Michal Skiba

„Já jsem původně měl zůstat u armády. Dělal jsem toho důstojníka, ale tenkrát v pětačtyřicátém roce byla tendence taková, že byla uzavřena Organizace spojených národů, že armáda nebude potřeba, že armáda se bude rozpouštět atd. A já jsem si chtěl zajistit nějakou existenci pochopitelně. Povídám, armáda se rozpustí a já nic neumím, nic neumím. No tak co dál, jak to bude. Tak jsem se přihlásil ke Sboru národní bezpečnosti. No já jsem byl přijatej, jo. Na Slovensku jsem nechtěl zůstat, já jsem měl trochu… Já to řeknu rovnou: neměl jsem úplnou důvěru ke všem Slovákům. Ti, co byli s námi, byli dobří, pomohli, ale hodně, hodně bylo takových, kteří byli proti nám. Kteří nás, jak už jsem říkal, označovali za sovětský bandity atd. No tak z těch důvodů jsem nechtěl zůstat na Slovensku, tak jsem šel do Čech, udělal jsem si školu a taky maturoval jsem tady v Čechách.“

„Oni o nás nevěděli, že jsme tam. Ale psi větřili a začali jako kňučet a štěkat směrem tam. A oni začali slovensky volat – byli mezi nimi Slováci, byli to Slováci i Němci: ‚Tak chlapci, nebojte se, nič se vám nestane, pojďte,‘ a několikrát to opakovali. A my ticho, ticho jsme tam byli. Teď když my jsme se neozývali ani jsme nešli k nim, tak udělali rojnice, roztáhli se a začali postupovat do lesa. No když postupovali… No my jsme začali pálit z toho lesa. Tak my jsme nějaký zabili, zastřelili. Kolik, to nevím, protože tam na to místo jsme se neodvážili jít, abysme viděli a podobně, protože tam tanky jely do určitého místa, pokud mohly, a když pak nemohly, tak tam zůstaly jako stát, ale ti vojáci tam byli. Tak potom jsme věděli, že tam bude zle, tak z toho místa jsme se stáhli k večeru. Když jsme se stáhli z toho večera... A ten kapitán měl s sebou ženskú – Nina se jmenovala, nevím, jestli vojákem taky byla nebo nebyla, co to bylo za ženskú, to nevím – a ta se mu ztratila a on volal: ‚Nina, Nina!‘ Teď Němci slyšeli podle hlasu a začali miny tam posílat, minomety začaly. Tak jsme říkali, nedá se nic dělat, my během noci odsud musíme pryč. Protože ráno udělají čistku toho lesa, obklíčí a pochytají nás.“

„Z Podkarpatské Rusi velká část mladých lidí utekla do Sovětského svazu tehdy, když Sověti obsadili Halič. Protože [Rusko a Podkarpatská Rus] hraničily, tak to uteklo. Teďka když se organizovala československá armáda, tak oni ty naši styční důstojníci k tomu určení zjišťovali, kde se nachází, v kterých lágrech. Oni to tajili ani nepouštěli. Nás pětina se z lágru dostala, pětina! A co bych ještě chtěl říct: nejsem spokojený s nynější naší politikou. A zejména se Senátem. Podívejte se, teď vyšel nebo měl vyjít schválenej zákon a měl být uznanej Beneš jako účastník odboje a jako zasloužilý. A já říkám tolik: nebýt Beneše, nikdy bysme se odtud nedostali. Nikdy. A já nevím, co jsou to za politiky v Senátu, že oni to zamítli. Parlament to schválil, že bude uznán on a jeho zásluhy, a ty to zamítli. Pro nás Beneš byl nejdražší!“

„No, ven jsme mohli jít, že ano, a já… Bylo to v lese, tak jsme nějaký dříví nasbírali, tak jsem udělal oheň v té zemljance. Na konci zemljanky. A pryčny jsem si udělal, abych aspoň nezmrzl tam. A když potom to kouřilo, protože ten kouř neměl kudy unikat, neměl žádnej tah atd., tak mě bolely oči. A já jsem se lekl, že oslepnu. Tak jsem se zvedl a pomalu už jsem nemohl chodit, tak jsem si vzal dva klacky a snažil jsem se dostat ven. Vyšel jsem ven, teď jsem se nemohl podívat na sníh, na to světlo, hned mi oči zalily slzy, a teď jsem si říkal – je zle, oslepnu. No, pomalu, pomalu nějak se to zlepšilo, tak jsem šel dál. Teďka vidím – tam vojáci sovětští, něco tam dělali, tak jsem přišel k nim pomalinku a začal jsem k nim rusky mluvit. A důstojník mezi nima byl, co to bylo za šarže, nevím, on říká: ‚Kto ty takoj?‘ No a já jsem mu říkal: ‚Já jsem Čechoslovák. Odtamtuď a odtamtuď. Nás Maďaři okupovali, poslali mě do pracovního tábora, šel jsem na frontu a přišel jsem k vám.‘ ‚A kakije jazyky ty znaješ?‘ A já jsem mu řekl: ‚Tak ovládám trochu rusky,‘ obstojně rusky jsem ovládal, maďarsky atd. ‚Ty u nas buděš rabotať perevodčikom.‘“