„Dělal jsem to scelovací družstvo, hrál jsem ochotnické divadlo, byl jsem u hasičů. A přitom jsem dostal do ruky protistátní leták, který rozmnožovala skupina Milady Horákové, kde bylo napsáno: ‚Chceme svobodné volby pod záštitou OSN. Posílejte tento dopis, rozmnožujte a posílejte to na americké vyslanectví, kde budeme žádat, abychom udělali svobodné volby. My nechceme komunismus, my chceme demokracii.‘ Tento dopis jsem dostal, rozmnožil a rozesílal jsem ho mezi lidi. Potkal mě jeden soused, jmenoval se Jirka. ‚Mildo, hele, dostal jsem protistátní leták, štvavej leták. A musím ho buď odevzdat, nebo ho neodevzdám. Já tě podezírám, žes to napsal. Když se mi přiznáš, tak si ho nechám. Když se mi nepřiznáš, tak ho asi odevzdám na SNB, protože takový máme nařízení.‘ Já jsem dlouho váhal. Nakonec jsem se mu přiznal. Říkám: ‚Jirko, buď klidnej, já jsem ti to poslal.‘ Čili jsem ho ukonejšil, že nemusí ten leták odevzdávat. Ale on se mi nepochlubil, že existuje v protistátní skupině on. Za půl roku ho zavřeli, převrátili mu barák naruby a ten leták u něj našli. Pak ho vzali na výslech a on se jim přiznal, že ho dostal ode mě. Čili oni o mně pak už věděli, že já jsem ten leták rozmnožil, a 12. prosince 1951 mě zatkli.“
„Najednou od Frýdnavy, která je nad námi asi pět kilometrů, vystřelili Rusáci z tanků a dopadlo to za Vilémov na pole. Jenže ta rána byla slyšet a vojáci začali prchat od aut, všichni opustili auta a běželi do lesů. Toho jsem využil já jako dvacetiletý kluk a všechna auta, která měla nechané klíčky v zapalování, jsem nastartoval. A tato auta jsem zaváděl do dvora, kde jsem je soustřeďoval na to, že budou sloužit naší armádě. Jenže dali jsme je tam na to, aby sovětská armáda za pár dní šla a všechna ta auta sebrala a táhla s nima na východ. Takže tím výstřelem jsme vlastně ukončili celou okupaci a začala tehdy svobodná republika.“
„Pracoval jsem poctivě, abych měl dosažený výsledek. Abych měl sto procent, abych mohl psát dopis. Jenže oni nám ty procenta nepřiznali. A když jsem jednou šel ze šichty a stáli jsme u brány, tak tam jeden šofér spravoval pneumatiku. Já jsem přiskočil a pomohl jsem mu ji smontovat. A on se naklonil a říká: ‚Nepotřebuješ něco?‘ Já říkám: ‚Potřeboval bych vizorit na prsty na nohou, mám tam plíseň. A hlavně bych potřeboval učebnici angličtiny.‘ - ‚To ti opatřím.‘ Opatřil mi angličtinu, přivezl ji, nechal mi ji v autě. Já jsem si ji vzal a angličtinu jsem měl ve svém vlastnictví. Učitel, který znal anglicky, mě začal vyučovat. Šofér k tomu dal taky sešity a učil jsem se angličtinu. Jenže jsme jednou přišli ze šichty a na lágru byl filcunk, to znamená prohlídka. Rozřezali slamníky, všechno prohlédli. Sůl na stole sesypali s cukrem dohromady. Zlomyslnosti. A mezi postelema – jedna postel, druhá postel, třetí postel, čtvrtá – byla ulička. A tam byla lavička. Tak já jsem tu angličtinu schoval do té lavičky a udělal jsem tam dvojité dno. Dírou jsem tam tu učebnici schoval. Učebnice pryč – průser.“
„Netušil jsem, co mě čeká. Až 14. prosince 1951 zaťukal někdo na okno a byla tam Bezpečnost. ‚Otevřete vrata!‘ Otevřel jsem vrata, oni tam strčili dva samopaly, vřítili se dovnitř, ruce vzhůru a hned mě vedli dovnitř, abych se přistrojil, že pojedu s nimi. Takže jsem se přistrojil a přistoupil ke mně příslušník se slovy: ‚Ve jménu republiky jste zatčen!‘ Byl to shodou okolností kamarád z písecké vojny, který se tam o mě staral na marodce, když mi tam kluci z radosti dávali hobla a odřeli mi při tom záda. Šel jsem totiž domů po pěti měsících a nemusel jsem sloužit celé dva roky. Tento kamarád mě ošetřoval, ale za dva roky se z něj stal příslušník SNB a přišel mě zatknout.“
