Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Václav Rubeš (* 1930  †︎ 2012)

• narodil sa 29. januára 1930 v Lomnici nad Popelkou

• mal troch mladších súrodencov (brat Vladimír sa narodil 11. 3. 1936)

• otec bol riadiacim učiteľom školy v Nové Vsi nad Popelkou

• jeho otec bol vodcom oddielu

• absolvoval lomnickú meštiansku školu

• až do roku 1948 pracoval ako praktikant v drogérii Karla Krejcara

• zapojený v protinacistickom odboji pod skupinou nadporučíka Kozlova

• behom vojny fungoval ako spojka

• stretol sa s veliteľom partizánskej skupiny, nadporučíkom Kozlovom

• absolvoval meštiansku školu v Lomnici nad Popelkou

• pracoval ako praktikant v drogérii Karla Krejcara

• po vojne založil skautský oddiel v Nové Vsi nad Popelkou

• absolvoval radcovský kurz

• 1946 získal medailu Účastníka odboja II. stupňa

• 1946 udelený Junácký kříž „Za vlast 1939 - 1945“ - bronzový stupeň (Československý Junák)

• 1946 viedol svoj prvý skautský tábor

• v povojnovej dobe viedol tábory v r. 1946, 1947 a 1948

• vodca skautského oddielu

• v lete 1947 sa s rodičmi presťahoval do Lomnice nad Popelkou

• zvolený vodcom skautského zboru Lomnice nad Popelkou

• nebol na Jamboree Mieru v roku 1947 (často chybne uvádzané)

• 1947 absolvoval lesnú školu v Orlom hniezde pri Jičíne

• zástupca vodcu skautského zboru

• vyšetrovaný pre podozrenie z protištátnej činnosti

• 1954 maturita na Vojenskom zdravotníckom učilišti

• 1954-1956 základná vojenská služba (slúžil v Hradci Králové)

• 1956 sa natrvalo usadil v Ružomberku

• 1956-1958 dvojročné Vojenské zdravotnícke učilište

• 1958 oženil sa

• 31. 3. 1960 bol v hodnosti poručíka prepúšťaný z funkcie starší zdravotník ošetrovne ZU v Ružomberku, nevyhovovali kádrové materiály (bývalý člen Junáka)

• musel opustiť ČSLA

• začína pracovať v Kabinete zdravotníckej výchovy OÚNZ v Ružomberku

• nadstavbové vysokoškolské štúdium sociológie

• absolvent Vojenského zdravotníckeho učilišťa, odbor sociológia

• v 60. rokoch zložil úspešne maturitnú skúšku zo slovenského jazyka

• 1966 medaila Československého červeného kříže „Za obětavou a záslužnou činnost III. stupně“

• 1968 obnovoval skauting v Ružomberku

• vodca 2. oddielu Ružomberok

• vodca Podtatranskej skautskej oblasti (zvolený 11. 3. 1968)

• 1969 udelený Rad junáckej hviezdy I. st. (Slovenský Junák)

• dobrovoľný darca krvi

• 1969 zaslúžilý darca krvi - získal bronzovou Janského plaketu za 72. dobrovoľné darovanie krvi

• okresný vodca (pravdepodobne od 6. 3. 1970)

• 1970 udelené Tri prúty bratstva (Československý Junák)

• za normalizácie vyhodený z práce kvôli predošlým zásluhám o obnovu skautingu v Ružomberku

• od 10. 10. 1973 pracoval na sociálnom odbore NsP v Ružomberku

• 1975 získal striebornú Janského plaketu

• 1978 medaila Československého červeného kříže „Za obětavou a záslužnou činnost II. stupně“

• 1987 získal zlatú Janského plaketu

• 1989 medaila Československého červeného kříže „Za obětavou a záslužnou činnost I. stupně“

• držiteľ ocenenia „Za obetavú prácu ČSČK“ - zlatý stupeň

• tajomník TJ Ružomberok BZ

• pracoval na soc. odb. v nemocnici s poliklinikou v Ružomberku

• turistický činovník

• ústredný metodik turistiky mládeže Slovenského zväzu turistiky

• 1989 obnovoval skauting v Ružomberku

• člen PV pre obnovu skautingu v Ružomberku

• vodca skautského zboru Ružomberok

• máj 1990 – zvolený kmeňovým náčelníkom

• od 4. do 15. augusta 1990 je zástupcom vodcu 1. Slovenskej lesnej školy

• inštruktor lesnej školy

• 1991 udelená Strieborná plaketa „Za vernosť“ (mesto Ružomberok)

• 1991 obdržal plaketu Ľudovíta Štúra pri príležitosti 150. výročia prvého výstupu na Kriváň

• 1991 certifikát z inštruktorského seminára WOSM v Prahe

• v roku 1990 alebo 1991 bol úplne rehabilitovaný a povýšený do hodnosti mjr. v zálohe - číslo osvedčenia 5813/A3

• člen Klubu rehabilitovaných Liptov – Orava – Spiš

• člen Združenia vojenskej obrody Slovenska v Liptovskom Mikuláši

• 16. 6. 1992 zvolený za náčelníka Slovenského skautingu

• 1992 udelený Rad čestnej ľalie v trojlístku - zlatý stupeň (Československý Junák)

• certifikát z Európskeho seminára WOSM v r. 1992 v Bratislave

• 1993 udelená Skautská láska (Slovenský skauting)

• 1993 udelená medaila Za skautskú vernosť I. stupňa (Slovenský skauting)

• 1993 udelené Tri prúty bratstva (Slovenský skauting)

• 1994 udelený Pamätný list prezidenta SR

• 1995 udelené Čestné uznanie ÚV SZPB

• 1995 skautské vyznamenanie Čestná syringa

• 1996 vo februári začína budovať skautské múzeum

• autor brožúrky „75 rokov skautingu v Ružomberku“

• 22. 2. 1997 založil Skautské múzeum v Ružomberku (otvorenie pre verejnosť)

• od roku 1997 organizoval stretnutia skautských zberateľov

• 1998 mu bolo udelené najvyššie vyznamenanie SČK „Medaila Henryho Dunanta“

• účastník 19th World Scout Jamboree in Chile na prelome rokov1998/1999

• v roku 2000 obdržal „Pamätný list pri príležitosti 55. výročia ukončenia II. svet. vojny“

• nositeľ „Pamätnej medaily ZVOS“ (udelená 17. 3. 2001)

• 2002 autor brožúrky „Skautské múzeum Ružomberok 1997-2002“

• 2003 je iniciátorom vzniku Skautskej univerzity

• 2004 udelený Wood Badge

• 2004 autor brožúrky „Krátka epizóda“

• 2004 členom IFSCO – Medzinárodná federácia skautských zberateľov

• 2005 udelená Čestná syringa oldskautov v exile (ČaSS v exile)

• január 2005 vydal brožúrku „Ivančena, hrdý symbol skautov za našu slobodu“

• 2006 udelená Bronzová syrinx (Junák-svaz skautů a skautek ČR)

• 2006 udelený Strieborný kríž ZHP (Związek Harcerstwa Polskiego)

• 2007 udelená Služba skautingu (Slovenský skauting)

