Michael Romancov Ph.D.

„V listopadu 1989 u nás nikdo nevolal po restauraci kapitalismu, ale chtěli jsme svobodné volby, pluralitní společnost a tak dále. A tohle, myslím si, objektivně i v tom Rusku spousta lidí – nebo tehdy ještě v Sovětském svazu – spousta lidí chtěla. Jenomže ta surová každodenní, v uvozovkách ‚přízemní‘, ale o to víc se těch lidí dotýkající socioekonomická realita, se nakonec ukázala být jako důležitější. A my si opravdu neumíme představit tu hloubku toho propadu, který tamní společnost zažila. A to ne v uvozovkách ‚prostí Rusové‘, ti nadále žili svým – z našeho pohledu velmi ubohým – způsobem života. Ale tam to naprosto drtivým způsobem dopadlo na střední třídu. Střední třída, která u nás byla tím vítězem obou těch procesů, jak té demokratické tranzice, tak té hospodářské transformace, tak ta v Rusku dopadla v tenhleten okamžik vlastně úplně nejhůř. U nás se třeba mohly rozjet, jakkoliv kontroverzní, restituce. U nás ten režim trval čtyřicet let, to znamená v těch rodinách buďto ještě žili ti, kterým byl ať už dům nebo firma nebo nějaké pozemky zabaveny – a buď se to vracelo přímo jim nebo se to vracelo jejich bezprostředním pokrevním příbuzným. To znamená když sebrali pole rodičům, tak jejich děti to zrestituovaly. V Rusko nebylo co komu vracet. Ta společnost vyvraždila… částečně odešli do emigrace ti původní vlastníci. I kdyby tam nakrásně nějaký majetek zůstal, tak ho potom zničila ve značné části Sovětského svazu druhá světová válka, protože ta plošná devastace těch měst a tak dále způsobila, že právě třeba restituce domů nebo bytů prostě nepřipadaly vůbec v úvahu. Ten stát připravil důležité privatizační zákony, které měly privatizaci toho klíčového, co v té zemi bylo, podřídit dozoru zákonu, a pokud vím, tak ze 140 privatizací opravdu těch největších, těch gigantických průmyslových podniků, podle toho zákona neproběhla jedna jediná. Což je zase šílená vizitka toho režimu, který tam byl tenkrát. A od té doby se to s nimi veze.”

„Pro mě – a předpokládám, že to tedy stejně bylo i pro bráchu, pro tátu i pro mámu – vždycky když se někdo setkal s naším příjmením, tak bylo vidět, že lidi jsou opatrní, co to vlastně znamená, když někdo s tímhletím příjmením přijde mezi ně. Ale pak se ukázalo, že to příjmení není nic víc než příjmení, a pak to bylo úplně standardní. Vím, jednou jsme s bráchou strašně na tohle narazili. My jsme jako všichni kluci v té době honili hokejkama tenisák v parku – dneska se tomu říká hokejbal, tenkrát to ještě ten název nemělo – a v roce 1979 na mistrovství světa, které se tehdy hrálo v Moskvě, tak naši dostali šílenej klepec 11:1 od sovětský sborný. A naši kamarádi, se kterými jsme tam hráli… já jsem Michael, takže já jsem byl Michajlov, tehdy slavný sovětský hokejista, můj bratr je Marek, takže ten byl Makarov. Makarov, Larionov, Krutov, ti tenkrát snad akorát začínali… No tak to jsme tenkrát dostali šíleně přes držku, protože nějak ta frustrace z toho, že tam naši hokejisti prohráli, se musela nějak ventilovat.“ – „To se přeneslo do té dětské hry?“ – „Takže se to přeneslo do té dětské hry. Takže v tom roce 1979 jsme oba dva z toho parku šli s brekem. No tak pak se to nějak vysvětlilo.“

„My jsme do Ruska investovali neuvěřitelnou porci energie, peněz, pozornosti a tak dál. Nikdo z těch východoevropských zemí nedostal takový díl pozornosti, péče a podívejte se, k čemu to vedlo. Dokud tam bude Putin, respektive dokud tam bude ten režim, který vytvořil, tak buďme rádi, že se od nich můžeme izolovat. Udělejme pro to všechno, co je v našich silách. Omezme kontakty s Ruskem na to absolutní nezbytně nutné minimum a nechme Rusy, ať se z nich stane přívažek Číny. A teprve v okamžiku, kdy většina Rusů narazí na Čínu, tak jim dojde, že mají tu možnost komunikovat na druhou stranu. Oni nás teď nenávidí, oni jsou přesvědčeni, že my je chceme zničit, že my je chceme okrást a tak dál. Tak nechme Číňany, ať to udělají, protože Číňani to udělat chtějí a Čínani to udělají. A teprve v ten okamžik, si myslím, že bude možné znovu se začít s Ruskem a s Rusy, kteří tam budou, bavit. Ale nejprve prostě oni musí… Je musí potkat to, co my jim udělat nechceme a co my jim neuděláme, protože jsme někde úplně jinde. Oni nejprve prostě musí poznat, jak se říká, zač je toho loket. A přijde to z východu, přijde to z Číny.”

„Součástí tenkrát toho Hitlerova narativu, jak se říká, bylo, že německé armádě za první světové války vrazili nůž do zad politici, primárně jaksi levicoví, řekněme sociální demokraté, respektive Židé. A můj pradědeček za první světové války bojoval a ještě v tom roce 1918 byl v armádě, v zákopech. Byl dokonce za války vyznamenán nějakými německými řády. To znamená z jeho pohledu on neměl s kapitulací Německa v roce 1918 lautr nic společného, právě naopak. Takže on prý jaksi tvrdil, že jemu přece Hitler neublíží, protože on je přesně ten, kdo povinnost v kontextu první světové války plnil. Evidentně ten předpoklad byl mylný. A od toho roku 1938, když moje babička a její matka odešly do Belgie, tak si s ním ještě vyměnily několik dopisů, ale tím potom ta informace končí. A tenhleten můj pradědeček potom za války zahynul v Osvětimi.“