„Když jsem v roce 1975 přišel, tak všichni předsedové všech deseti obvodních soudů v Praze byli ti takzvaní absolventi té PŠP.“ – „Co to je PŠP?“ – „Právnická škola pracujících. Což vytáhli zdravého, politicky 'zdravě uvažujícího', támhle od stroje a za rok internátního studia měl maturitu a za další dva roky měl právnickou fakultu i s titulem. A rovnou šli tihle lidé soudit. Jak říkám, tím se nahradila spousta vyhozených soudců z toho přelomu čtyřicátých padesátých let. Tehdejší ministr spravedlnosti Čepička si to velmi pochvaloval, že to je zázrak, jaký svět nepamatuje. Opravdu nepamatoval, do té doby!“
„Emigrantů z Prahy byla drtivá většina. Na tom venkově – nic proti tomu, ale jestli támhle v Rakovníku měli tohle ‚opuštění republiky bez souhlasu‘, jestli tam měli pět případů do roka, tak to bylo moc. Možná ani to ne, zejména v těch menších okresech. Ale tady v Praze to chodilo jak na běžícím pásu. A prostě tomu se ten advokát opravdu vyhnout nemohl.“ – „A co byla v takovém případě role advokáta? Ti lidé tady nebyli, vy jste neměl reálně koho hájit.“ – „Takhle: měl. Protože já jsem byl vždycky… Samozřejmě záleželo taky na tom obhájci přiděleném, protože já jsem vždycky byl v kontaktu s tou rodinou, s těmi příbuznými, kteří tady byli, zejména v případech, kdy třeba to trestní stíhání bylo zahájeno, a přitom ten dotyčný si už třeba v Německu žádal o tzv. úpravu vztahů k republice, to znamená buď vystěhování, nebo propuštění ze státního svazku. A pokud to bylo už na spadnutí, tak tam šlo tu věc trochu pozdržet a pak to trestní stíhání jako takové bývalo zastaveno, protože mezitím ten tedy si upravil ty vztahy, vykoupil se, zaplatil ty školy, které tady absolvoval, a prostě tohle šlo. Čili ano, ta role toho obhájce byla, já nevím, v osmi případech z deseti čistě formální, protože to být muselo, ale ve dvou případech se těm lidem dalo třeba nějakým způsobem pomoci.“
„Abych se stal alespoň tím kandidátem, tak to bylo projednáváno několikrát. Já jsem se vždycky z toho snažil nějak vyklouznout. Když pak ještě zkraje 80. let ten tlak zase stoupal: že tedy i já bych měl zvážit svoje postoje a že tedy jaksi by bylo vhodné, kdybych… Tak já jsem měl, to přiznávám jaksi až teď s odstupem, dohodu s tou jednou národně-frontovní politickou stranou, Československou stranou socialistickou neboli tedy NÁR.SOC., tak jsem měl s nimi dohodu: kdyby byla ohrožena moje budoucnost v advokacii, že urychleně vstoupím do této strany.“ – „To znamená, že byste vstoupil buď k lidovcům, nebo k socialistům?“ – „K socialistům. Lidovci, s těmi jsem zadobře nebyl." – „K socialistům, aby se člověk vyhnul…“ – „Vyhnul členství v komunistické straně. To bylo jediné… Takhle to udělala řada lidí. Respektive oni tam měli totiž, tyhle dvě politické strany, numerus clausus, čili když někdo umřel, tak pak mohli někoho přijmout, ale jinak ten počet členů byl prostě uzavřený a ta strana nesměla přijímat žádný dorost.“
„To pojetí toho studia na právnické fakultě bylo vystavěno na tom, že první zkouška na právnické fakultě byly Dějiny mezinárodního dělnického komunistického hnutí. To byla první zkouška v zimním semestru 1969. A na to navazovaly ty další zkoušky s obsahem politiky, to znamená… Stěžejní tam byla státní zkouška, čtyřsemestrální – to byl celý první a celý druhý ročník – z politické ekonomie, národohospodářského plánování, teorie politických a ekonomických teorií a to vše. A to zkoušela komise a dovolím si tvrdit, že tam na tom takřka třetina studentů skončila, na této státnici, a dál už nepokračovali." – „Protože to bylo skutečně tak vážně brané, nebo protože se to těm lidem znechutilo natolik, že nebyli schopni to dál dělat?