Marie Riedlová

„Můj nejstarší bratr Vladimír, toho vzali Rusové do armády. Když přecházeli Rusové, tak ho vzali. Bylo mu tak přes dvacet let, ještě ne jednadvacet a místo do armády ho vzali do toho pracovního tábora... Před nima šli ty – jak jim to jmenovali, ty, jak je jmenovali, ty, co byli ty bohatší, no bohatší lidi, jak jim říkali...? (Kulak.) Kulaky, no, ty kulaky. Tak my jako kulaci, tak náš nešel na vojnu, ale šel na tu práci, do pracovní čety. Odtáhli je všechny, to bylo ten z Mirohoště jeden... To bylo něco podobnýho jako ty pétépáci, že za trest nešli na vojnu, ale museli tady něco dělat, že jo. A ty vedli před sebou a oni kopali nějaký přehrady pro někoho, třeba vojenský. A ti potom, co museli dělat, tak ty dělali, a když to udělali, tak šli zase někam jinam něco dělat a tak se dostali až na Sibiř.“

„(Stalo se tam třeba, že by tam vypálili nějakou vesnici banderovci nebo Němci?) Ne. (U vás ne, takže tam byl relativně klid.) Klid. (Vy jste měli štěstí.) Ano, my jsme měli štěstí. (To jo.) Akorát nám tam spadla bomba pár kroků za vesnicí, zrovna do našeho pole. To bylo tam tři hektary, tři hektary na jednom místě, a jak házeli ty bomby, tak... Ale tam to bylo za vsí, takže se nikomu nic nestalo. Akorát, že my jsme tam měli tu jámu a potom... (A který to bylo letectvo, kdo to tam hodil?) To kdybych já věděla. (A při jaký příležitosti to bylo? Když začala válka v tom třicátým devátým nebo ve čtyřicátým prvním, když Němci přišli, nebo potom ještě zase, když Rusové se tlačili zpátky?) Ne, to bylo asi dřív, to bylo asi v druhým období, jak říkáte. (Když Němci šli, jo, v červnu čtyřicet jedna, takže to byla německá bomba nejspíš.) No, asi takhle, asi jo. Že akorát jsme se tam na to chodili koukat, no, a taky říkali, že prej Rusáci, že chodějí, že obtěžujou třeba ty Čechy nebo to, ale i u nás chodili Ukrajinci, a nám vůbec nikdo nic nedělal. My jsme uměli česky i ukrajinsky, jsme se s nima domluvili a všechno možný, ale každej měl své. Oni měli svoje vesnice a svoje baráky a oni se od nás učili hospodařit, od Čechů. No, a jinak nemůžu nic říct. (A řekněte mi k tomu hospodaření něco bližšího. Co konkrétně?) Konkrétně co se u nás naučili? Naučili, no, chmelnice neměli, ale takovýdle, věděli, jak se – oni měli takový baráky jenom z 'buchet' slepený, a tak věděli, jak se stavěj, protože my jsme... Naši lidi, tam byli všelijaký řemeslníci, všechno možný. Češi byli chytrý lidi, se musí říct. Víte, že každej Čech je chytrej? Tady v Litoměřicích, v Čechách taky jsou všechny chytří. (Dneska už jsou ale spíš vychytralí, že jo?) Dneska už jsou chytrý až moc. Ale tenkrát, my jsme byli mezi těma Ukrajincema, tak my jsme nemysleli nějaký velký to, my jsme byli rádi, že nás tam nechaj, že nás nechoděj okrádat a to, a tak jsme s nima vycházeli dobře. (Takže třeba, jak jste zmínila, se naučili stavět domy teda od vás dřevěný?) Naučili se stavět domy, naučili se třeba stromy nebo takhle ovoce nějaký sázet, ale oni neuměli nic, oni přespávali v takovejch zemljankách a takový to, takže tam se učili hodně od Čechů. (Říkal mi někdo, že se snad naučili i hnojit pole od Čechů.) I to je, no to všechno se naučili, protože oni viděli, co dělají Češi, tak potom to dělali taky tak. A chodili k nám to dělat, tak to potom doma dělali taky a taky se sháněli potom víc po těch hektarech, po polích se sháněli, aby to měli na čem dělat. Protože tam jich bylo taky dost, těch Ukrajinců. (Dobře. Potom tedy končilo to krátké období té německé okupace, vraceli se zpátky Rusové. Jak vzpomínáte na tohleto období? Jestli třeba využili Rusové nějakým způsobem ten váš dům třeba k nějakýmu ubytování nebo...?) Ne, my jsme neměli tak velkej dům. U nás se nikdo nechtěl ubytovat, protože u nás byla malá vesnice a oni tam moc nebyli. Takže k nám málokdy přišli, povídám, jestli k nám někdy přišli nějaký ty vojáci. Pomalu jsme nevěděli, že je válka, no. My jsme to ani moc nevěděli, oni nechodili takhle kolem. (To jste měli štěstí, že jste byli takhle za větrem.) Ano. (Protože v tý Mirohošti to už bylo něco jinýho.) Tam už byla frekvence větší, no, a u nás ne, u nás bylo... Docela se to s nima snášelo.“

