„Když se otec rozhodl, že se vrátíme, tak jsme se vrátili a cestou nás zastavila jedna Polka s tím, abychom do Malína nejezdili, že je tam zle. To zle se rozumí, že se tam něco nedobrého děje, že jsou tam vojáci a tak dál. Ona se údajně zachránila tím, že ten jeden voják mluvící polsky ji, když šla poslední, strčil do obilí, aby se zachránila. Tím jsme odbočili na druhou stranu do lesa a tam jsme zůstali. Bylo tam již několik starších, několik babiček, mezi nimi jedna se jmenovala babička Beštová, na ty další si už nevzpomínám, na ty jména... Tam jsme teda zůstali, a teď když jsme slyšeli tu střelbu, tak jsme se z toho kraje lesa vzdálili hlouběji, dostali jsme se k cestě, která vedla na Pijaň. Po nějaké době jsme uslyšeli zase hukot aut, jak jedou po té silnici, cestě. Tak jsme se zase vrátili zpátky. Vím, že začalo pršet.“
„Po pětačtyřicátém roce přijela do Českého Malína (československá) vojenská výprava – delegace a vzala se prsť z těch společnejch hrobů, bralo se to (do Československa), otec byl pověřenej, že to poveze do Čech a úředně to předá. Úředně to vzali, zaletovala se ta nádoba, byla z pozinkovaného plechu, jedna nebo dvě, to už nevím taky. To se (pak) vezlo a předávalo se to v Košicích.“
„Třetí den jsme se tedy s otcem vraceli zpět do Malína, koně a všechno jsme nechali v tom lese a vraceli jsme se sami. Když jsme přišli domů, to jsme šli přes spáleniště, protože jsme neobcházeli po cestě, ale přes dvory a zahrady. Tak jsme přišli domů. Doma to vypadalo tak, že byly shořené stodola a chlévy. Ovce byly zavřené v kůlně, ty se dostaly ven, až když vyhořela a vypadla vrata, tak teprve se dostaly (ven). Byly popálený, kůži, srst byla popálená na zádech. Pes totéž. Potom, když byla bouřka, tak pes zalezl dozadu pod pec a vůbec ho nedostal nikdo ven, jak se bál. V předsíni byl sporák, tam byla kuchyň a tam byla babička, ta se nemohla pohybovat, tak tu propíchli bodákem, měla sedmdesát sedm nebo sedmdesát osm let. Zastřelili kačenu, a jak ležela na lavici, tak jí dali pod hlavu kačenu. Čili ještě takhle ty dacani zesměšňovali smrt těch starých lidí. Do baráku hodili granát, naštěstí ten granát nezapálil dům.“
„Naproti u Dobrých byly upáleny moje matka a sestra. Otec našel při úklidu kusy šatů z matky a od sestry upálenou nohu, zůstalo jenom botek s chodidlem od kotníku dolů. To mně ukazoval, na to si pamatuji poměrně dost dobře.“
„Ještě zůstal můj strejda, bratr matky, a ten měl naproti dům. S otcem udělali kryt u Nováků ve sklepě, na spáleništi Nováků, tam prokopali tunel do naší studny. Byla to skrýš, ale tam se tomu říkalo schron. Když potom postupovala fronta, tak všichni postupně na okov a sednout a teď spustili dolů a tam nás všechny naházeli. Bylo tam jídlo, všechno tam bylo nachystaný na několik dní. A to taky všechno tak přišlo narychlo, na dvoře zůstal dobytek a koně zapřažení ve voze. Ale když jsme vylezli z toho krytu, tak nebyl ani dobytek, ani koně. Němci to všechno odtáhli pryč, asi dvanáct až patnáct kilometrů dál se setkali s Rusama, a tak ta většina koní, co pobrali z té vesnice, tam byla usmrcena. Ve vesnici nezůstali snad jen jeden nebo dva koně, ale to byli ti, co už ti Němci nechtěli.“
Josef Řepík se narodil 2. února 1934 v Českém Malíně na Volyni. Patří mezi malou skupinu obyvatel Českého Malína, kterým se téměř zázrakem podařilo přežít vypálení obce nacistickými vojáky v červenci 1943.V roce 1947 se s rodinou přestěhoval do Československa. Otec Josefa Řepíka byl společně s dalšími přeživšími obyvateli Malína úřady pověřen, aby převezl z Českého Malína do Československa prsť ze společných hrobů. Rodina se usadila ve Frankštátě u Šumperka, který byl brzy slavnostně přejmenován na Nový Malín. Prsť, kterou převáželi Řepíkovi, byla uložena do památníku obětí Českého Malína za frankštátským kostelem. Josef Řepík se začal soustavně zajímat o osudy malínských obyvatel, shromažďovat materiály a písemnosti o životě Čechů na Volyni a později pak v Československu. Znal většinu dosud žijících bývalých obyvatel Českého Malína. Zemřel 27. ledna 2019.
