Helena Šidáková

„(Převáděč říkal:) ,Půjdete rovnou, tam přijdete k takovýmu lesíčku a hned za tím je hranice.‘ Tak jsme šli a ten kluk (patnáctiměsíční syn Zdeněk, pozn. ed.) začal strašně brečet. On spal, ale ječel jako siréna. A ono to bylo slyšet a já: ,To není možný, kluku, buď zticha!‘ My jsme ho nedokázali utišit. Najednou se rozsvítilo světlo a normální ,vébák‘ (příslušník Veřejné bezpečnosti - Sboru národní bezpečnosti, pozn. ed.). To tam ještě nebyla stráž, ta komunistická, to byli normální esenbáci. A ten esenbák byl na nás tak strašně hodnej! Ukazoval dozadu: ,Tam je bába, která slyšela ten pláč, ona je dojička krav, chodí tam dřív, ona to viděla, ona by to shodila, je to komunistka jako Brno. Kdyby tady nebyla, tak já bych vás odved.‘“

„(Syn, pozn. ed) vždycky říkal: ,Maminko, kdy už přijdeš domů? Vždyť já jsem hodnej a poslouchám!‘ A jednou mi říkal, že chodí do školky a že se tam učí básničku. Měli jsme mezi sebou drátěný pletivo, pak metr prostoru a pak zábradlí. My jsme byli od sebe daleko, ani jsme si nemohli podat ruce. On se vždycky chytil tý sítě a furt na mě mluvil a povídal mi, jak jeli vlakem. Jednou mi řekl: ,Já ti tu básničku povím: Dědeček a babička / ujídají z chlebíčka / až budou v nebíčku / bude více chlebíčků.‘ Mamince takhle tekly slzy a já se ptala: ,To je učej ve školce?‘ Dozorce začal řvát, že přeruší návštěvu, naštěstí to neudělal. Ale jednou nám návštěvu přerušil, protože malej Zdeněk spustil hroznej kravál, že nikam nepůjde, že tam bude, dokud tam jsem já, že chce ke mně... Babičce říkal: ,Babi, já s tebou nepůjdu, já tady budu u maminky, já nechci odejít!‘ Tak přerušili návštěvu, protože holky, který měly návštěvu se mnou, taky začaly brečet, poněvadž to trhalo srdce. Tak mně přerušili návštěvu. Maminka mu potom říkala ,Nic tam neříkej, jenom hezky mluv, vidíš, jak to dopadlo.‘“

„První noc, když jsme tam (v klatovské věznici, pozn. ed.) spali, když se šlo spát, to se tam zvoní, tak se otevřely okna a ne jeden člověk, ale dva nebo tři začali zpívat Princi můj maličký spi od Mozarta. A to jsem teda brečela jako blázen. To všichni zpívali. A pak nám posílali v balíčku ovoce, bábovku nebo cukroví po těch dozorcích. Tam byli strašně hodný lidi! Já jsem se vrátila domů a pak už jsme šli opravdu naostro. Pak už to dopadlo blbě.“

„Odvezli nás na nádraží a my jsme si neuměli koupit jízdenky, protože jsme neměli peníze. Tak nám dali pár korun a ten čůzák (?), co nás tam vezl, tak nám koupil jízdenky. A lidi, celý Pardubice, to viděli. My jsme neměli ani civil, ten jsme museli před rokem poslat domů. Tak nám koupili nějaký pracovní pláště, aby to nebylo vidět, ale ono to bylo ještě horší. Takže lidi okamžitě věděli, jak se na nás podívali... Byli úžasní, strčili nám nějakej pytlíček nebo peníze. A dělali to tak báječně, že ti, co nás hlídali, to ani nepostřehli. Nebo na nás mávali... Strčili nás do vlaku a jeli jsme domů.“

„Odtáhli mě dolů do takový místnosti bez oken, stůl, tři židle a jinak nic. Tam dva chlapi tam za mnou přišli a začali vyslýchat. Kde je můj muž? Já jsem říkala, že o něm nic nevím, že byl pryč a že jsem ho od tý doby neviděla. A abych nekecala, že oni už o něm leccos vědí. Furt jenom: Kde je? A to jsem opravdu nevěděla, protože jsem nevěděla, co se s ním pak stalo. Tak jsem říkala, že nevím, tak mě tam tak trošku ztřískali, že mě nahoru museli odnýst, protože jsem nemohla na nohy. Tam jsem si poranila páteř, protože oni mě položili na stůl, svázali mně ruce a nohy a třískali mě do chodidel. A to by nikdo nevěřil, co je to strašnou bolest. Nic nebolí jako tohle. A já jak jsem sebou házela, tak jsem z toho stolu blbě spadla. A protože jsem se neměla čeho chytit, ruce jsem měla svázaný, nohy svázaný, tak jsem spadla blbě a vyrazila jsem si plotýnku. A z tý země už jsem se nemohla zvednout, protože mě to příšerně bolelo, teď ty nohy mě bolely, protože jsem to měla rozbitý, tak tímto končil můj první výslech.“