Ing. Jiří Schmied

„Otec byl pořád na Pankráci. Onemocněl a byl ve vězeňské nemocnici. Matka v sobotu v šest hodin ráno vstala a jela do Prahy. Čekala před vězením, než otce pustili, a pak šli spolu Prahou až do Dejvic, kde je dnes kanadské velvyslanectví, tam u zábran stáli ozbrojení lidé, kteří měli bránit Němcům vstoupit do Prahy. Dál se rodičové nemohli dostat, takže tam zůstali. Matka jim pomáhala s jídlem, otec také trochu pomáhal. Domů se dostali až devátého května odpoledne, přišli z Prahy pěšky. Když prý došli na Brandýsek, u nádraží je zastavili sovětští vojáci. To už jezdily kolony Němců z Prahy. Otec jim vysvětlil, že byl v německém vězení v Praze a že teď jdou s manželkou pěšky domů. Voják mu poklepal na rameno a řekl mu, že to bude dobré. A dal mu, aby si polepšil, jednu konzervu s masem, vyrobenou v Německu. Prošli Brandýsek a Olšany, na vjezdu do Olšan stála další sovětská kontrola. Odkud jdou? Že z Prahy, z vězení. Co mají v tašce? Tak mu to otec ukázal a on říkal: ,To je německy, ty jsi Němec!‘ a chtěl ho zastřelit. Otci chvíli trvalo, než mu to vysvětlil, že není Němec, konzervu dostal od jeho spolubojovníka na druhém konci Brandýska. Táta mohl přijít o život… Takhle se tedy dostali domů.“

„Druhého ledna mě zavolali na gestapo do Pečkárny. V té době jsem pracoval u Technische Nothilfe (technická nouzová pomoc, byly to práce na vojenských stavbách, letištích atp.) a bydlel v Německém Brodu, dnešním Havlíčkově Brodu. Dělali jsme zemní práce, měla se tam stavět podzemní továrna. Na gestapu chtěli vědět, kdo tu cívku do našeho rádia udělal. Zatloukal jsem, že nevím, že jsem už půl roku z domova, takže nevím, u koho si ji nechal otec udělat. A pak se mě začali ptát, kde je můj bratr, a já že v Berlíně, že jsem byl o dovolence o Vánocích doma a matka mi ukazovala čtrnáct dní starý korespondenční lístek z Berlína. Jenže bratr to udělal mazaně, v Berlíně napsal řadu korespondenčních lístků s postupným datumem a ti kluci, co tam zůstali, je každý měsíc posílali. Takže když k nám přišel četník, který měl zjišťovat, jestli není bratr doma, matka mu ukázala ten lístek a on říkal: ,No, já na půdu nepůjdu.‘ Byl to solidní četník, poznamenal si to a bylo to. Když jsem pořád lhal, řekli mi: ,Tak dobře, vezmeme si sem vaši matku.‘ Jenže matka byla nemocná, měla dekompenzaci srdce, věděl jsem, že by ten výslech nevydržela. Navíc ji bratr doma potřeboval, sem tam nějaké prádlo a tak. Takže jsem tu naši jednu cívku přiznal. Tím to skončilo, pak už se po bratrovi neptali, ani nechtěli matku. Ale když jsem přišel z vazební věznice pražského gestapa do soudní vazby, zpotil jsem se. Dozvěděl jsem se, že za tři cívky dávají sekeru. A já jich různým známým udělal osm! Takže jsem byl rád, že to takhle dopadlo.“