“ – „No, možná kombinace všeho. Plus tam byl ještě další moment, a sice, že nebyly žádné učebnice a skripta a podobně. Čili studijní pomůcky nebyly, protože ty byly prohlášeny za tzv. závadové. Takže se muselo do školy chodit jak na denním… jako do obecné školy nebo na gymnázium a přednášky se měnily v to, že tedy si to tam musel člověk všechno zapsat, protože neměl z čeho pak čerpat. A totéž pak bylo, že samozřejmě i na těch seminářích se to dál rozebíralo. Byla to samá politika. Na to navazovaly samozřejmě pak další zkoušky, to znamená sociologie, vědecký komunismus, marxistická filozofie a v pátém ročníku ještě teorie státu a práva, to zase byly ty právní teorie a představy o tom, jak to bude úžasné někdy v budoucnu.“
„Když tady přistáli Gabčík, Kubiš a ti další, tak měli plné kapsy peněz nejrůznějších měn. To byly peníze na úplatky, samozřejmě, určené – a na to, aby přežili. Ty peníze někdo musel sehnat. A ty peníze mohla sehnat pouze Zbrojovka, protože Zbrojovka měla spousty těch předválečných kontraktů po celém světě. Po patnáctém březnu 1939 německá vláda tvrdila, že Zbrojovka je tedy německá a že oni jsou právními zástupci a že ty vlády – většinou to byly vlády – ti zákazníci, ti odběratelé, tak že to musí posílat, ty peníze, do Německa. Byly vlády, které se ohnuly před Hitlerem, zejména některé v Latinské Americe, které otevřeně kolaborovaly s Německem. Ale ty druhé vlády to neuznávaly a naopak uznávaly tedy Zbrojovku Brno v Paříži nejdřív, pak v Londýně. A ty platby, které měly přicházet, tak platily do Londýna. A z toho se financoval odboj. To, co málokdo ví.“
„Oba strýcové šli na různá místa, kromě jiného taky do Osvětimi. Pak, po vyklizení Osvětimi, byli v těch pochodech smrti. Strýc, ten mladší, zázrakem přežil, respektive dostal se do míst, kde už byla Rudá armáda, takže to ho zachránilo, zatímco ten druhý strýc, František, tak ten někde na pochodu smrti, někdy v první dekádě března 1945, pravděpodobně zahynul.“
První zkouška na právech byla z dějin komunistického hnutí
František Schulmann se narodil 5. března 1947 ve Velké Británii v českožidovské rodině. Židovského původu byl jeho otec JUDr. Jan Schulmann. Toho vyslala Zbrojovka Brno v lednu 1939 jako svého delegáta do Paříže, díky čemuž unikl nacistické perzekuci. Po pádu Francie žil ve Velké Británii a úzce spolupracoval s londýnskou exilovou vládou. Byl ředitelem britské pobočky brněnské Zbrojovky, z jejíchž výnosů se mimo jiné financoval československý protinacistický odboj. Janovi rodiče přežili válku v Terezíně a jeho bratři prošli Osvětimí: nejmladší Jiří se vrátil, prostřední František – básník známý pod pseudonymem Jiří Daniel – však zahynul na pochodu smrti. Po válce si Jan do Británie odvezl svou ženu Hanu a v Anglii se pak Schulmannům narodili syn a dcera. V roce 1949 uprchl do Mnichova Hanin bratr, kněz Alexander Heidler, později známý jako „Otec Křišťan“ z Rádia Svobodná Evropa. Čtyřčlenná rodina Schulmannů se přesto v roce 1950 rozhodla vrátit do Československa, takže František pak vyrůstal v pražských Dejvicích. Po základní škole se vyučil strojním zámečníkem, teprve poté směl vystudovat večerní gymnázium. Pražské jaro i invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil na vojně. V letech 1969–1974 studoval práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a následně nastoupil do Advokátní poradny č. 5, kde zůstal až do pádu komunistického režimu. Popisuje poměry na fakultě i to, jaké možnosti vlastně advokát měl v době normalizace. V roce 1990 absolvoval Academy of American and International Law na University of Texas v Dallasu. V letech 1993–1996 byl zástupcem vedoucího partnera v advokátní kanceláři Baker & McKenzie v Praze a podílel se na celé řadě investičních a privatizačních projektů a fúzí v Česku i na Slovensku. V současnosti působí v Advokátní kanceláři Schulmann & Stachová, kde se zaměřuje na obchodní a správní právo, nemovitosti a zastupování před soudy. Žije v Praze.