Milada Šimčíková

„Já jsem chodila, abych neusnula, protože jsem měla strach, pomalinku jsem přecházela a teď vidím ten hrozný dým. A to jsem si říkala, pro pána krále, snad mi tam některá z těch děvčat nezůstala, snad mě poslechly a odtamtaď odešly. Tož já jsem je začala počítat a já měla pořád o tu jednu míň a já byla tak vyděšená, že jsem úplně zapomněla počítat sebe.“

„Její šatnu jsem měla prohlédnutou od prvního do posledního kostýmu. A to jsem měla k dispozici, ať si všeho všimnu, a že je má rozdělené, že každé to bylo pro určitou roli. Tak mě přivedla k tomu, že jsem měla každý kousek toho šatstva v ruce a věděla jsem co, kdy, kde...“[A půjčila vám ho třeba někdy?] „Jé, vždyť na mně to kolikrát zkoušela a to jsem se jí musela pooblékat, jak v tom budu vypadat!“

„Já jsem ho měla ráda. On byl vytrvalý, když jsem zpívala, on šel a otevřel si dveře, bo tam byla skleněná zeď přes celou šířku, on tam měl lehátko, lehnul si a poslouchal. On měl velice rád hudbu, velice rád! A tož on si mě vždycky vyposlechl pěkně a pochválil mě, a když se mu něco zvlášť líbilo, musela jsem mu to přezpívat ještě jednou nebo dvakrát. Jé, to bývaly časy tenkrát, to bývaly časy!“

„Já jsem šla schlíplá, to víte, trému jsem měla příšernou, to si nepředstavíte. A tož přišla jsem tam do chodby, branka byla otevřená, já přejdu... Ona projela autem vratama na druhý dvůr, já jsem celá zkroušená šla, stojím v té chodbě a ona ke mně přišla. ,Tak to jste vy, ta, co by se chtěla u mě učit zpívat?‘ Já povídám: ,Ano.‘ - ,Tak pojďte dál, hned to zkusíme. Já si vás napřed musím vyzkoušet.‘ Dala mně zpívat napřed škály, všecko možné... Já jsem měla trému, třepal se mně hlásek. ,Jenom klid, klid, klid, uklidněte se, ták... A víte co? Teď mně zazpíváte tu Mařenku, tu árii Jaký žal.‘ Ona se na mě takhle dívá, dívá, pozorně mě poslouchá a najednou, ani jsem to nedozpívala, přistoupila ke mně a říká: ,No tak začnem!‘ A už to jelo.“