„Nejdřív jsem si nesměl sednout, i když jsem nebyl u výslechu, tak jsem musel furt chodit. Celý den a celou noc. Já jsem to spočítal, to musely být nachozené desítky kilometrů, přes čtyřicet za den a noc na tom malém prostoru. Moje heslo bylo: Vydržet. Já tam chodil ode zdi ke zdi a říkal jsem stále dokola vydržet, vydržet, vydržet. Když už mi bylo dovoleno sednout si, tak jsem seděl a snažil se z toho prostředí odpoutat. Vymýšlel jsem si, domýšlel jsem si takové své historie, holky se tam v tom samozřejmě motaly. Nejdřív jsem se bál myslet na manželku, to bylo takové příliš ostré, pak už ale člověk do toho manželku zatáhne a žije v představách – co bude, až vypadne, co budeme dělat, co nebudeme dělat, jak budeme žít, ale to jsem dokázal jen proto, že jsem se z toho prostředí odpoutal.“
„To byla moje politická blbost, já si to uvědomuji. Jak jsem byl už z první republiky zvyklý politiku nevnímat, zabývat se jí, tak toto byl toho důsledek. Ano, je to ta apolitičnost. Neznám nikoho z těch kamarádů, kteří prošli vojenskou akademií, kteří by měli nějaké politické ambice. My jsme se snažili být odborníci v té své profesi. Samozřejmě, že se nás politika dotýkala, ale nějak jsme to nedomysleli. Ti, co to domysleli, tak utekli. Já blbec tady zůstal.“
„I když člověk prodělal všechny možné vojenské kurzy, kde se střílelo ostrými, trhaviny tam lítaly kolem vás, všichni jsme věděli, že je to jako a nestřílí se po vás. Když se ale dostane do skutečné bojové situace, tak je to jiné. Nedá se odhadnout, jak kdo se bude chovat. Já to ilustruji třeba na Vaškovi Kindlovi.“ „Vy jste znal Václava Kindla!?“ ptá historik Petr Koura.
„Znal jsem ho, to byl jeden z těch služebně nejstarších vojáků, kteří prošli od té doby francouzskou cizineckou legií. Byl to prima kluk, prošel velmi dobře všemi výsadkářskými výcviky. Když ale pak šlo do tuhýho, tak nerozkousl kapsli, jako to udělal Franta Závorka, ani se nezastřelil, jako to udělal Josef Šandera.“ (O osudech těchto vojáků se lze dočíst v dokumentu "Příběh pamětníka" nebo v badatelně - pozn. ed.)
„Hned mě z cely odvedli k vyšetřovateli Řičicovi, měl jsem zavázané oči. A pak to začalo – hovořte o své trestné činnosti, zeptal se. Nevěděl jsem, o čem mám hovořit, tak jsem řekl, že o ničem nevím, což bylo považováno za zapírání. Druhý nebo třetí den zavolali Pergla a šoupli mě do řetězů, na nohy okovy. Já vždycky říkal, že proti středověku je tady úžasný pokrok. Nynější okovy měly manžety, což ve středověku asi nebylo!“
„To je notýsek, který se vydával pro armádu v Anglii. Mám tam poznámky z toho vandrování na východ, na Dukle a Slovenského povstání. Je tam poznámka v ten den, když jsme odjížděli, tak Jindra Vaculík, to byl poručík dělostřelectva, tenkrát už nadporučík z mého ročníku akademie, se kterým jsem se znal a byl s námi v tom transportu, tak se dopoledne s nějakou Angličankou oženil. A já si napsal poznámku: Jindra Vaculík se dnes dopoledne ženil, pomlčka, blbec. (smích) Nedovedl jsem pochopit, že když jede do války, tak se oženil."
"Jenom když usoudili, že strašně zapírám, tak tam zavolali Pergla (někdejší velitel věznice - pozn. ed.), aby mě šoupnul do řetězů. To jsem nosil půl druhého dne. Jinak jsem tam celou dobu seděl v koutku, míval jsem také pouta na rukou. Když mě ten Řičica fackoval, pak mydlili pendrekem, tak to jsem samozřejmě měl ruce v poutech. Ale v době, kdy jsem tam byl, tak se už tolik nemlátilo. Mirek Kácha když vypráví, co tam s ním dělali, tak to já už nezažil. Tady byly zřejmě nové sovětské metody tím nespaním, psychickým vyčerpáním.“
„Poprvé jsem se na frontu dostal s autem, které vezlo střelivo. S tím byl obrovský problém. Kluci nesli pochopitelně jen to, co unesli, měli flintu nebo samopal a příslušnou zásobu střeliva. Když tam v kopcích útočili, tak to hned vypráskali. Útočili velmi dobře, pokud vím, ale došlo střelivo, takže co teď! Byl vydán rozkaz, aby se stáhli, ale to je vždycky nebezpečné, to se trochu zvrhlo, a já když jsem tam přijel tím nákladním autem se střelivem na velitelství, kde byl Standa Uchytil, který byl se mnou v Anglii a kterého jsem dobře znal už ze Sokola, tak jeho bojový úsek byl prázdný, byl tam sám se svým úzkým štábem a pár vojáků. Ostatní vojáci, celé roty se stahovaly a stahovaly trošku víc, než měly. Místo aby se někde zastavily, tak pokračovaly trochu dál. Já byl v situaci, kdy se jednotky musely dostat aspoň do výchozího postavení.“
„Aby si současné i budoucí generace uvědomily, že svoboda, to se opakuji, to říkám při každém svém povídání, není zadarmo. Ty oběti a utrpení byly obrovské. Svoboda není zaručena. Není zaručeno, že někde nevyleze nějaký blbec a někoho zase nezfamfrní, tak jak se nám to stalo. Svobodu je nutno pořád bránit. V nynější době globalizace jestliže je porušována svoboda v nějaké tramtárii, týká se to i nás. Je nutno s tím něco dělat, to si musíme uvědomit. A také nezapomněli na ty, kteří svobodu tady vydobyli, uhájili, obnovili.“
Tomáš Sedláček se narodil 8. ledna 1918 ve Vídni, dětství prožil v Toušni, vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, už v roce 1938 sloužil v hodnosti poručíka v hradecké posádce. Roku 1940 utekl tzv. balkánskou cestou do Francie, později byl evakuován do Anglie, kde prošel výsadkářskými kurzy. V roce 1944 byl rozkazem československého ministerstva národní obrany převelen na východní frontu - na Duklu a pak do týlu nepřítele na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po válce působil jako profesor na Vojenské akademii v Praze. Roku 1951 byl tehdejší major Sedláček zatčen za údajné spiknutí. Mučili ho v proslulém Domečku, ve vyšetřovně v Kapucínské ulici v Praze. Devět dnů a nocí Tomáš Sedláček nesměl spát, na samotce musel stále chodit. Odsoudili ho k doživotnímu vězení, drželi ve Valdicích, na Mírově, v Leopoldově, na Bytízu. Po amnestii v roce 1960 pracoval jako stavební dělník, později jako projektant-asistent. Armádní generál Tomáš Sedláček zemřel 27. srpna 2012 ve věku 94 let.
