„Prarodiče žili v Postoloprtech, po obsazení Sudet museli odejít a čtyři roky před transportem bydleli u tety v Lenešicích. Celou tu dobu židovské rodiny čekaly na transporty! Situace se stále zhoršovala a oni jen čekali… Muselo to pro ně být hrozné a stresující.“
„(Jak rodiče zpětně vnímali únorový převrat?) Táta mi jednou řekl, že oni byli dobře připravení a že se jim to povedlo, zatímco nekomunisti zaspali. Když si na to dnes vzpomenu, mám husí kůži. Kdybych nevěděla, že mí rodiče byli skvělí lidé, kteří na své komunistické přesvědčení jen doplatili, bylo by mi z toho úzko.“
„Vývoj po roce 1968 rodiče prožívali nesmírně těžce. Vyhodili je z partaje, protože při prověrkách odmítli říkat, že invaze byla bratrská pomoc. To byla nejhorší rána, kterou dostali, protože na konci 60. let jim svitla naděje, že jejich život měl smysl… Myslím, že máma se z toho rozstonala: dostala rakovinu, ve třiapadesáti ji operovali a pět let nato zemřela.“
„Já, když jsem šla na první výslech kolem Charty, tak jsem byla připravená. Byla jsem velmi nervózní, obešla jsem několik lidí, abych se zeptala, jak se chovat, a pak jsem jim prostě řekla, že mám z padesátých let velice špatné zkušenosti s StB a že v té době přinutili mého otce, aby po dlouhé době samovazby říkal to, co nebyla pravda, takže já jim nedůvěřuju, a že se s nimi nebudu bavit. Oni to ještě párkrát zkusili, jak tam byl vždycky jeden zlý a jeden hodný, takže ten hodný to zkoušel přes děti: ,Máte sice ještě děti malé, ale budete chtít, aby šly na školu‘ – a tak dále. Takže takové ty klasické metody, které měli nacvičené. Já jsem tam šla připravená a prostě jsem to odmítla a bylo to.“
„Teprve nedávno jsem začala číst dopisy, které si mí rodiče psali z vězení a do vězení šest let, jednou měsíčně. To je strašné čtení. To je hrozné čtení, protože je strašně komunistické. Samozřejmě, zdaleka nevěřím tomu, že v té době a téhle situaci bylo jejich přesvědčení takové, jak psali. Šlo to přes cenzora, aby to vůbec prošlo, zároveň se oba snažili – máma určitě – co nejvíc ovlivnit ten proces – nezapomínejme, že v té době byli lidé popravováni – jak to vůbec dopadne. Ty dopisy, to je hrozné čtení. Když jsem to četla, tak jsem asi v půlce přestala, protože jsem onemocněla, ale čeká to na mě, zase najdu sílu to dočíst. Je to hrozný smutek a násilí na duši, které se v té době na lidech konalo. Ještě horší na tom je, že oni na tom měli svou vinu, že vůbec takový režim tady byl. Proto si myslím, že to pro ně muselo být mnohem a mnohem těžší.“
„Spoluorganizovala jsem jeho pohřeb a uvědomuju si, jak to bylo šokující, jak jsem si já osobně vůbec nedovedla představit, že bych něco takového mohla udělat. Přišlo mi to strašlivě silné a zároveň jsem měla velikou úzkost. V televizi si pamatuju, že šel jeden pořad za druhým, kde se rozumně hovořilo a varovalo se v pokračování, i lidi velmi charizmatičtí se báli, aby nebyly další pochodně. Já si pamatuju, jak mi to nebylo úplně jasné – jako mi dnes jasné je to, nakolik je Palach symbolem – tak v té době jsem nebyla úplně vyhraněná. Přesto ta síla lidí, která šla Prahou během pohřbu, to byly opravdu davy studentů, a to v době, kdy už to bylo tady potlačené. To byla velká síla a myslím si, že to bylo díky němu poslední vzplanutí před normalizací, která bohužel přišla velmi rychle.“
Paní Věra Roubalová-Kostlánová, rozená Lomská, se narodila roku 1947 v Praze. Otec i matka pocházeli z židovské rodiny (otec ze slavného pražského rodu Liebenů), společně přežili válku v Anglii a oba byli přesvědčení komunisté. Otec působil jako krajský tajemník KSČ v Plzni, v letech 1950-1956 byl vězněn a souzen v procesu s Marií Švermovou a krajskými tajemníky. Část dětství strávila Věra Lomská spolu s mladším bratrem v dětském domově. V 60. letech, při studiu na vysoké škole, se začala stýkat se studentskými aktivisty, především Jiřím Müllerem, seznámila se tam i se svým prvním manželem Pavlem Roubalem. Vystupovali proti invazi v roce 1968, připravovali studentskou stávku na podzim 1968 a pomáhali při organizaci pohřbu Jana Palacha. Už jako rodiče tří synů byli manželé Roubalovi mezi prvními signatáři Charty 77. Za vázání samizdatových knih byl Pavel Roubal v létě 1978 na dva měsíce uvězněn, později se stal členem Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Z Prahy se Roubalovi odstěhovali do Častrova u Pelhřimova, ani tam neztratili kontakty s disentem, byli sledováni StB a několikrát vyslýcháni. V říjnu 1990 Pavel Roubal spáchal sebevraždu v důsledku psychického onemocnění. V lednu 1992 byla Věra Roubalová jednou z poslední trojice mluvčích Charty 77. Od 90. let se Věra Roubalová, později Kostlánová, věnuje jednak psychoterapii a také práci s migranty, 15 let pracovala v poradně pro uprchlíky. Je nositelkou Ceny Paměti národa za rok 2010.
