Anna Sedláčková

* 1929

  • „Ve dne sem tam nějaká ta bomba spadla. I tady do zahrady. A my jsme z toho byly celý pryč a schovávaly jsme se. Náhodou to přišlo do zahrady a nebylo to na dům. Možná bysme tu už nebyly, kdyby to přišlo na dům. My jsme neměly žádný skla. To bylo všechno vybombardovaný. A když ty bomby padaly, tak ten strop dělal tak... Nad náma bydlela už jenom jedna rodina a pak byl konec. Jenom ty dvě podlaží. My dole a nahoře bydlela jedna, říkalo se dívka. Ona byla svobodná. Ale měla už asi taky šestnáctiletýho kluka. Myslím Gustl se jmenoval a se starým tatínkem. Starej dědoušek nahoře bydlel.“

  • „A ta paní i naše maminka chodívaly ven do polí a sbíraly. Tam byli furt čerstvě zabití lidi. A to bílý oblečení jim sebrali. Teď to přinesla ta Polka. Bylo to přes noc namočený, že to bylo od krve. Aby se to vymáčelo a pak se to vyvařilo. Abychom si měly co obléknout.“

  • „Před koncem války se bombardovalo a střílelo. Už se blížili k tomu Ratiboru. A to jsme slyšely to střílení a pak ty letadla. Ve dne jsme se utíkaly schovávat do sklepa. A zase jak se setmělo, tak ven do polí kvůli střílení. Lítaly letadla a sypaly fosfor a všechno hned shořelo, i voda. A tak jsme žily před koncem války. A prvního dubna konečně už přišli Rusi. A my jsme akorát seděly ve sklepě. Bylo akorát osm hodin ráno. Víc lidí sedělo na bramborách, jak byla ta veliká hromada.“

  • „Moje sestra Mařenka byla od toho rána do večera schovaná v té skříni. Protože se bála Rusů. Ještě jí nebylo čtrnáct. My jsme seděly tam a ten starý dědek fousatý všechno nám vykládal. My jsme říkaly, že jsme ze Slovenska, z té Čadce. A on nás furt hladil po hlavě. Že to bude dobré, že zítra už pojedeme, že vlak už jede na Slovensko. Tak jsme byly hrozně šťastné. A dědek potom, už byla tma, asi kolem jedenácté, šel pryč. Milý dědek šel pryč. Ten Polák, ten Franc, říkali mu polsky Franek, tak on furt chodil ven a špízoval, co se kde děje. Přišel zase a říkal: ,Nebojte se, bude všechno dobrý.' Elektřina nebyla. Všechno bylo rozbitý a najednu přišli dva nebo tři chlapi. Rusáci ožralí. Takhle ten nagan v ruce, to je ta pistole s tím dřevěným, a teď brali moji maminku. To víte, jak my jsme křičely. Maminka na svatý jména volala a rukama lomila. No a právě ten Franc nás tak ochraňoval. On to tak zařídil s maminkou a ty gaunery zavedl až na chodbu někam pryč. Nevím kam. A teď přišel a nás honem sebral.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hanušovice, 13.09.2011

    (audio)
    délka: 01:52:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sama s třemi dcerami uprostřed válečné Evropy

Anna Sedláčková v roce  1974
Anna Sedláčková v roce 1974
zdroj: archiv pamětníka

Anna Sedláčková, rozená Pohančeníková, se narodila v roce 1929 v Malesicích u Plzně. Těsně před válkou, v roce 1937, jí v Českém Těšíně náhle zemřel otec Pavel Meděra. Její matka Magdaléna Válková tak s třemi dcerami zůstala zcela sama. Od roku 1938 byly všechny nuceny několikrát utéct z místa bydliště. Nejprve v říjnu 1938 z Českého Těšína před polskou armádou, později před věčně opilým správcem hospodářství v Rohově u Opavy. Většinu válečného období prožily v Ratiboru (Ratiboř v dnešním Polsku). Tam také byly svědky masivního spojeneckého bombardování, které srovnalo se zemí 80 procent budov ve městě. Opilí sovětští vojáci potom málem znásilnili matku i dcery, ale zachránil je duchaplný Polák Franc. Několik týdnů se potom všechny čtyři protloukaly Polskem, než se usadily v Drahošance na Slovensku. Po válce se celá rodina přestěhovala do Šebetova u Boskovic a později do Hanušovic, kde pamětnice žije i dnes.