Kurt Schramek

„Když jsme připluli do Brazílie, Austrálie nebo Japonska, mohli jsme jít z lodi bez potíží přímo do přístavu. Ovšem když jsme připluli do Číny, postavili nás do řady a přišli vojáci, kterým jsme museli ukázat pas. Prohlíželi si nás, zapisovali, podepisovali… Teprve potom nás pustili na pevninu. Jenže do přístavu jsme vůbec nemohli jít. Čekal tam autobus a odvezl nás do oploceného areálu. Tam to bylo úplně jiné než všude okolo ve městě. Byly tam restaurace, bary, herny, mohli jsme hrát ping-pong nebo jít do kina. Ale ven jsme nesměli. Tam nás nepustili. Museli jsme být jenom za tím plotem a večer nás odvezli zase zpátky na loď.“

„Loď. Vždy jsem mluvil o lodi. Pamatuji si, jak jsme ve škole dostali takové papíry, na které jsme měli napsat, co bychom chtěli dělat, až skončíme školu. Zámečníka? Nebo jezdit traktorem? Pracovat v zemědělství? Já už jsem tehdy napsal, že chci na moře. Myslel jsem si, že se dostanu na nějakou českou loď, protože Československo mělo lodě. Vrátili mi to zpátky a říkali, že to nejde. Že musím být zámečník nebo elektrikář nebo něco takového. Tak jsem napsal zámečník. Bylo nás ve třídě asi dvacet. Z Ostravy přijeli náboráři a měli tam jen patnáct míst. Zámečník, elektrikář a tak dál. Těch posledních pět míst bylo pro šachtu. Takže chudáci, kteří nedostali lepší místo, museli do šachty. To bylo jediné, co mohli.“