• autor článku alebo brožúrky „Po rokoch temnôt“

• máj 2008 vydal brožúrku „Spomienky na Jestřába a jeho letné tábory“

• jún 2008 vydal brožúrku „Boli pri tom“

• 11. jún 2009 vydal brožúrku „Ružomberskí skauti na MS 1970 FIS“

• zomrel 15. októbra 2012

• 22. 2. 2013 bolo na jeho počesť premenované skautské múzeum v Ružomberku na „Skautské múzeum Václava Rubeša v Ružomberku“

mjr. Václav Rubeš-Akela

(1930-2012)

Životopisné odrážky

+narodil sa 29. januára 1930 v Lomnici nad Popelkou

+mal troch mladších súrodencov (brat Vladimír sa narodil 11. 3. 1936)

+otec bol riadiacim učiteľom školy v Nové Vsi nad Popelkou

+jeho otec bol vodcom oddielu

+absolvoval lomnickú meštiansku školu

+až do roku 1948 pracoval ako praktikant v drogérii Karla Krejcara

+zapojený v protinacistickom odboji pod skupinou nadporučíka Kozlova

+behom vojny fungoval ako spojka

+stretol sa s veliteľom partizánskej skupiny, nadporučíkom Kozlovom

+absolvoval meštiansku školu v Lomnici nad Popelkou

+pracoval ako praktikant v drogérii Karla Krejcara

+po vojne založil skautský oddiel v Nové Vsi nad Popelkou

+absolvoval radcovský kurz

+1946 získal medailu Účastníka odboja II. stupňa

+1946 udelený Junácký kříž „Za vlast 1939 - 1945“ - bronzový stupeň (Československý Junák)

+1946 viedol svoj prvý skautský tábor

+v povojnovej dobe viedol tábory v r. 1946, 1947 a 1948

+vodca skautského oddielu

+v lete 1947 sa s rodičmi presťahoval do Lomnice nad Popelkou

+zvolený vodcom skautského zboru Lomnice nad Popelkou

+nebol na Jamboree Mieru v roku 1947 (často chybne uvádzané)

+1947 absolvoval lesnú školu v Orlom hniezde pri Jičíne

+zástupca vodcu skautského zboru

+vyšetrovaný pre podozrenie z protištátnej činnosti

+1954 maturita na Vojenskom zdravotníckom učilišti

+1954-1956 základná vojenská služba (slúžil v Hradci Králové)

+1956 sa natrvalo usadil v Ružomberku

+1956-1958 dvojročné Vojenské zdravotnícke učilište

+1958 oženil sa

+1959 narodila sa mu prvá dcéra

+31. 3. 1960 bol v hodnosti poručíka prepúšťaný z funkcie starší zdravotník ošetrovne ZU v Ružomberku, nevyhovovali kádrové materiály (bývalý člen Junáka)

+musel opustiť ČSLA

+začína pracovať v Kabinete zdravotníckej výchovy OÚNZ v Ružomberku

+nadstavbové vysokoškolské štúdium sociológie

+absolvent Vojenského zdravotníckeho učilišťa, odbor sociológia

+v 60. rokoch zložil úspešne maturitnú skúšku zo slovenského jazyka

+1966 medaila Československého červeného kříže „Za obětavou a záslužnou činnost III. stupně“

+1968 obnovoval skauting v Ružomberku

+vodca 2. oddielu Ružomberok

+vodca Podtatranskej skautskej oblasti (zvolený 11. 3. 1968)

+1969 udelený Rad junáckej hviezdy I. st. (Slovenský Junák)

+dobrovoľný darca krvi

+1969 „zaslúžilý darca krvi“

+1969 získal bronzovou Janského plaketu za 72. dobrovoľné darovanie krvi

+okresný vodca (pravdepodobne od 6. 3. 1970)

+1970 udelené Tri prúty bratstva (Československý Junák)

+1970 skautské vyznamenanie „Tri prúty bratstva“ pri poslednom zasadaní Českého a Slovenského Junáka v období 1968-1970

+za normalizácie vyhodený z práce kvôli predošlým zásluhám o obnovu skautingu v Ružomberku

+od 10. 10. 1973 pracoval na sociálnom odbore NsP v Ružomberku

+1975 získal striebornú Janského plaketu

+1978 medaila Československého červeného kříže „Za obětavou a záslužnou činnost II. stupně“

+1987 získal zlatú Janského plaketu

+1989 medaila Československého červeného kříže „Za obětavou a záslužnou činnost I. stupně“

+držiteľ ocenenia „Za obetavú prácu ČSČK“ - zlatý stupeň

+tajomník TJ Ružomberok BZ

+pracoval na soc. odb. v nemocnici s poliklinikou v Ružomberku

+turistický činovník

+ústredný metodik turistiky mládeže Slovenského zväzu turistiky

+1989 obnovoval skauting v Ružomberku

+člen PV pre obnovu skautingu v Ružomberku

+vodca skautského zboru Ružomberok

+máj 1990 – zvolený kmeňovým náčelníkom

+od 4. do 15. augusta 1990 je zástupcom vodcu 1. Slovenskej lesnej školy

+inštruktor lesnej školy

+1991 udelená Strieborná plaketa „Za vernosť“ (mesto Ružomberok)

+1991 obdržal plaketu Ľudovíta Štúra pri príležitosti 150. výročia prvého výstupu na Kriváň

+1991 certifikát z inštruktorského seminára WOSM v Prahe

+v roku 1990 alebo 1991 bol úplne rehabilitovaný a povýšený do hodnosti mjr. v zálohe - číslo osvedčenia 5813/A3

+člen Klubu rehabilitovaných Liptov – Orava – Spiš

+člen Združenia vojenskej obrody Slovenska v Liptovskom Mikuláši

+16. 6. 1992 zvolený za náčelníka Slovenského skautingu

+1992 udelený Rad čestnej ľalie v trojlístku - zlatý stupeň (Československý Junák)

+certifikát z Európskeho seminára WOSM v r. 1992 v Bratislave

+1993 udelená Skautská láska (Slovenský skauting)

+1993 udelená medaila Za skautskú vernosť I. stupňa (Slovenský skauting)

+1993 udelené Tri prúty bratstva (Slovenský skauting)

+1994 udelený Pamätný list prezidenta SR

+1995 udelené Čestné uznanie ÚV SZPB

+1995 skautské vyznamenanie Čestná syringa

+1996 vo februári začína budovať skautské múzeum

+autor brožúrky „75 rokov skautingu v Ružomberku“

+22. 2. 1997 založil Skautské múzeum v Ružomberku (otvorenie pre verejnosť)

+od roku 1997 organizoval stretnutia skautských zberateľov

+1998 mu bolo udelené najvyššie vyznamenanie SČK „Medaila Henryho Dunanta“

+účastník 19th World Scout Jamboree in Chile na prelome rokov1998/1999

+1999 udelený „Pamětní tisk“ ministrom národnej obrany Slovenskej republiky

+v roku 2000 obdržal „Pamätný list pri príležitosti 55. výročia ukončenia II. svet. vojny“

+nositeľ „Pamätnej medaily ZVOS“ (udelená 17. 3. 2001)

+2002 autor brožúrky „Skautské múzeum Ružomberok 1997-2002“

+2003 je iniciátorom vzniku Skautskej univerzity

+2004 udelený Wood Badge

+2004 autor brožúrky „Krátka epizóda“

+2004 členom IFSCO – Medzinárodná federácia skautských zberateľov

+2005 udelená Čestná syringa oldskautov v exile (ČaSS v exile)

