otec do londýnského exilu, Michal s matkou odjel do Sovětského svazu. Žili nedaleko Moskvy. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem byl Michal s dalšími dětmi evakuován do Gorkovské oblasti. Zde strávil v obtížných podmínkách dva roky života. V roce 1943 se dostal zpátky do Moskvy, kde matka pracovala pro Jana Švermu. Po válce se vrátil do Československa. V letech 1949 až 1954 studoval Historickou fakultu Lomonosovovy Moskevské státní univerzity, věnoval se počátkům sociálně demokratického hnutí. Po návratu do ČSR vyučoval na Vysoké škole politické ÚV KSČ a později pracoval v Ústavu dějin KSČ. Během roku 1968 se angažoval jako poradce představitelů obrodného procesu pražského jara - pracoval ve skupině, která se vytvořila kolem Josefa Smrkovského, pomáhal připravovat projev pro Alexandra Dubčeka k výročí Vítězného února, spoluvytvářel první návrh Akčního programu KSČ. Později pracoval v rehabilitační komisi. V roce 1969 odjel na roční stipendijní pobyt do Tübingenu v západním Německu. Po návratu byl vyhozen z VŠ politické, pracoval jako tlumočník v Pražské informační službě. V roce 1976 mu byl umožněn odjezd na dvouletý stipendijní pobyt do Tübingenu. Za publikaci článku k 60. výročí Říjnové revoluce v týdeníku italské komunistické strany Rinascita a účast na bienále o disentu v Benátkách byl obviněn z protistátní činnosti a zbaven československého občanství. Přednášel na různých německých univerzitách, nakonec se usadil v Berlíně, kde na Freie Universität obhájil profesuru. Stal se jedním z mluvčích exilové skupiny Listy, podpořil Chartu 77. Od roku 1987 začal pravidelně navštěvovat Sovětský svaz. Krátce po sametové revoluci přijel do Prahy. K trvalému návratu do Čech se nerozhodl, žil v Berlíně, do Prahy však často dojížděl. Michal Reiman zemřel 10. března roku 2023.