Marie Riedlová

„(Za Němců se tam (na Volyni) špatně vedlo Židům místním. Byla jste svědkem nějakého útlaku Židů, neviděla jste nic?) Jo, neviděla jsem nějaký, že by je utlačovali, ale všude jsem slyšela nebo vím. U nás Židi nebyli, k nám chodili Židi jen nakupovat. Oni byli v těch větších městech nebo tak, ale u nás ne, jsme neměli nikoho, ale říkali, že se Němci schovávali po lese, či Židi schovávali po lesích, že je tam hledaj všude. Takže vím, že se měli špatně. K nám nechodili nikdy, ale myslím, že někdy večer nebo to, že někdo se někde ozval a že přišel do vsi, ale my jsme neměli s nikým, že bysme někomu dávali. (Když jste jezdila do toho Dubna, viděla jste tam to ghetto židovský, jak tam měli udělaný, a viděla jste, jak tam chodili s hvězdama za války? Ty Židi.) Já jsem je snad ani neviděla. (No a ještě mi řekněte, slyšel jsem, že je snad stříleli podél železnice, že měli takový místo v polích mezi Dubnem a Mirohoští, slyšela jste o tom něco, že tam ty Židy zabíjeli?) Oni je zabíjeli, kde je viděli. Já nevím, jestli tam byli. (No a tady měli vykopanou jámu a vyloženě...) A potom je tam naházeli, jako to ledaskde dělali, to dělali ledaskde, a já jsem neviděla nic...“

„(Teď se vás zeptám na ty banderovce.) No, to vím víc. (No tak mi řekněte, co víte. Oni začali být asi aktivnější až za těch Němců, ne? Za těch Rusů asi moc ne, za těch prvních, ne?) Za těch prvních moc ne, ale potom oni už trochu se stavili, ti Ukrajinci, dělali si taky svůj stát, chtěli svoji Ukrajinu, no, a tak. Taky jsme měli kolikrát z nich strach, z těch banderovců. (A co se tam dělo, u vás v obci, třeba v souvislosti s banderovcema?) No, že ledaskde přišli někde vykrást něco, taky byli schopný jít do chlívku a vzít si prase a k nám jednou přijeli a chtěli seno pro koně. Oni taky měli koně, oni taky měli, byli nějak, já nevím, kde bydleli nebo měli nějaký takový to, že potřebovali taky seno, že chtěli seno. A teď řekli našemu tatínkovi, aby šel s nima, aby jim to seno jako dal nebo to. No, tak on s nima musel jít, ukázat a my jsme koukali každej z jedné strany, jak to dopadne. Ale oni náhodou si seno nabrali, měli s sebou takovej vozejk nějakej a to, tak si tam nabrali seno a tatínek pak přišel. Jsme byli rádi, protože jsme měli stodolu hezký kousek od baráku, přes dvůr šli tam. (Vy jste znala třeba ty banderovce od vidění, že to byli nějaký sousedi z těch okolních obcí, nebo to byli úplně cizí lidi, který jste neznala?) Náhodou, asi to byl taky banderovec, koho jsem znala, znala jsem jednoho. Ale to byl známej, a tak on s námi, on by nám neublížil nebo to, ale zase to bylo z některejch jinejch míst. To nebyla jenom jedna parta, že jo, a jinak jsme je neznali. (Slyšela jste, že tam někoho zabili v okolí?) No, já nevím, já myslím, že toho v Olbárově, že někoho hodili do studně. (A to bylo někde poblíž nebo...?) No, to bylo asi tak patnáct kilometrů od nás. Jenom tak, že to bylo slyšet, někde říkali, že tam, ale u nás nikde nikomu se nic nestalo. (A nějaká střelba tam byla třeba v souvislosti s těma banderovcema v okolí, že by tam třeba Němci na ně pořádali zátah nebo něco takovýho?) Ne, ne. Vůbec nic se tam u nás nedělo. Povídám, u nás byla malá vesnice, taková mezi Ukrajincema, a nás si nikdo moc nevšímal. K nám chodili ti Ukrajinci, my jsme jim zaplatili vždycky, co udělali, ale jinak jsme koukali tam vyžít.“