+január 2005 vydal brožúrku „Ivančena, hrdý symbol skautov za našu slobodu“

+2006 udelená Bronzová syrinx (Junák-svaz skautů a skautek ČR)

+2006 udelený Strieborný kríž ZHP (Związek Harcerstwa Polskiego)

+2007 udelená Služba skautingu (Slovenský skauting)

+autor článku alebo brožúrky „Po rokoch temnôt“

+máj 2008 vydal brožúrku „Spomienky na Jestřába a jeho letné tábory“

+jún 2008 vydal brožúrku „Boli pri tom“

+11. jún 2009 vydal brožúrku „Ružomberskí skauti na MS 1970 FIS“

+2010 k 80. narodeninám bola vydaná poštová slovenská známka s kupónom „pripomínajúca jeho zásluhy o Slovenský skauting i jeho úsilie za obnovu demokracie a slobody“ (neoverená informácia)

+takmer 60 rokov prežil v Ružomberku

+zomrel 15. októbra 2012

+22. 2. 2013 bolo na jeho počesť premenované skautské múzeum v Ružomberku na „Skautské múzeum Václava Rubeša v Ružomberku“

+múzejná knižnica Skautského múzea v Ružomberku obsahuje gramotéku, filmotéku, fototéku, diatéku, videotéku

+návštevníci múzea doteraz boli z Írska, USA (Phoenix, Levittown), Švajčiarska, Dánska, Austrálie, Rumunska a i.

Krátky životopis

Václav Rubeš, skautským menom Akela, sa narodil 29. 1. 1930. Skautovať začal v roku 1938 v Lomnici nad Popelkou, až do doby násilného zrušenia skautingu. V závere II. svetovej vojny bol aktívne zapojený do protifašistického odboja s partizánskou skupinou „Kozlov“. V júni 1945 absolvoval radcovský kurz. Viedol svorku vĺčat, následne bol zvolený za zástupcu vodcu skautského zboru v Lomnici nad Popelkou a v roku 1948 za vodcu zboru. Túto funkciu vykonával až do zákazu skautingu. Keďže sa naďalej stretával so skupinkou verných roverov, bol sledovaný príslušníkmi ŠtB a vyšetrovaný pre podozrenie z protištátnej činnosti. Niekoľko krát bol celú noc vypočúvaný ŠtB a doma u Rubešovcov sa uskutočnila domová prehliadka, pri ktorej boli zabavené skautské potreby a predovšetkým jeho skautská knižnica. Koncom 50.-tych rokov bol opätovne vyšetrovaný a prepustený z činnej služby dôstojníka ČSLA. V marci 1968 začal pripravovať obnovu skautingu v Ružomberku, bol zvolený za okresného vodcu. Dňa 11. 3. 1968 bol zvolený za oblastného vodcu Podtatranskej skautskej oblasti. Avšak pre túto činnosť musel opätovne opustiť ťažko vydobyté postavenie v zamestnaní a nasledovali príkoria a postihy pre celú rodinu až do roku 1989. Vtedy opätovne obnovuje skauting v Ružomberku, okrese Liptovský Mikuláš a na Slovensku. Bol zvolený za okresného vodcu a vymenovaný za inštruktora Slovenskej lesnej školy. Na IV. sneme Slovenského skautingu bol zvolený za kmeňového náčelníka SLSK a delegáti V. snemu ho zvolili za náčelníka Slovenského skautingu. 22. februára 1997, po dlhoročnej príprave, otvoril v Ružomberku Skautské múzeum, ktorého sa stal správcom. V roku 2003 bol iniciátorom vzniku Skautskej univerzity, ktorá vyvíja systematickú činnosť pre študentov roverského a oldskautského veku podnes. (prevzaté a upravené z publikácie Václav Rubeš: Boli pri tom, vydalo Skautské múzeum v Ružomberku, 2008, str. 7.)

Příběh pamětníka

Narodil jsem se 29. ledna 1930 v Lomnici v Podkrkonoší. Otec byl řídícím školy v Nové Vsi nad Popelkou, takže jsem spolu s mými třemi sourozenci vyrůstal v učitelském prostředí.

Na skauty jsem narazil při jedné mé obchůzce během mobilizace v roce 1938. Viděl jsem chlapce ve skautských krojích, kteří vykonávali různé služby na radnici či nádraží. Připletl jsem se tedy mezi ně. Když viděli, že mám zájem, vzali mne mezi sebe. Brzy však přišel zákaz skautingu. Měl jsem ale štěstí v neštěstí, jelikož můj otec Václav Rubeš (nar. 1903) býval vůdcem skautského oddílu, stal se mi proto v dalších letech mým osobním rádcem na mé skautské stezce. Proto jsem byl také v roce 1945 jeden z prvních, který se v Lomnici nad Popelkou přihlásil do služby a pomáhal obnovovat místní skautský oddíl.

V průběhu druhé světové války mi najedou přišlo divné, že otec nebývá doma. Pak jsem zjistil, že je zapojený do partyzánského hnutí v jednotce sovětského nadporučíka Kozlova. Tehdy jsem tátovi naznačil s jistou dávkou výčitky, že mi to přece mohl říci. Táta mi na to ale odpověděl: „Nemůžu říci, vím, co to je, a co by to znamenalo!“ Jednoho dne mne však otec jako spojku poslal se vzkazem do určité fabriky, kde jsem předal vzkaz chlapíkovi, což byl další organizátor odbojového hnutí, a ten mne žádal, zda bych do obory donesl občas nějakou zprávu. Odpověděl jsem mu na to: „Co by ne, já jsem rád v přírodě!“ Začal jsem tedy fungovat jako spojka. Dokonce jsem měl možnost seznámit se s nadporučíkem Kozlovem a to už bylo něco, když někomu dovolili, aby se setkal s místním velitelem partyzánského odboje! Ze začátku to bylo sice všelijaké, protože byla bída s potravinami, ale dokázali jsme přežít celé to období a nikoho z nás nechytili. V roce 1947 jsem byl pak navržen na vyznamenání a protože jsem skaut, tak navrhli Junácký kříž „Za vlast 1939 – 1945“ a současně jsem dostal i partyzánskou medaili mého rodného regionu.

Konec války byl však u nás velice dramatický. V Lomnici nad Popelkou byla totiž posádka, vystěhovali nás z jedné velké školy a nastěhovali tam hitlerjugend a posádku. Když už členové hitlerjugend věděli, že se blíží konec války, odjížděli do Německa, ale posádka stále zůstávala, jen snižovala počty. Pak ohlásil pražský rozhlas, že narůstá odpor, který tak propukl i u nás. Posádka byla už jen asi 12členná, ale samozřejmě dobře vyzbrojená, tak jsme pomocí mé spojky obklíčili školu a odzbrojili Němce, kteří ale museli zůstat i nadále ve škole, protože jsme je neměli jak a kam odtransportovat. Pokyny byly: odzbrojit, izolovat, nepustit. Tak se i stalo, ale co to bylo platné, když přišla posila, a silná posila. My jsme mezitím stihli vyhodit do vzduchu koleje lokálky, pak jsme vyhodili do vzduchu ještě jednu trať. Na to jsme se dozvěděli, že i ve druhém směru železnici vyhodili, ale Němci přijeli s velkými posilami auty. Jedno bylo sice zlikvidováno i s posádkou, ale všichni ostatní postupovali dále. Vyhlásili stanné právo, druhý den byl velký humbuk a tři občany bez jakéhokoliv důvodu odvezli do města, postavili před zeď a zastřelili. Hned ale všechno zmizelo a už šli i ti, které jsme ve škole izolovali. To je taková nepříjemná vzpomínka, byl jsem tehdy v blízkosti a vím, jak to tam vypadalo. Normální popravčí četa! Možná že by těch vzpomínek bylo více, ale to všechno bylo, no co, bylo. Tenkrát jsme vůbec nepomysleli, že bychom na to mohli nějak doplatit.