„My jsme na té společné cele věděli, kdy se ráno popravovalo. Na Pankráci bylo zavedeno, že se popravovalo od čtyřech do šesti hodin. Do té doby běhal po dvoře pes, který měl dlouhý řetízek na očku s lankem, a ten pes tak mohl běhat po tom dvoře sem a tam. Když běhal, tak to strašně hučelo, že se nedalo ani spát. Jak to přestalo, tak jsme slyšeli kroky a vodilo se na popravu. Já jsem tehdy musel po těch popravených uklízet. Tehdy jsem netušil a nevěděl jsem, že tehdy byli popraveni čtyři lidé a že mezi nimi byl člověk, kterého jsem sice osobně neznal, ale znal jsem ho z vyprávění svého spolumukla Rudy Veselého.“
„Já jsem se narodil v tomto domě ve Vilémově v čísle 47 jako druhé dítě sedláka Karla Růžičky. Mám ještě o čtyři roky starší sestru. Mně už táhne na pětaosmdesátý rok. Byl jsem předurčen jako dědic hospodářství. Za protektorátu mně zemřel děd, který vlastnil polovinu majetku, kterou já jsem zdědil a stal jsem se tak s otcem spolumajitelem hospodářství o velikosti 15 ha a 20 arů. Těch 15 arů z nás později udělalo tzv. kulaky.“
„Po třiceti letech práce jsem se dočkal důchodu. Dneska už jsem dvaadvacet let v důchodu. Mezitím jsem se dal do KPV. Napsal jsem knihu Osudy politických vězňů Havlíčkobrodska v roce 1999 a za devět roků potom jsem vydal Vyhnance. Teď dávám dohromady druhý díl Vyhnanců, který bych ještě chtěl dát během roku či dvou do kopy. Takže nezahálím, svědčím a sháním svědectví o tom, co to bylo za hrozný režim, který konali primitivové a chytří se s nimi vezli.“
„V únorových událostech jsem byl propuštěn z vojny, kterou jsem konal v Písku. Propuštěn jsem byl po pěti měsících vojenské služby, čímž mi nestihli ani vydat řidičský průkaz, který jsem si tam udělal, a museli mi ho poslat. Ani jsem tehdy netušil, že za deset let se tento řidičský průkaz stane pro mě důležitým dokladem. Ale abych se vrátil. Když jsem šel v roce 1948 v Písku k vlaku, viděl jsem tam komunistickou manifestaci, jak se radovali, že mají vítězství ve svých rukách. Já jsem se jim usmíval a říkal jsem si: ‚Vy, vy to daleko nedovedete. Vždyť jste obyčejní plebejci, primitivové a ožralkové.‘ Bohužel to udrželi čtyřicet roků. Tenkrát jsem se jim však usmíval pod vousy.“
Miloslav Růžička se narodil 10. října 1925 ve Vilémově do rodiny menšího sedláka. Tato skutečnost předznamenala jeho osud. Poúnorovému režimu byl nepohodlný svým tzv. kulackým původem, podílel se i na rozšiřování protistátních letáků. V prosinci 1951 byl zatčen a následně v lednu 1952 Státním soudem v Praze i odsouzen na pět let těžkého žaláře. Vězněn byl převážně na Jáchymovsku, kde prožil i tvrdé korekce a prodělal onemocnění infekční žloutenkou. V době jeho věznění byl krátce zatčen i jeho otec, a matka tak zůstala na rodinném statku sama. Během věznění se spřátelil s Antonínem Švehlou - synem agrárního politika a prvorepublikového předsedy vlády. Shromáždil unikátní sbírku příběhů tzv. kulaků, kterou stále rozšiřuje. Byl aktivním členem pobočky KPV v Havlíčkově Brodě. Zemřel 10. listopadu 2020.
