„My jsme měly apel. Přišla jedna ta dozorkyně. Ta byla jak obrázek - krásná, hezká. Když jsme ji uviděly, tak jsme si říkaly, že snad bude mít nějaký cit vůči nám, opravdu výjimečně krásný obličej. A ona běží podél toho bloku a říká: ,Máme nového lágrkomandanta (...), tak prosím všecko ať je absolutně v řadách, nikdo se nesmí hnout, protože on je velice přísný na to, a ta pětka musí být vyrovnaná, to musí být...‘ A teď si představte, že v té řadě přede mnou stála šestaosmdesátiletá Lidičanka. Ta stála a hladná... My jsme nastupovaly ještě před snídaní, my až po tom apelu jsme se mohly jít na ten kousíček chleba najíst, a na ten apel my jsme už musely být v ty čtyři hodiny a pak jsme jen shltaly to jídlo a potom už jsme se rozdělily do těch betriebů, do těch jednotlivých dílen. Najednou ona (dozorkyně) se zastaví před tou pětkou, co jsem stála já a ta Lidičanka, ona už od hladu vůbec nemohla, už byla jako v mdlobách. A ona (dozorkyně) ji vzala, jak měla ty šedivé vlasy, tak za ně, vytáhla ji na tu lágrovku, tam ji vhodila na tu zem a kopala ji tak dlouho, až ji ukopala. Najednou tam zůstala mrtvá, tak ji zas chytla za ty vlasy a odtáhla ji a vhodila ji tam mezi ty bloky, kam ten lágrkomandant nešel, a tam ji ta Tomi Klainerová, o té jsem vám už, myslím, taky říkala, ona dělala zametačku a díky tomu mohla přenášet a donášet zprávy, tak ona ji tam našla, jak ji tam ta dozorkyně dotáhla za ty vysoké kontejnery na odpad. Takže tak skončila ta stará Lidičanka.“
„Já jsem chodila, abych neusnula, protože jsem měla strach, pomalinku jsem přecházela a teď vidím ten hrozný dým. A to jsem si říkala, pro pána krále, snad mi tam některá z těch děvčat nezůstala, snad mě poslechly a odtamtaď odešly. Tož já jsem je začala počítat a já měla pořád o tu jednu míň a já byla tak vyděšená, že jsem úplně zapomněla počítat sebe.“
„Její šatnu jsem měla prohlédnutou od prvního do posledního kostýmu. A to jsem měla k dispozici, ať si všeho všimnu, a že je má rozdělené, že každé to bylo pro určitou roli. Tak mě přivedla k tomu, že jsem měla každý kousek toho šatstva v ruce a věděla jsem co, kdy, kde...“[A půjčila vám ho třeba někdy?] „Jé, vždyť na mně to kolikrát zkoušela a to jsem se jí musela pooblékat, jak v tom budu vypadat!“
„Já jsem ho měla ráda. On byl vytrvalý, když jsem zpívala, on šel a otevřel si dveře, bo tam byla skleněná zeď přes celou šířku, on tam měl lehátko, lehnul si a poslouchal. On měl velice rád hudbu, velice rád! A tož on si mě vždycky vyposlechl pěkně a pochválil mě, a když se mu něco zvlášť líbilo, musela jsem mu to přezpívat ještě jednou nebo dvakrát. Jé, to bývaly časy tenkrát, to bývaly časy!“
„Já jsem šla schlíplá, to víte, trému jsem měla příšernou, to si nepředstavíte. A tož přišla jsem tam do chodby, branka byla otevřená, já přejdu... Ona projela autem vratama na druhý dvůr, já jsem celá zkroušená šla, stojím v té chodbě a ona ke mně přišla. ,Tak to jste vy, ta, co by se chtěla u mě učit zpívat?‘ Já povídám: ,Ano.‘ - ,Tak pojďte dál, hned to zkusíme. Já si vás napřed musím vyzkoušet.‘ Dala mně zpívat napřed škály, všecko možné... Já jsem měla trému, třepal se mně hlásek. ,Jenom klid, klid, klid, uklidněte se, ták... A víte co? Teď mně zazpíváte tu Mařenku, tu árii Jaký žal.‘ Ona se na mě takhle dívá, dívá, pozorně mě poslouchá a najednou, ani jsem to nedozpívala, přistoupila ke mně a říká: ,No tak začnem!‘ A už to jelo.“
Já budu, pane faráři, ráda, když se moje vzpomínky udrží...
Milada Šimčíková se narodila 26. června 1900 ve Stříteži. Pochází z mnohadětné evangelicky orientované rodiny. Vystudovala učitelský ústav ve Valašském Meziříčí a učila v Krhové, Brankách, Poličné a Valašském Meziříčí. Současně se učila opernímu zpěvu u Emy Destinnové. Od studentských let také hrála divadlo v ochotnické skupině zvané Sokolské divadlo a později sama režírovala. Za války byla jako členka odbojové skupiny Obrana národa čtyři roky vězněna a později internována v koncentračním táboře Ravensbrück. Po osvobození se už sice učitelství nevěnovala, ale zpěvu zůstala věrná. Na konci 80. let její vyprávění nedlouho před tím, než zemřela, zaznamenal na magnetofonové pásky farář Daniel Ženatý a tyto záznamy mohly být nyní zdigitalizovány pro Paměť národa.