Pak jsem na konci války ještě pomáhal doprovázet transport zajatců-Němců, za což jsem dostal vyhubováno od mámy, měl jsem totiž jako šestnáctiletý zbraň a hlídal jsem transport, aby nikdo nezdrhl. A že to nebyly malé transporty! Když se to matka dozvěděla, zakázala mi to: „Ty si neuvědomuješ, že toho můžou zneužít?!“

Při obnově skautingu v roce 1945 jsem byl mezi prvními kteří se u nás hlásili k obnově skautingu. Hned v červnu jsem absolvoval rádcovský kurz, který byl velice obsáhlý. Trval 10 dní a informace, které jsme tam dostali, nebyly jen pro rádcovskou činnost, protože tehdy byla potřeba oddílových vůdců, kterého jsem ale dělat nemohl, bylo mi tenkrát přece jenom teprve 16 let. Ale s oddílem jsem již pomáhal, protože po kurzu jsem se musel zavázat, že budu pomáhat při obnově skautingu ve svém okolí. Založil jsem sice oddíl, ale protože jsme měli spoustu členů ve věku 6-7 let, vzal jsem si je na starost. Vedl jsem tedy vlčata 6-10leté a oddíl jsem odevzdal jistému staršímu skautovi. Vlčata na mne volala: „Akelo, Akelo!“ a už mi to zůstalo, tuto skautskou přezdívku mám dodnes.

V roce 1947 jsem byl oddílovým vedoucím a přihlásil jsem se s rádcem jako účastník Jamboree Míru, ale nakonec jsem jet nemohl, protože to stálo 2000 korun. Rodiče tolik peněz neměli, ale můj kamarád byl synem továrníka, tak jsem doufal, že mi peníze půjčí, ale bál jsem se jej zeptat. Proto jsem se dostal na jamboree až na přelomu let 1998 a 1999, byla to fantazie!

Pak jsem se v roce 1947 zúčastnil lesní školy, která se konala v nádherném prostředí Českého ráje v Prachovských skalách a dokonce nás byl navštívit J. S. Wilson, ředitel světové skautské kanceláře, který byl s LŠ spokojený, líbily se mu přednášky i metody výuky. Ale jinak na lesní školu vzpomínám se smíšenými pocity. Původně měl být vůdcem této lesní školy dr. Josef Moran z Jičína, lékař, ale pro své pracovní vytížení předal vůdcování Jaromíru Preiningerovi. Ten byl vysoké postavy, úžasně nám imponoval a doslova jsme ho „žrali“, zbožňovali jsme ho, protože o skautingu věděl opravdu hodně, navíc byl zkušený pedagog. Uměl to s námi. Byla to fantazie. Dokázal poradit, povídat si s námi. Jeho přednášky byly fascinující. Zkrátka na nás hodně zapůsobil, i vlastenecky.

Lesní škola skončila a Jaromír Preininger se s námi rozloučil, podal nám ruku a každému věnoval několik posilňujících slov. Pak přišly poúnorové události a jaké bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že profesor Jaromír Preininger je předsedou Ústředního akčního výboru Junáka v ČSR, tedy likvidátor Junáka. Nedokázali jsme si to vysvětlit, nemohli jsme uvěřit, že to může být on!

Překvapivou změnu jsem zažil také u ing. Jiřího Gruse, který byl do určité doby skautským činovníkem. Na průmyslové škole chemické v Liberci byl ředitelem prof. Tomsa, který byl zároveň oblastní vůdce libereckého skautského kraje a já jej velmi dobře znal, rozuměli jsme si spolu. Avšak jednoho dne byl ředitel Tomsa zbaven funkce, protože nešel s režimem a na jeho místo nastoupil právě ing. Jiří Grus, který byl komunista a přišel původně na školu za profesorem Tomsou, protože byl také skautem. Jenže tento nový ředitel po roce 1948 tvrdě vytahoval skauty, které poznal, dával podněty pro sledování a stíhání těch, které znal. Zcela opačně plnil své zásady.

Poválečné tábory měly problematické zásobování. Příděly byly totiž vázány na potravinové lístky, ale pomáhala nám UNRRA. Museli jsme si však pomoci také sami – před táborem jsme získávali sběrné suroviny, hlavně plechovky, a za utržené „bony“ jsme si pak mohli vyzvednout UNRRA konzervy. To bylo něco! Sice toho nebylo nikdy hodně, ale byl to velice vhodný doplněk. Balíček obsahoval čaj, čokoládku, džemy a masové konzervy. Protože bylo málo jídla, tak se na táborech bídně vařilo: na snídani chléb s povidly, na oběd byly „ovsáky“. Na svačinu jsme měli ovoce. A velice rádi jsme sháněli domácí vepřové sádlo. Taky jsme s vidinou nějakého jídla chodili během tábora na brigády. A u Turnova jsme měli tábor nedaleko mlýna, tak jsme si pekli vlastní chléb. Nejhorší situace se zásobováním byla hned po válce, v roce 1947 už pomáhala UNRRA.

V září 1948 jsem organizoval oblastní Svojsíkův závod, byla to úplná pohádka. Byla pozvána dokonce hradecká skautská dechovka. Ale po akci mě MNV pozval „na kobereček“ a vyčítali mi, že závody byly buržoazním sdružováním mládeže. Pak se to ale uklidnilo a měl jsem pokoj.

Svou poválečnou etapu svého skautského života jsem zakončil ve funkci vůdce střediska v Lomnici nad Popelkou.

Nepříjemná situace pak nastala, když jsem studoval v Liberci. Stýkal jsem se totiž stále se skupinou věrných roverů, ale sledovala mne StB. Jednou jsem přišel domů a našel jsem matku uplakanou: „Co jsi nám to udělal? Co jsi to nám rodičům udělal? Přiznej se, co jsi to udělal.“ StB totiž u nás udělala domovní prohlídku. Nejvíc mne hněvalo to, že zabavili všechno to, o čem si jen mysleli, že je skautské. Zabavili knihy, skautský kroj, všechno sebrali. Matka nemohla pořád uvěřit, že jsem nic neudělal. Museli jsme pak spolu znovu probírat mou skautskou činnost. Po nějakém čase jsem se dozvěděl, že tato domovní prohlídka se objevila v mých kádrových materiálech. Dokonce si tam dovolili napsat, že jsem s domovní prohlídkou souhlasil. Také jsem se musel zúčastnit výslechů na StB. Tzv. vyšetřovačky jsem absolvoval v roce 1952, kdy mne vždy v podvečer našli na ulici, případně si pro mne přišli do bytu. A odvedli mne na StB, kde mne v noci vyslýchali a nad ránem zase propustili, tak se to opakovalo třikrát za sebou. Samozřejmě když mne propustili po probdělé a opravdu divoké noci, tak jsem rozmýšlel, zda jsem konal dobře, zda mají oni pravdu, nebo ji mám já. Ale vždy jsem se utvrdil, že skaut má zůstat skautem na celý život. A nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych měl na skauting zapomenout.

