Evženie Ružbatská

„Ještě něco s těmi Židy?“ „No, no s těmi Židy. Tak tahleta učitelka, to jsem vám říkala, že taky je Židovka... tak ten příběh její. Její manžel dělal účetního na pile. A teď když přišli likvidovat to ghetto, to nikdo nevěděl, že přijdou, tak ona si myslela, ona byla v ghettě a ona si byla jistá, že on je na pile, že pracuje na pile. A ona, si představte, vylezla z tý jámy, vylezla z tý jámy a doplazila se po těch zahradách až k domkům, k nějakým těm Ukrajincům a byla by se možná zachránila, ale když věděla, že všichni Židé už zahynuli, tak šla a přihlásila se. A on, když věděl, že ona se přihlásila, tak šel a taky se přihlásil. Oni neměli možnost se zachránit, vůbec.“ „A přihlásila se kde?“ „No těm Němcům.“ „Proč to udělala?“ „No protože všichni zahynuli, i ten její manžel zahynul, ona neměla děti, tak nechtěla dál žít...“

„Jak to tedy bylo s banderovci a s vaší rodinou, jestli byste mohla…“ „Jistě, že jsme s nimi žili ve shodě, oni si nás vážili a nikdy jsme s nimi neměli žádné konflikty. Naši sousedi, Ukrajinci, od kterých jsme měli koupený pozemek, takové sousedy, vždycky říkám, takové sousedy, jako jsme měli my, tak skvělý, nikdo neměl a mít nebude.“ „A ještě o vaší mamince, jak pomáhala těm banderovcům?“ „No, to musela, to nemohla odříct. Když žádali nějaké živobytí nebo oblečení, tak maminka nebyla lakomá, tak jim vždycky pomohla.“ „Oni byli vlastně odkázáni na pomoc toho civilního obyvatelstva…“ „Ano, ano, žádný stát je neřídil… to nešlo odmítnout.“ „Ale každopádně, vy jste s nimi stejně měli dobré vztahy, takže jste neměli důvod je odmítnout.“

„Takže od těch sousedů tedy vzali rodiče a nechali děti doma, tři sestry.“ „Ano, ano... Co udělala tahlecta prostřední, byla tam ještě mladší. Ta se potom sebrala, šla na náměstí, postavila se k rodičům do řady, tátu za ruku, mámu za ruku, a tak stojí, v tý řadě. Chodila, já nevím, jestli chodila do druhé třídy, malá holčička. A ten Němec jeden starej, co pořád chodil a hlídal, vždycky se na ty tři podíval, se zájmem. A pak mu to nedalo, přišel k nim a povídá: ,Zpátky.‘ A ukázal, aby odešli, a vyhnal je z tý řady. Tak ta dcerka vlastně jim možná zachránila život… Dítě!“

„Přes cestu bydlela babičky dcera a ta měla nejmladšího syna, Vénu. Ten padl na Dukle. Ten Véna také chodil do druhé třídy. A s ním jsem byla denně ve styku, denně. A to si pamatuju, že po deštích jsme se zuli a brouzdali jsme příkopem. Každou sobotu, odpoledne, k večeru, se zametala silnice, celá silnice ve Volkově byla zametená, každý do své půlky. Takže v těch příkopech nebylo ani ň, ani kamínek, hřebík, nic. My jsme se brouzdali bosí v těch příkopech, tenkrát jsem nevěděla, jak je to léčivý... to jsme si tak hráli... No taky jednou Véna nasypal mi písek do hlavy, babička měla co dělat... Ale ty nejkrásnější třešně, jahody, to všechno, co bylo, nejkrásnější mi natrhal, denně jsme byli ve styku, přišel ze školy a už... já jsem do školy nechodila ten rok, pak jsem šla rovnou do třetí...“

„Přes cestu bydlela spolužačka a měla ženicha banderu, mladýho. A ten k nám přišel, že nejde za řeku, že půjde za řeku brzinko ráno a že by si rád ještě zahrál karty s náma. Tak jsme večer ještě hráli karty. Jenže když maminka mu řekla, že už by měl jít za řeku, on povídá: ,Já brzinko ráno vstanu a odejdu a nikdo nebude ani vědět.‘ Jenomže všichni zaspali a když maminka ráno vstala, vynášela nočníček, sestřička byla maličká, osm roků, 13 roků jsme byly se sestrou od sebe, a na dvůr vjíždí důstojník ruský na koni a má takhle namířenou flintu a vidí, jak maminka vynáší nočník. A povídá mamince: ,Bandery nět, bandery nět?‘ A začal ukazovat, že střílí. A nám v kuchyni leží na lavici bandera. Umíte si to představit? Maminka se vrátila do kuchyně, popadla toho banderu, zatřásla s ním, probudila ho a strčila ho do prostřední místnosti, tam byla skříň přes roh, strčila ho za ten roh a povídá: ,Buď tam ticho.‘ No a vyšla ven, no a teď, moje maminka byla dobrá herečka a byla velice pohotová. Já jsem po tátovi. Tak začali vjíždět ostatní sovětští partyzáni. Byl jich plný dvůr. Zbraně, koně, vozy, vojáci. A jeden zůstal stát u vjezdu do dvora, partyzán ruskej. No tak maminka je zve na snídani a jíst bylo co, protože vždycky se zabíjelo prase, že jo, u nás nebyla nikdy nouze, i když byla válka, tak maminka hned udělala snídani a tatínek den předtím vařil samohonku, takže vodka také byla a hned na stůl jídlo, vodka a střídají se, jedni se najedli, odešli, přišla druhá skupina, najedli se, odešli, dokud se takhle nevystřídali všichni, pořád bylo hlučno... Tak jsem z toho... vždyť máme banderu za skříní. A říkal: ,Bandery nět, bandery nět?‘ Maminka říkala: ,Ne.‘ A to... ,Musíme ho někam schovat.‘ Kam? Na půdu. A to byl úkol! Já jsem ho odvedla na půdu. Dobrý, je na půdě, klid.“ – vyprávění pokračuje...

„Jo, tak ještě v tom třicátém devátém, když už jsme byli pod Ruskem, ve dne ještě jsme byli pod Polskem, v noci už přijížděli, takže ráno už jsme byli pod Ruskem. My jsme stáli u oken, zhasnuto, a dívali jsme se, jak jedou. Malý koníčky, Češi měli koně jak slony, a ty takový malý koníčky, děla zapřažený, ti koníčci táhli ty děla, zbraně všelijaký, a oni šli pěšky a na vozech a na koních a takhle různě a pochodovali podle našeho domu, tak jsme je viděli. Dlouho, dlouho šli na západ, no, až kde byla hranice, já tenkrát jsem byla ještě mladá...“