Josef Skohoutil

„Tam jsem byl na samovazbě, tam byly ty... To byl kamrlík, tři krát dva a půl metru, tam prakticky nešel vzduch. Kdo otevřel dveře, tak se to trošku zavětralo, jináč tam byl strašná zima. Vim, že to bylo ty první tři týdny, že než jsem si zvyknul, že to bylo tvrdý. Ráno v sedm... v šest jsme se probudili, od sedmi jsem šel na výslech, do dvanácti hodin, na hodinu na celu a pak znova… A tak to šlo 5 měsíců. Opakovaně, znova. Chtěli mě přesvědčit, že jsme agenti americký tý, no nesmyslný věci. Snažili se to dostat z nás, řikali: ‚Ty před tebou dostali patnáct a osmnáct let, tak když nebudeš mluvit, dostaneš provaz.‘ No takže takhle probíhaly naše výslechy. Ty výslechy byly každý den, trvalo to pět měsíců vždycky ráno od sedmi do dvanácti, poslali mě na celu, najed jsem se a znova, někdy až do osmi do večera. To se (opakovalo) pořád pět měsíců nonstop za sebou, jo. Hotový výslech, znova od začátku, prostě snažili se to porovnávat, ty věci. Já měl pouze jednoho, ale občas tam přišli vždycky dva tři, takový z těch... v holinkách, začli na mě křičet a vyhrožovat. Abych byl spravedlivý, ten můj referent, byl to ňáký plukovník, pokud jsem tam byl s nim já, tak se choval poměrně solidně. Ale když tam byli potom další, tak se choval jako oni. Prostě bál se. No já jsem byl v rohu takhle, měl jsem přivázaný ruce k tomu... řetězem, abych nemoh na něj skočit nebo něco dělat. No později pak se to uvolnilo, pak už nás tak po těch třech pěti měsících už jsme nechodili zavázaný oči, už nás nevázali tedy. No, zřejmě se pomalinku to uvolňovalo. Vim že tenkrát mně řek referent: ‚Když budeš rozumnej a přiznáš se, do roka pudeš domu.‘“

„To byl jeden z důvodů, proč mě potom poslali do Leopoldova, protože jsme tam už získávali lidi, jo. A teď jsem si vzpomněl. Byl tam člověk, byl to mladý chlapec, ňáký údajně grázl, za ňákou věc tam byl, a von se změnil. A to vim, že mě volali kvůli tomu, že jsem s nim hovořil, že mě kvůli tomu volali, a já jsem se hájil, že by měli být rádi, že ten člověk už neni grázl a že reaguje. To byl jeden z důvodů, proč mě tehdy poslali potom do Leopoldova. Aby jsme neměli takovej pohyb. Protože tam byl poměrně – po směně byl v tom táboře volný pohyb poměrně, jo. Pokud jste nešel dále za to postřelovací pásmo. No tak jsme si sedli někam, protože jsem znal Bibli zpaměti, civilisti nám přinesli literaturu. Tak si vzpomínám, že když byl jednou nástup v noci, tak jsem si tu literaturu, tak jsem si rozříznul tady v kabátě takový to futro, tam jsem to dal, a když nás prohlíželi, tak jsem to držel takhle v ruce. No takže z toho jsme čerpali. Měli jsme tam taky malinký fotokopie, někdy jsme dostali i k tomu lupu, aby jsme to mohli číst. Takže byli jsme zásobený tam. Ty bratři, co tam byli přede mnou, ty už měli styk, už to měli zařízený a ty některý ty civilisti, jejich manželky nebo rodiny jejich byli Svědkové Jehovovi, tak to tam šlo.“

„No a pak došlo k zákazu. Prostě bratři byli všichni pozravíraný a my mladší jsme zůstali venku, tak jsme pokračovali, no. Nějak, bylo to myslim konec října nebo začátek listopadu v tom 48. roce. Pozavírali deset bratrů, který byli registrováni na ministerstvu kultury nebo čeho, jako zodpovědní za... Takže ty všechny zavřeli včetně těch, co byli v Biblickym domě v Suchdole – tam byl Biblický dům. A ty, včetně žen, ty všechny pozavírali. Bez soudu potom byli posláni na Kladno, to si vzpomínám, ještě jsem za některými tam jezdil a nosili jsme ji prádlo třeba, měnili jsme jim ručníky a prádlo, někdy se nám podařilo jim předat nějaký jídlo i. Kladno sice, to byl takovej velkej koncentrační tábor, víte. Museli jsme se tam ohlásit. Tam byla taková místnost, kde jsme seděli a mohli jsme se s nima volně bavit, jo. Takže to ještě nebylo tak přísný. Za mě už to bylo uplně něco jinýho. To už jsem mluvil s manželku přes sklo jenom. To bylo, já si vzpomínám, na dole Zápotocký. Představte si, na tom dole Zápotockym já jsem potom pracoval, když mě propustili z toho prvního vězení, a tam mě zatkli. Takže náhoda. Zůstal tady jeden takovej starší bratr, kterého jsem znal, ten nás všechny navštívil postupně a řek mně: ‚Tady máš deset bratrů a sester, starej se o ně.‘ Tak jsme se starali, no. To víte, dvacetiletý kluci, moc jsme toho nevěděli. Ale věděli jsme to, no tak jsme se scházeli každý týden, četli jsme si společně. Vono to bylo nebezpečný, poněvadž nás hlídali. Postupně my jsme si na to zvykli, my jsme to věděli, že nás hlídaj.“

„(Při návštěvě) mezi námi bylo sklo, v tom skle byly takový dirky jakoby, síť, no a přes to jsme mohli spolu mluvit. A když už to skončilo... Vedle nás byl bachař, takže ten poslouchal každý slovo, my jsme nemohli říct... Teď o čem mluvit, když ji nevidíte léta. Takže ty kontakty... přece jenom tam cítíte, teď musíte navázat na něco, že ano. A když to končilo, tak jsem ji mohl políbit, tak vim, že mi dala v puse nějakej moták nebo něco tam měla strčenýho. Teď já jsem řikal, co to dělá, tak jsem to prostě držel, už si nevzpomínám, co to bylo. Ale nějaká poznámka to tenkrát byla. Tak holky byly školený venku, voni věděly, co maj dělat. Naši bratři pravidelně se o ní starali, pravidelně. Oni ji totiž vyslýchali v Ruzyni se mnou asi tři týdny. Den co den ji pustili třeba v noci, ona šla domů a ráno šla do zaměstnání a cestou ze zaměstnání ji sebrali a znova do Ruzyně. Až se zhroutila, položila se, to vim. Takže potom byla někde na léčení, babička se starala o děti, pak jí propukla štítná žláza, a když jsem se vrátil z vězení, tak už měla rakovinu, už začínala. To bylo zřejmě vyvolané tim stresem a těmi těžkostmi, které prožila. Ale zachovala se věrná do poslední chvilky života.“