Na vyšetřovačkách chtěli vědět více než jsem sám věděl, tzn. zda jsem spolupracoval s funkcionáři v Bratislavě, v Praze. Zda jsem navázal nějaké kontakty se zahraničím. Zda jsem měl možnost dodávat informace z ČSR přes hranice. Vymýšleli sami různé nástrahy, samozřejmě, že chtěli vědět další mé spolupracovníky, abych prozradil s kým jsem se stýkal. Že oni vědí, s kým se stýkám, že potřebují jenom potvrdit to, co vědí. Když jsem viděl, že je to na mne všechno nafilmované, tak jsem samozřejmě nemohl nikoho udat.

Ale fyzického násilí se na mne nedopustili, psychického ano, protože mne sbalili v podvečer a vyslýchali až do rána. A to byly křížové výslechy. To nebylo jen, že jsem měl něco někomu říkat. Skákali jeden přes druhého a snažili se na něčem chytit, ale nechytili!

Od roku 1953 do roku 1954 jsem sloužil v Martine, odkud jsme vozili pacienty do „okruhové“ nemocnice v Ružomberoku.

Roku 1954 jsem složil maturitu a chtěl studovat medicínu, ale nevyšlo mi to. Tak jsem šel na základní vojenskou službu,^[1] po jejímž absolvování se mi naskytla možnost nastoupit na zdravotnické učiliště v Ružomberku, kam mi hradecký školní útvar napsal doporučení. Ružomberské učiliště byla dvouroční kadetka pro ty, kteří již měli maturitu. Specializace byla zdravotnická a vojenská. Říkali nám, že ti schopnější z nás budou mít možnost studovat na vojenské lékařské fakultě v Hradci Králové, takže bych pak mohl dělat vysněného lékaře, ale přece jenom to byla ta 50. léta, něco jiného slibovali, něco jiného se pak ve skutečnosti stalo.

V roce 1956 jsem natrvalo přišel do Ružomberoka jako příslušník ČSLA^[2], ale na konci roku 1959 na mne přišly kádrové materiály a byl jsem donucen k 31. 3. 1960 opustit armádu. Ale s „flastrem“, že jsem nespolehlivý, že jsem působil ve skautingu, kde jsem byl velmi aktivní. A že určitě jsem navázal kontakty se zahraničím, s kapitalistickým režimem v zahraničí apod., což nebyla pravda.

Naše rodinná situace nebyla dobrá, měli jsme tenkrát rok po svatbě, zrovna se nám narodila dcera a já byl bez zaměstnání. Nové pracovní místo jsem si našel v Liptovském Mikuláši, kam jsem dojížděl 13 let. Pracoval jsem v Okresnom ústave národného zdravia, vypracoval jsem se na určitý post, ale stále cítil, že všichni spolupracovníci i podřízení, kteří byli v KSČ, měli jiné práva, postavení jako já, který jsem v KSČ nebyl. Stále jsem čekal, kdy se znovu objeví další postih, kdy si někdo na mne něco vymyslí, a se mnou bude postižená celá má rodina.

Již od mého příchodu do Ružomberoka v 50. letech se kolem mě začala „motat“ mládež. Nejdřív jsem nevěděl, co s tím mám dělat, ale naštěstí tady byla legální možnost pracovat s mládeží přes Turistické oddiely mládeže při místní TJ Ružomberok. Fungovali jsme, dělali jsme i tábory, první asi v roce 1959 a pak každý rok až do roku 1990, kdy jsem vedl poslední tábor. Organizoval jsem také na Slovensku lesní školy, ale teď se chodím na tábory už jen dívat. V některých případech jsem spokojený, jinde ne. Začíná se to totiž zvrhávat v něco, co není skauting. Já jsem odchovanec Baden-Powella a ne Pionýra.

„Vo februári 1967 ma zaujal krátky, no v tom čase však naozaj prevratný článok v denníku Práca, podpísaný Ružomberčanom Radkom Korčákom. Z článku sa dalo vyčítať, že ide o študenta gymnázia, ktorý nie je spokojný so spôsobom voľného času mládeže. Opisoval, ako naň zapôsobila kniha Jaroslava Foglara: Chlapci od Bobrej rieky a kniha Mirka Vosátky: Roverské dopisy. Prečo dnešná mládež nemá možnosť romanticky a voľne poznávať prírodu, hrať sa zaujímavé hry a súťaže, pri ktorých sa učí zdatnosti, odvahe, kamarátstvu a ohľaduplnosti? - Tieto dve knihy sa Radkovi náhodne dostali do ruky cez prázdniny.

S Radkom som nadviazal kontakt a milý a kamarátsky, takmer 17- ročný mladík s nadšením prijal naše zásady a po krátkom zapracovaní sa veľmi úspešne ujal vedenia 1. oddielu TOM (Tábornícky – neskôr Turistický oddiel mládeže), ako sa po krátkom čase na náš spoločný návrh volali doterajšie oddiely mladých turistov celoštátne.“^[3]

V Ružomberoku jsme se začali pomalu připravovat na obnovení skautingu, přičemž mým prvním a nejzdatnějším spolupracovníkem byl Radko Korčák-Akela.^[4]

V březnu 1968 byl v rádiu pořad, kde Rudolf Plajner s Vlastou Koseovou a dalšími z Prahy oznámili, že se Junák rozhodl obnovit svou činnost. Takže jsme věděli, že máme volnou cestu k obnovení oddílů. Zborovým vodcom se stal Ladislav Króner. Já jsem dostal na starosti 2. oddíl skautů.

Pak přišlo pozvání od londýnských skautů, mohlo jet 10 skautů a „Praha“ určila, že pět jich bude z Čech a Moravy, a pět ze Slovenska. Já jsem tehdy vedl oddíl pomocí skautského bodování, takže jsem přesně věděl, kdo z mého oddílu si zaslouží jet do Velké Británie. Po dvou týdnech přijeli skauti nazpátek a hned na mne celí překvapení: „Keby si to videl!“ Pět dní nato – 17. srpna 1968 přijeli angličtí skauti s vůdcem londýnského kantonu Greenwitch br. Alfredem Peacockem, kterým jsem vytvářel program. Celý oddíl organizoval hry, soutěže, sporty. Velice se jim líbila slovenská příroda. Londýnští skauti měli být na Slovensku jen týden, ale pátého dne pobytu začala okupace ruskými vojsky. Chlapci rychle pryč! Londýnští skauti si odpárali něco ze svého kroje a nechali nám to na památku. Odjet z Československa se jim podařilo až 23. srpna 1968 z Bratislavy do Vídně.

Samotné obsazování Ružomberku Sověty bylo hrozné. Ráno byly všude ruské tanky, protože zde byla silná posádka. Hlavně tanků byly namířené proti městskému úřadu, kasárnám a na hlavní ulici.