„Můj nejstarší bratr Vladimír, toho vzali Rusové do armády. Když přecházeli Rusové, tak ho vzali. Bylo mu tak přes dvacet let, ještě ne jednadvacet a místo do armády ho vzali do toho pracovního tábora... Před nima šli ty – jak jim to jmenovali, ty, jak je jmenovali, ty, co byli ty bohatší, no bohatší lidi, jak jim říkali...? (Kulak.) Kulaky, no, ty kulaky. Tak my jako kulaci, tak náš nešel na vojnu, ale šel na tu práci, do pracovní čety. Odtáhli je všechny, to bylo ten z Mirohoště jeden... To bylo něco podobnýho jako ty pétépáci, že za trest nešli na vojnu, ale museli tady něco dělat, že jo. A ty vedli před sebou a oni kopali nějaký přehrady pro někoho, třeba vojenský. A ti potom, co museli dělat, tak ty dělali, a když to udělali, tak šli zase někam jinam něco dělat a tak se dostali až na Sibiř.“

„(Stalo se tam třeba, že by tam vypálili nějakou vesnici banderovci nebo Němci?) Ne. (U vás ne, takže tam byl relativně klid.) Klid. (Vy jste měli štěstí.) Ano, my jsme měli štěstí. (To jo.) Akorát nám tam spadla bomba pár kroků za vesnicí, zrovna do našeho pole. To bylo tam tři hektary, tři hektary na jednom místě, a jak házeli ty bomby, tak... Ale tam to bylo za vsí, takže se nikomu nic nestalo. Akorát, že my jsme tam měli tu jámu a potom... (A který to bylo letectvo, kdo to tam hodil?) To kdybych já věděla. (A při jaký příležitosti to bylo? Když začala válka v tom třicátým devátým nebo ve čtyřicátým prvním, když Němci přišli, nebo potom ještě zase, když Rusové se tlačili zpátky?) Ne, to bylo asi dřív, to bylo asi v druhým období, jak říkáte. (Když Němci šli, jo, v červnu čtyřicet jedna, takže to byla německá bomba nejspíš.) No, asi takhle, asi jo. Že akorát jsme se tam na to chodili koukat, no, a taky říkali, že prej Rusáci, že chodějí, že obtěžujou třeba ty Čechy nebo to, ale i u nás chodili Ukrajinci, a nám vůbec nikdo nic nedělal. My jsme uměli česky i ukrajinsky, jsme se s nima domluvili a všechno možný, ale každej měl své. Oni měli svoje vesnice a svoje baráky a oni se od nás učili hospodařit, od Čechů. No, a jinak nemůžu nic říct. (A řekněte mi k tomu hospodaření něco bližšího. Co konkrétně?) Konkrétně co se u nás naučili? Naučili, no, chmelnice neměli, ale takovýdle, věděli, jak se – oni měli takový baráky jenom z 'buchet' slepený, a tak věděli, jak se stavěj, protože my jsme... Naši lidi, tam byli všelijaký řemeslníci, všechno možný. Češi byli chytrý lidi, se musí říct. Víte, že každej Čech je chytrej? Tady v Litoměřicích, v Čechách taky jsou všechny chytří. (Dneska už jsou ale spíš vychytralí, že jo?) Dneska už jsou chytrý až moc. Ale tenkrát, my jsme byli mezi těma Ukrajincema, tak my jsme nemysleli nějaký velký to, my jsme byli rádi, že nás tam nechaj, že nás nechoděj okrádat a to, a tak jsme s nima vycházeli dobře. (Takže třeba, jak jste zmínila, se naučili stavět domy teda od vás dřevěný?) Naučili se stavět domy, naučili se třeba stromy nebo takhle ovoce nějaký sázet, ale oni neuměli nic, oni přespávali v takovejch zemljankách a takový to, takže tam se učili hodně od Čechů. (Říkal mi někdo, že se snad naučili i hnojit pole od Čechů.) I to je, no to všechno se naučili, protože oni viděli, co dělají Češi, tak potom to dělali taky tak. A chodili k nám to dělat, tak to potom doma dělali taky a taky se sháněli potom víc po těch hektarech, po polích se sháněli, aby to měli na čem dělat. Protože tam jich bylo taky dost, těch Ukrajinců. (Dobře. Potom tedy končilo to krátké období té německé okupace, vraceli se zpátky Rusové. Jak vzpomínáte na tohleto období? Jestli třeba využili Rusové nějakým způsobem ten váš dům třeba k nějakýmu ubytování nebo...?) Ne, my jsme neměli tak velkej dům. U nás se nikdo nechtěl ubytovat, protože u nás byla malá vesnice a oni tam moc nebyli. Takže k nám málokdy přišli, povídám, jestli k nám někdy přišli nějaký ty vojáci. Pomalu jsme nevěděli, že je válka, no. My jsme to ani moc nevěděli, oni nechodili takhle kolem. (To jste měli štěstí, že jste byli takhle za větrem.) Ano. (Protože v tý Mirohošti to už bylo něco jinýho.) Tam už byla frekvence větší, no, a u nás ne, u nás bylo... Docela se to s nima snášelo.“