"Napsal jsem manželce, že potřebuji obhájce. Jenomže byl problém, abych ten dopis vůbec napsal. Neměl jsem ani obálku, dopisní papír nebo známku. Pamatuji si, že tehdy jeden z recidivistů na cele dopisní papír i obálku měl, ale neměli jsme známku. Ťukáním morseovky na stěnu jsme zjistili, že na vedlejší cele známku mají, a že by nám ji mohli předat. Večer, než se rozsvítila světla, jsme dali na volnější lištu u podlahy krabičku od sirek, natáhli ji k vedlejší cele, tam krabičku otevřeli a dali do ní známku. Pak jsem dopis napsal a hned další den poslal, samozřejmě otevřený. Tak tenhle dopis, že potřebuji obhájce, mi z Olomouce do Růžďky šel třicet dní."
"A někdy asi po půlnoci, těžko se to odhaduje, jsem se probudil. Špatně se mi dýchalo, všude byl hrozný kravál. Pod stropem bylo hodně široké a nízké okno, samozřejmě zamřížované. Bylo myslím 8. září, okno bylo otevřené. A za tím oknem stálo auto a celu velice štědře zásobovalo výfukovými plyny. Plyn se držel pod stropem a pomalu se snášel dolů. Já jsem sebou na pryčně různě škubal, spadl jsem na betonovou podlahu a na té se mi lépe dýchalo. Byl jsem už tak zblbnutý, že mne ani nenapadlo stoupnout si na pryčnu a zavřít okno. Asi bych tam dosáhl. A tak jsem tam jenom ležel a lapal po dechu."
"To je pro nás, toto budeme rozdávat. Samozřejmě, Pavla nejdříve musela nakopírovat pár kopií pro ty dva. Ono totiž, když studovala zemědělskou školu, učila se psaní na stroji, tenkrát jsme jí koupili dost festovní psací stroj a bylo to i dost drahé. Ale řekli jsme si, že když už to psaní měli, tak ať se ho pořádně naučí. Nakonec se to dost hodilo. Pavla do stroje vždycky hodila deset průklepáků, mlátila do něj, aby i poslední kopie byla čitelná. Já jsem měl ale problémy se staříčkem, se svým otcem. On mi vždycky z deseti průklepáků pět sebral. Ale také jsem podaroval kdejaké známé. První jsem donesl Chartu předsedovi strany v Nové Bystřici. Ale to vlastně nebyla jenom Charta, součástí byl také Vaculík a Patočka. Tak tohle všechno jsem se snažil rozdat."
„Ti policajti byli dva. Jeden ještě žije a jmenuje se strážmistr Hlaváč z Velké Lhoty. Druhý už zemřel a jmenoval se poručík Koňařík z Hovězí. Prostě ogaři z Valašska. Žádní Rusi nebo nějaká takováhle banda. Ten z toho Hovězí k tomu skočil, vzal jednu knížku, druhou knížku a ptá se: ‚Kde to má tiráž? Co to je? Kde se to tady vzalo?‘ Já jsem chvíli mlčel, ten druhý policajt z té Lhoty taky nic neříkal. Tak nakonec já říkám: ‚To jsou přece knížky. Přivezli je západní Němci...‘ Na té sýpce je snížený strop, tak ten policajt se postavil tam, kde byl strop trochu vyšší, a říká: ‚Tak, pane Sedláček, tady končí sranda!‘ A tomu druhému: ‚Volej státňáky!‘ Netrvalo to možná ani tři čtvrtě hodiny a tolik policajtů, kolik se objevilo u nás na dvoře, jsem do té doby pohromadě neviděl.“
„Víte, já jsem si to nemohl odpustit. Po tom příkoří, které jsme od těch komunistů zažili, bych ale raději rozšiřoval něco jiného. Třeba tohle: Vzhůru, lide, vzhůru! Bijte tu zvěř... To je Svatopluk Čech, Václav z Michalovic. Já bych prostě raději rozšiřoval něco takového. Pro mne ta Charta byla takový čajíček. Bylo to hrozně slabé a já jsem se potřeboval té bandy zbavit. Ale když nebylo nic jiného, tak jsem rozšiřoval Chartu.“
Jan Sedláček se narodil 16. března 1931 v Růžďce na Vsetínsku v rodině sedláka. Na valašských kopcích zceloval otec pole, budoval hospodářství a vychovával děti v duchu protestantské víry. Během nacistické okupace ukrývala rodina uprchlíka z totálního nasazení v říši a zásobovala partyzány potravinami. V únoru 1945 byl Jan Sedláček svědkem razie, kterou v okolí uspořádalo gestapo na partyzány a lidi z chalup. Nikdo ze zatčených, včetně několika příbuzných, se už domů nevrátil. Od komunistického převratu v únoru 1948 čelili Sedláčkovi nátlaku na vstup do JZD. Funkcionáři družstva zabrali jejich pole a přidělili jim nepřístupné pozemky daleko od Růžďky, na kterých se nedalo hospodařit. Až téměř po třiceti letech vzdoru Jan Sedláček ustoupil a v roce 1976 přihlášku do družstva podepsal. V té době už pět let ukrýval ve své sýpce náboženskou literaturu, kterou přiváželi kurýři ze Spolkové republiky Německo a z Holandska. Pro knihy si přijížděli evangeličtí kazatelé a rozdávali je ve svých farnostech. Od roku 1978 rozšiřoval Jan Sedláček na Vsetínsku dokument Charty 77. Domovní prohlídka v září 1983 odhalila překladiště zahraniční literatury. Státní bezpečnost knihy zabavila a Jan Sedláček skončil ve vazební věznici. Po půl roce za mřížemi byl odsouzen na sedm měsíců vězení s odkladem na jeden rok. V roce 1993 se JZD v Růžďce rozpadlo a pamětník začal ve dvaašedesáti letech svobodně hospodařit. Má tři děti. Jan Sedláček zemřel v červnu roku 2016.