Ale pracovali jsme dále. Říkali jsme si, že skauting už přece existuje, a rozhodli jsme se, že na 1. května půjdeme jako ružomberští skauti do průvodu. Já jsem k 22. únoru dal vyrobit novou sborovou zástavu, takže jsme šli v průvodu s ní. A gymnaziální prof. slovenského jazyka Zdenko Hochmuth (1916-1990) nám pak nadšeně říkal: „No počúvajte, my sme čakali na tribúne Rusov a oni tam boli skauti so zástavou, to bola fantázia, to bola fantázia!“

30. listopadu-1. prosince 1968 proběhl v Bratislavě III. snem Slovenského Junáka, kde jsem byl jedním z 250 delegátů.

Rovněž jsem se 11. ledna 1969 zúčastnil „Oblastného snemu Podtatranskej oblasti Junáka“ v Ružomberku, na jehož konci jsem byl zvolen „vodcom“ této oblasti.

S oddílem jsem v létě 1969 tábořil v Teplom při Rakytovskom potoku. Tábor dostal název „Pod Bielou skalou“.

22. dubna 1969 jsem byl jmenován členem výboru pro výchovu Čs. Junáka - do skupiny branné výchovy. Předsedou této skupiny byl genmjr. Eduard Ureš.

Ještě před zrušením Junáka jsme se domluvili na výpomoci během závodu FIS, ale pak přišel zákaz skautské organizace, takže jsme se neprezentovali jako skauti, ale jako mládežníci z Ružomberoka. Avšak na konci závodů nás zavolal „gen. sekretár OV MS“ Ing. Ján Mráz a doslova nám řekl „Takto zodpovedne mohli pracovať iba skauti!“

1. prosince 1969 se zrušily „oblastné vedenia Slovenského Junáka“, ale jak jsme se později dozvěděli, již 17. listopadu 1969 vyšlo rozhodnutí ÚV KSČ o likvidaci Čs. Junáka.

Československý Junák se sešel naposled 23. května 1970 v Brně, ale bylo to smutné setkání. Ze Slovenska byli přítomní již bývalí funkcionáři Slovenského Junáka: Dr. Ivan Janček, Ľudo Ozábal, Bedrich Schwab a já. Bylo uděleno několik vyznamenání, Dr. Rudolf Plajner byl zvolen za čestného náčelníka a sestra Vlasta Koseová za čestnou náčelnici. Též zazněly poslední slova br. Plajnera na rozloučení.

A začala normalizace, na jejímž začátku jsem byl opět odhalen, tentokrát personalistou v Okresnom ústave národného zdravia, kde jsem byl zaměstnaný. Byl jsem vyhozen pracovní pozice „vedúci ONZ“ v Liptovském Mikuláši i přes odpor ředitele ústavu, který nesouhlasil s mým propuštěním. Zase mi spočítali mé působení ve skautském hnutí, tentokrát mou pomoc při obnovování skautingu v Ružomberoku v roce 1968. Tehdy potřebovali „čistých“ lidí, ne antikomunistů. Opět jsem si musel hledat nové zaměstnání a byl jsem poznamenán až do roku 1989.

Pozn. Tomáše Foldyny-Drákuly: Snad se někomu mohou zdát útrapy, které Akela kvůli skautingu prožil, zbytečné. Nebyly, a satisfakcí pro něj muselo být, když četl láskyplné vzpomínky svých skautských odchovanců:

Ing. Peter Leštinský-Vtipko: Spomienky, ktoré nevyhasnú. „V jedno popoludnie roku 1967 som sa v budove gymnázia zúčastnil na svojej prvej skautskej schôdzke, na ktorú ma priviedol môj bratranec Radko. Bol som vtedy trinásťročný chlapec, ktorého pútavé rozprávanie Akelu o tom, čo sa môžeme naučiť, spestrené niekoľkými hrami, natoľko zaujalo, že som vstúpil do prvého oddielu v Ružomberku...

Vyvrcholením celoročnej činnosti bol každoročne konaný letný tábor...

V jednom z táborov sa mi stala nasledovná príhoda. Príkaz znel: „Priniesť suché drevo do kuchyne!“ Tí, ktorých sa to týkalo, pobrali svoje sekerky a pílky a poď ho. Po chvíli s náručami haluzí boli prví späť. Naraz pribehli dvaja skautíci bledí ako stena. Jeden z nich silno krvácal z ruky. Akela mu ihneď poskytol prvú pomoc a moji rodičia, ktorí boli zhodou okolností v tábore, ho odviezli do nemocnice...

Mohol by som opísať veľa príhod, ktoré som prežil počas rokov skautovania, ale to podľa mňa nie je také dôležité ako to, čomu ma skauting naučil. Naučil ma vážiť si ľudí a ich prácu, prírodu, rodnú vlasť. Pomohol mi prežiť mladosť pestro a aktívne, spoznať veľa nových statočných ľudí, ako aj krásnych kútov našej i cudzích krajín. A za to všetko ďakujem tým, ktorí ma ku skautingu priviedli.“^[5]

Ale nebyl jsem postižen pouze já osobně, ale celá má rodina. Moje manželka dokonce ani nechtěla věřit, že jsem postižen jen kvůli junáctví. Když mne vyhodili z armády, tak mi říkala: „Ty si musel urobiť niečo viac, to nie možné, že preto, že si bol skaut, máš také postihy!“ Ale později se přesvědčila, že nic jiného na rubáši nemám.

Naše děti rostly a šly do školy. Starší dcera měla problémy, když skončila základní školu, měla možnost pokračovat aspoň na střední škole. Tak byl problém, do které školy by se mohla přihlásit, protože mé jméno bylo na indexu. Dcera ale byla šikovná, uměla plést a šít už jako patnáctiletá, naskytla se tedy možnost dělat talentové zkoušky na textilní průmyslovou školu. Talentové zkoušky složila velmi dobře a byla přijata přestože byla dcerou politicky nespolehlivého.

Mladší dcera končila základní školu po roce 1970, tehdy jsem měl další postih. A když jsem se byl na konci její docházky optat zástupkyně, jak dál: „Rubešová? No to je samozrejmé, tá nech si hľadá učilište, nejakú učňovku.“ Přitom měla celou dobu samé jedničky! Neměla nikdy žádné problémy s učivem. Nemohla na gymnázium, kam chtěla jít. Rozhodli se, že ji také dají na textilní průmyslovou školu, talentové zkoušky splnila, byla přijatá. Maturovala s vyznamenáním. Chtěla nastoupit na pedagogickou školu do Bystrice. Protože tehdy jsem už věděl, co mne čeká, OV KSČ mne stále hlídal. Vydal jsem se tedy do Bystrice na školu, optat se, zda by se dcera mohla přihlásit na školu. Tehdy si mě vzal proděkan bokem a říkal mi: „Pozrite sa, bolo by to veľmi zlé pre dcérku, aj pre Vás a neprijemné pre nás, keby sme ju prijali, a potom by boli problémy. Ak je to možné, skúste niečo iné!“ Dcera se tedy pokusila dostat na libereckou vysokou školu textilní, dokonce ji přijali. Nastoupila, za celou dobu si nikdo nevzpomenul, že by neměla studovat. Získala titul ing.

