Marie Roszyncová

"Nebo si vzpomínám, jak Hanka, moje sestra, přišla a vůbec nemohla mluvit, my jsme nevěděli, co s ní je. Protože její kantor... kolik jí mohlo být, no byla na gymnáziu, pak z toho udělali jednotnou školu, ona chodila z páté třídy do gymnázia. Takže jí řekl: 'Ty se tady postav před třídou, máš otce vlastizrádce a tady se ho veřejně zřekneš. A když se ho veřejně zřekneš, my tě vezmeme do svazu mládeže.' A ta naše Hana týden nemluvila, opravdu nemluvila. To bylo, no."

"Mého muže vyhodili z práce, protože založil opět skauting, po tom šedesátém osmém, a už se to s námi vleklo. A vlastně byl bez práce, vykládal dva roky vagony. Nikde ho nechtěli vzít, kde měli... 'Jo, my tě vezmeme,' tak přišel... 'Jo, my tě nesmíme vzít.' Takže pořád vykládal ty vagony. Když vám řeknu, mně se narodil syn a on přišel domů, já jsem taky potřebovala sem tam pomoct, že. A on přišel domů a jak byl, plácnul sebou přes postel, protože oni třeba ve dvou vykládali, to byli samí postižení, dvoustováky vagony. Takže byl vyřízený. A to nejhorší, že to byl známý, jeho soused, a nebyl schopný vzít ho jako zaměstnance natrvalo a byl pořád brigádník. A jednou vezl něco do Hradce Králové na ředitelství a tam ty ženy se ho ptaly: 'A proč vy nejste zaměstnancem?' Říká: 'No já nevím, jsem pořád ten brigádník.' A ony říkají: 'Neblbněte, my víme, jak to je, dejte mně legitimaci.' Štempl mu dali a byl zaměstnancem. 'A ta bonboniéra je pro vás.' To byly nějaké Vánoce, nebo kolekce nebo co, protože on to nedostával, ty věci."

"Copak na té základní škole, to byly často nepříjemné věci, protože už tam začínali učit mladí, perspektivní učitelé, kteří tam zakládali svaz mládeže, Pionýra atd. Takže vzpomínám, že jsem měla nějaké maňásky a chtěla jsem je dětem ukázat, protože jsem prostě pořád hrála divadlo. Šla jsem je ukázat na schůzku, mně to nedošlo, byla jsem děcko, no a oni mě vyhodili."

"Prostě přišli jsme na návštěvu a tam - znáte tu růžici, chodby, chodby, vprostřed točna. A on byl takzvaně za třináctým katrem, kde byla vláda, byli tam kněží, byli tam poslanci, takže tam, když ho vedli, tak já jsem ho nepoznala. A byl přes celou tu dlouhou chodbu, jako dnes vidím tam tu dlažbu, nakoso, takové kachle, a když jsem ho konečně poznala, protože za prvé, on měl hezké černé vlasy a teď byl dohola a hlavu měl podle mě, jak jsem řekla mamince, jako makovec. A teď já jsem tam stála a vidím - někoho vedou, ale to prostě nebyl můj táta! To byl člověk, já bych řekla z posledních sil. Měl na sobě plátěné hadry. A teď takhle roztáhl ruce do objetí, přes celou tu chodbu, a já jsem ho poznala, já jsem křikla: 'Táto!' a letěla jsem tou chodbou a za mnou skočil dozorce, chytil mě a smýknul se mnou, a já jsem po těch čtyřech, pozadu, dojela po té chodbě až k mamince, a zařval: 'A ven!'"