„(Jak to vypadalo pro vás a vaši rodinu, když přišli Rusové poprvé v tom třicátým devátým? Tam asi vám zabrali majetek, že jo, ty pole, museli jste vstoupit do kolchozu nebo jak to probíhalo?) To si musel dělat každej sám, tam oni neudělali hned kolchoz, to potom byli ještě. Němci vyhnali ty Rusy. Až přišli Rusové potom, tak teprve se u nás usídlili. To oni pro ně chodili, přešli hranice a potom zase je Němci vyhnali zpátky. (Takže mezi těmi lety třicet devět až čtyřicet jedna tam se jim nepodařilo založit kolchoz teda v tom...) To ne, to zpočátku ne, to jsme museli dělat a museli jsme odevzdávat ty odevzdávky, jak se, jak to... (A byli tam u vás v obci nějaký Rusové?) Ne, jedině někdy nocovali, když chtěli přenocovat nebo to, tak si přinesli ze stodoly seno nebo slámu a tam se položili na zem. Tam jsme měli velkou místnost, tak to položili na zem a všichni si polehali a ráno to zase odnesli. (Dobře, takže nic zvláštního se tady v tom období třicet devět až čtyřicet jedna nestalo. Pak teda přišli Němci, německá okupace, jak na to vzpomínáte, když to začalo?) Já nevím, kdy to začalo, a nevím, kdy to končilo, ani kdy ten začátek byl. (Tak kdy jste poprvé zaregistrovala, že vlastně se něco děje, že jdou ti Němci nebo že někde bombardujou? Nebo jak to vypadalo, když jste se to poprvé dozvěděla?) No, jsme koukali, jak to, ti byli už jináč oblečený, tak to byli Němci, no ale... (Jak jináč oblečený?) No tak ti měli jinej oblek a ti měli taky jiné oblečení, že jo. No a potom už ledaskdo něco měl takovýho vzácnějšího. Ti Ukrajinci, ti Rusové tady neměli nic takovýho, to byli takoví chlapi, ti nic neměli, nic nedostali, ale ti už přece ledasco někde měli, nějaký, něco. Třebas čokolády nebo něco takovýho Rusové neměli. (Jo, takže ti Němci byli jakoby líp vybavený, nesli si s sebou třeba čokoládu. A to vám jako dětem dávali nebo jak jste to zjistili?) To málokdy, viděli jsme nebo říkali, že oni tam maj, že tam měli, někomu dali a tak něco. Já jsem nedostala nikdy nic, od žádnýho. U nás, my jsme byli malá vesnice, tak se u nás nikdo nezdržoval moc. (Jenom procházeli teda, jo?) Jo.“

„(Za Němců se tam (na Volyni) špatně vedlo Židům místním. Byla jste svědkem nějakého útlaku Židů, neviděla jste nic?) Jo, neviděla jsem nějaký, že by je utlačovali, ale všude jsem slyšela nebo vím. U nás Židi nebyli, k nám chodili Židi jen nakupovat. Oni byli v těch větších městech nebo tak, ale u nás ne, jsme neměli nikoho, ale říkali, že se Němci schovávali po lese, či Židi schovávali po lesích, že je tam hledaj všude. Takže vím, že se měli špatně. K nám nechodili nikdy, ale myslím, že někdy večer nebo to, že někdo se někde ozval a že přišel do vsi, ale my jsme neměli s nikým, že bysme někomu dávali. (Když jste jezdila do toho Dubna, viděla jste tam to ghetto židovský, jak tam měli udělaný, a viděla jste, jak tam chodili s hvězdama za války? Ty Židi.) Já jsem je snad ani neviděla. (No a ještě mi řekněte, slyšel jsem, že je snad stříleli podél železnice, že měli takový místo v polích mezi Dubnem a Mirohoští, slyšela jste o tom něco, že tam ty Židy zabíjeli?) Oni je zabíjeli, kde je viděli. Já nevím, jestli tam byli. (No a tady měli vykopanou jámu a vyloženě...) A potom je tam naházeli, jako to ledaskde dělali, to dělali ledaskde, a já jsem neviděla nic...“