Skauti po roce 1970 opět přešli nejčastěji do turistických oddílů mládeže, kde jsme se snažili získávat děti pro pobyt v přírodě, pro poznávání přírody a pro ochranu přírody. Při výletech jsme pak mohli uplatňovat některé prvky skautských zásad. Když to nebylo příliš okaté, tak jsme v těchto oddílech mohli pokračovat dál. A z nich se po revoluci utvořily prvé oddíly skautské.

Od roku 1989

Kontakty mezi námi skauty trvaly, jen jsme čekali na dobu uvolnění, protože jisté náznaky tu byly. Ale bylo to všelijaké, protože si mnozí mysleli, že jsem sympatizantem režimu. Já jsem na sebe předtím nemohl upozorňovat, protože bych na to doplatil, jako již po dvakráte ve svém životě. Prostě jsem si nevšímal a nechával to plavat.

Vytipoval jsem si lidi, se kterými jsem mohl mluvit o skautingu, ale více než polovina se bála o těchto věcech bavit: „Daj mi pokoj, daj m,i prosím Ťa, pokoj. Ty nevieš? Ty si na to nedoplatil?“

Začátky byly tedy všelijaké, ale pak jsme měli podporu v novinách a rozhlase. Skauti se začali hlásit sami a v roce 1990 byl skauting v Ružomberoku obnoven. Dva se mi dokonce omlouvali, kvůli tomu, že si mysleli, že podporuji komunistický režim.

Když to tak srovnám, tak v roce 1968 byl přechod do legality mocnější a silnější. Asi už jsme byli starší a brali to reálněji. Nešel jsem do té obnovy po hlavě, nějak idealisticky.

Naše první oficiální setkání bylo 6. ledna 1990. Do své pracovny na stadionu jsem pozval Karola Klváčeka a Eduarda Janíčka, kteří se stali prvními zájemci o pomoc při obnově skautingu v Ružomberoku. Druhé setkání bylo 11. ledna 1990, a to už se rozdělovaly konkrétní úlohy. Dostavili se Ján Jaššák-Pepo a Marián Lejava-Balu. Na třetím setkání, 27. ledna 1990, nás už bylo sedm, přibyl Jaro Oravský a Ľudovít Horváth.

Byl jsem ustanoven do čela „prípravného výboru (PV) pre obnovu Slovenského Junáka v Liptove“ z titulu posledního okresního vedoucího.

Hned 28. dubna jsem otevřel rádcovský kurz v Ružomberku. Byl totiž velký problém, že nebyli vůdci, přitom zájem o skauting u dětí byl, i u rodičů, kteří nám posílali do skautských oddílů svoje děti, ale co to bylo platné, když jsme neměli vůdce. Ty bylo potřeba nejdříve vychovat, aby se mohly zakládat oddíly. A aby mohl vůbec skauting existovat.

Již koncem roku 1989 jsme se střetli v Žilině z podnětu dr. Jančeka, který byl náčelníkem slovenského skautingu po obnově v roce 1968. Sešlo se nás 12-15 starších funkcionářů a připravovali jsme obnovu skautingu. Dr. Janček byl velmi aktivní, prosadil dokonce přijetí stanov na ministerstvu v Bratislavě. A tak byl již v prosinci 1989 skauting na Slovensku legalizovaný.

V Žilině se konal také 1. sněm Slovenského Junáka v květnu 1990, kde jsem byl zcela překvapivě zvolen za kmenového náčelníka. Vůbec jsem to nečekal, já jsem totiž nekandidoval. A tak jsem měl co dělat, protože jsme obnovovali skauting po tolika letech.

14. září 1990 jsem se kupříkladu zúčastnil s delegací Slovenského skautingu přijetí u prezidenta ČSFR br. Václava Havla-Chrobáka na Pražském hradě.

V roce 1992 byl druhý sněm, na kterém jsem byl zvolen proti své vůli náčelníkem. Ale nakonec jsem si řekl: „Pomůžu, ale ne na dlouho!“ V patnácti letech mne vůbec nenapadlo, že budu volen do nějakých funkcí a najednou jsem byl náčelníkem slovenských skautů. Každý týden jsem musel na 2-3 dny do Bratislavy, což jsem vydržel dva roky, ale pak jsem to přenechal jiným.

Během mého náčelnictví jsem se musel zákonitě stýkat i s vrcholnými slovenskými politiky. Kvůli jistým problémům jsem se pokoušel sejít s Vladimírem Mečiarem, ale poprvé se omluvil půl hodiny před domluvenou schůzkou, pak jsme se domluvili dva měsíce dopředu a když jsem se dostavil v dohodnutý termín, tak mne nechal čekat dvě hodiny v hale a pak mi vzkázal, že mne přijmout nemůže. Tak jsem se na něj vykašlal. U Michala Kováče, 1. prezidenta Slovenské republiky, to bylo něco jiného, ten mne přijal na úrovni. A prezidenta Rudolf Schuster mi poslal pamětní list, ve kterém mi děkuje za dosavadní práci od vzniku Slovenské republiky.

No a pak jsem si založil skautské muzeum. Bylo slavnostně otevřeno pro veřejnost 22. února 1997, kdy bylo 140. výročí narození zakladatele světového skautského hnutí lorda Baden-Powella a jeho manželky Lady Clade Baden-Powell, zakladatelky dívčího skautingu.

Měl jsem totiž vždy snahu zachovat jakékoliv skautské dokumenty a předměty, proto jsem po složení funkce náčelníka slovenského skautingu připravoval založení skautského muzea.^[6] Mnozí říkali: „či je normálny?“ Já jsem jim na to odpovídal „Nie, ja nie som normálny.“ A pak jsem to rozjel, od města jsme dostali místnost, pak další. V únoru 2012 jsme oslavili 15 let existence a v současnosti (tj. na podzim 2012) připravujeme přesun do vhodnějších a důstojnějších prostor.

Během prvních let bylo více návštěvníků z Čech a Moravy než ze Slovenska, však jsme byli jediné muzeum na území bývalého Československa.

Také začaly pravidelné návštěvy Poláků a Maďarů, které se nám podařilo naočkovat, a tak v Budapešti a Varšavě vzniklo skautské muzeum. Vše na základě vzájemné spolupráce s nejstarším muzeem v regionu střední Evropy, s vídeňským Pfadfindermuseum und Institut für Pfadfindergeschichte.

V roce 2007, kdy probíhala světová skautská „storočnica“, byl každý stát pověřen evropskou poštovní asociací, aby vytiskl skautskou známku. A bylo příjemné, že začaly chodit známky z celé Evropy na adresu skautského muzea v Ružomberoku nebo na moji adresu, s tím, že jim mám poslat slovenskou skautskou známku. Byl jsem překvapený, 19 států si s námi vyměnilo známku. Říkal jsem si „Do paroma, tuž, to predsa len čosi je, to skautské múzeum.“ „Asi to nie je len tak čosi, nejaké hauzírovanie... Európa už odrazu vedela, že v Ružomberku je skautské múzeum.“ Však třeba v nedávné době skautské muzeum navštívili kupříkladu Italové, Irové, Nizozemci či Rumuni.

Po skončení mého náčelnictví se také podílím na organizování „Trojstretnutia oldskautov“ ze Slovenska, České republiky a Polska.

