Ondřej Schulz

„Já na co si vzpomínám, co můžu bezpečně říct, když byla vyhlášena generální stávka na 27. listopadu, tuším, že byla od dvanácti do dvou, tak za námi přišli mistři a ti nás upozornili, ať si to rozmyslíme, ať neblbneme, někteří říkali, ‚kluci, jděte do toho‘, někteří zase říkali, ‚hele, neblbněte‘, někteří zase byli takoví, jako že ne, opravdu neblbněte úplně. Pak tam byl jeden mistr, který nás neučil, a ten říkal, že měly nastoupit Lidový milice a všechno to měly potlačit, a kdyby nebyly úspěšný, tak armáda a policie, a ty měly to studenstvo rozehnat a nastolit pořádek. A abych se vrátil ke stávce, tak ta byla dvouhodinová, jestli se nepletu, tak nám mistři řekli, že by nebylo dobrý, abychom stávkovali, že bysme si mohli tu stávku posunout po vyučování, a tuším, že to nakonec skončilo tak, že my jsme stávkovali ne dvě hodiny, ale stávkovali jsme od jedné do dvou a někteří jsme to vydrželi, že jsme si to posunuli až do tří.“

„Brácha byl v té době na vojně. A to je docela zajímavý. Když byl 17. listopad, tak on byl u podobných zbraní jako táta. On byl u železničního vojska, což bylo něco jako pétépáci, ty už ale dávno nebyli. A on jednou nějakým záhadným způsobem z těch kasáren zavolal domů, my jsme měli telefon, jestli by za ním nemohl táta přijet, že jsou v těch kasárnách zavření. Nedostali vycházky. Zajímavostí je, že jim přestala chodit Obrana lidu, přestalo chodit Rudé právo, přestala fungovat televize. Přestali chodit do zaměstnání, byli furt na nějaké cimře. Spali v botách, v maskáčích, byl otevřenej muničák a zbraně měli ve svý skříňce. A to se jednalo o nebojový železniční útvar.“ – „Takže tam byla snaha udržet ty vojáky pod kontrolou, mimo všechno?“ – „Ale spali obutí. Byla pohotovost i u tohohle železničního vojska. Jenom domýšlím, jak to vypadalo u bojových, popřípadě elitních útvarů. Jenom domýšlím, nevím, asi by se k tomu vyjádřil nějaký historik. Je zajímavé, že nás na tu návštěvní místnost pustili. Táta s bráchou mluvil, já jsem byl u toho taky, byla u toho i máma. Brácha přivedl dalších asi deset nebo patnáct kluků, kteří byli třeba ze Slovenska, a je zajímavé, že u toho nebyl žádný politruk nebo někdo takovej, nikdo u toho nebyl, a táta jim vysvětlil, co se v Praze děje. A kluci vyvalili oči, ti byli opravdu odříznutí od informací. A co je na tom zajímavý, bráchovi se tenkrát povedlo ještě s dalšíma klukama vždycky tajně opustit útvar, běhali po Pardubicích a strhávali letáky, nikoli proti tomu, aby sabotovali sametovou revoluci, ale aby se dostali k nějakým informacím.“