Také se ještě dodnes scházíme my, kteří jsme absolvovali ružomberskou kadetku, dokonce s námi ještě jezdí náčelník ročníku. Mám kompletní vojenskou uniformu, ale nerad ji nosím, protože jsem si ji 30 let nesměl obléci. Také mám svoji skautskou náčelnickou uniformu.

Ještě když se vrátím do roku 1993, tak musím říci, že jsem vnímal rozpad Československa velmi zle. Už proto, že jsem se narodil v Čechách a vždy jsem byl vlastenec a také rodiče mne k tomu vedli. Slovensko pro mne bylo vždy součástí republiky. Nemohl jsem se s tím smířit, stále jsem se vracel k historii Slovenského štátu. Neměl jsem sice důvod přirovnávat, ale stále mi to tanulo na mysli. Bylo to o nás bez nás. Mnoho Čechů a mnoho Slováků bylo proti. Domnívám se, že čím je stát menší, tím jsou podmínky horší. Rozdělení Československa bylo zrovna v době mého náčelnictví a já se stal z kmenového náčelníka náčelníkem slovenského skautingu.

Také jsem se zúčastnil každoročního pietního setkání na Ivančeně v Beskydech, co bych to byl za skauta, kdybych nebyl na Ivančeně? Dokonce jsem napsal o Ivančeně brožurku Ivančena, hrdý symbol skautov za našu slobodu, kde mimo jiné píši:

„Keď sa aj ku mne dostala prvá správa o ostravskej tragédii, veľmi citlivo ma zasiahla. Bolo to až v období osemdesiatych rokov. Treťou obnovou skautingu na Slovensku som bol viazaný povinnosťami na našich národných oslavách sviatku sv. Juraja, ktoré sa konali vždy v inej časti republiky. Tak sa stalo, že návšteva Ivančeny mi stále unikala, až sa mi konečne naskytla príležitosť prvého kontaktu. S členmi 2. oddielu v Ružomberku, ktorý som vtedy viedol, sme sa 27. 10. 1996 zúčastnili na pozvanie ORJ v Hlučíne monumentálnej pietnej slávnosti v Poľskom Tešíne. Pri tejto príležitosti bola na múre Židovského cintorína odhalená pamätná doska 18 zavraždeným účastníkom skautského odboja. No výstup ku mohyle na Ivančenu bol stále iba mojim dlhoročným snom. Ten sa mi konečne splnil až 8. 10. 2004, aj keď to už vyzeralo, že i táto príležitosť pre veľmi nepriaznivé počasie zlyhá. Hromadný výstup oldskautov Poľska, Česka a Slovenska, plánovaný na dopoludnie, vystriedala návšteva súkromného skautského múzea v Havířove. Po obede sa našťastie vyčasilo natoľko, aby som sa mohol spoločne s bratom Ing. Jozefom Morovjanom z Banskej Bystrice vydať na cestu z Malenovic ku mohyle. Hravo sme dosiahli cieľa. Iba mrholenie a hmlisté počasie nám kazili výhľady a tak aj fotodokumentácia pri tejto svätyni je nekontrastná. Priložili sme skalku na mohylu a venujeme tichú spomienku zavraždeným bratom a ctíme zakladateľov tejto mohyly i tých, ktorí pokračovali v dlhej tradícii a prikladaním skál prispeli k jej dnešnej mohutnosti. Mohyla má dnes pri svojom pôdoryse 14x5 metrov a výške 4 metre a obnáša vyše 500 ton skál.

Sestry a bratia, pouvažujte aj vo vašich oddieloch o návšteve tohto miesta na hrebeni pod Lysou horou. Nasledujte napr. vodákov z Turzovky, ktorí pod vedením sestry Mgr. Danice Janišovej organizujú pravidelne vždy v najbližšiu sobotu sviatku sv. Juraja zájazd s výstupom na Ivančenu. Priložme i my skalku zo svojho kraja na pamätník, ktorý rok od roka stále mohutnie a vypína sa na slovensko-českom pomedzí ako hrdý symbol boja skautov za slobodu a dobro!“

***

Skauting mi dal hodně... Je ovšem pravda, že kdybych nebyl skaut, žilo by se mi těch 40 let totality jednodušeji. Ale právě proto, že jsem skautingem prošel, nezoufal jsem a problémy řešil společně se svou manželkou.

Když přijel na návštěvu Slovenska americký astronaut Eugene Cernan, jehož dědeček pocházel z Kysuc, ptal se ho v Čadci jeden chlapec: „Je to pravda, že ste boli skaut?“ Cernan se zarazil a odpověděl: „Nie, Ja SOM SKAUT, a som na to hrdý!“

Současným skautům a budoucí skautské generaci chci vzkázat, aby se drželi původních zásad B.-P.ho, a ti, kteří se jich nedrží, aby se k němu vrátili. Nic víc!

V mém životě byly situace, kdy mi bylo vytýkáno, že dodržuji skautské zásady. Ptali se mě, jestli je to nutné!

Ale já na to nehleděl a po roce 1990, když jsme zase začali naplno fungovat ve skautských oddílech, mohl jsem si říci: „Môžeš byť hrdý na to, že si skaut!“

Použité prameny a literatura

článek Václav Rubeš vzpomíná na 90 let Lomnického skautingu, Lomnické noviny 2010

Nahrávka Václava Rubeše-Akely 19. května 2010, který pořídil natáčecí tým Ústavu

pamäti národa pod vedením Mgr. Eduarda Stano, ThLic. za účelem sběru materiálu pro dokumentární film Junáci z Prachu

Nahrávka Tomáše Foldyny-Drákuly a Jakuba Foldyny-Elfa

Václav Rubeš: Boli pri tom, Skautské múzeum v Ružomberku, 2008.

Václav Rubeš: Ivančena, hrdý symbol skautov za našu slobodu. Skautské múzeum

v Ružomberku, 2005.

Václav Rubeš: Jubileum lomnického skautingu, Lomnické noviny, 1. 9. 2005.

Václav Rubeš: Jubileum lomnického skautingu, Lomnické noviny (2), 1. 10. 2005.

Václav Rubeš: Spomienky na „Jestřába“ a jeho letné tábory, Skautské múzeum

v Ružomberku, 2008.

Vladimír Buzna: Aj skautská história je učiteľkou, Katolické noviny č. 13, 2003, Dostupné na http://www.katolickenoviny.sk/13-2003-aj-skautska-historia-je-ucitelkou/

Vladimír Mikule: Kdo je kdo v dějinách Lomnicka: Václav Rubeš, Lomnické noviny, 1. 2. 2006.

Vladimír Mikule: Lomnické povstání v květnu 1945, Od Ještěda k Troskám: vlastivědný sborník českého severu, 2010.

Vladimír Mikule: Skaut Václav Rubeš, Od Ještěda k Troskám: vlastivědný sborník českého severu, 2010.

Pro potřeby projektu Skautského století natočili Jakub Foldyna-Elf a Tomáš Foldyna-Drákula. Rovněž byla použita nahrávka Ústavu pamäti národa. Životopis zpracoval Tomáš Foldyna-Drákula (t.foldyna@seznam.cz). Za korektury slovenských částí textu děkuji Lucii Jakubíkové-Luky ze Slovenského skautingu.

---