Marie Škrlová

„Dali nám plánek, kde je to odlehlé místo. Bylo to skutečně až na konci hřbitova. Uprostřed byl velký kříž jako takový památník. Jako vzpomínka na popravené za války atd. Co tam bylo přesně napsané, nevím. Kolem byla spousta svíček. A v tom odlehlém místě byly bílé dřevěné kříže. Většinou už dole uhnilé a ležely. Ne, hroby tam nebyly samozřejmě. Kříže ležely na travnaté ploše. Je tam tata, není tam tata?! Dovezla jsem z domu pytlík hlíny, kterou jsem mu tam vysypala, aby tam alespoň něco měl z domova...“

„A když teda měli shazovat tu sochu toho Masaryka, která byla postavená v roce 36, tak samozřejmě mezi iniciátorama toho postavení byl otec a samozřejmě, když potom přišlo nařízení. Jo, když přišla válka, on byl četníkem. Tak šel dobrovolně do penze, že nebude vodit český lidi v řetízkách. Takže šel z práce pryč, dělal něco potom pomocnýho na obecním úřadě. A když měli tu sochu toho Masaryka shodit, tak se v noci domluvili, zavezli, bylo to v únoru, myslím, zavezli sochu se souhlasem pana probošta Lochmana na faru. Tam ju zahrabali, tam byly, jak je stodola teď, to víte, to bylo plný slámy, plný slámy, plný sena a všeckýho, i můj stařeček si tam dával slámu. Tak to zahrabali pod tu slámu do jednoho kouta, protože přežilo to tam teda celou válku. Ten sokl rozbili u Moravy, aby to vypadalo teda, že rozbili celou sochu. Bohužel teda postavení se už nedožil, to už bylo víceméně po válce."

„Tatu teda zavřeli napřed do Kounicových kolejí v Brně, když jsme za ním jako jeli na návštěvu, nás děcka tam nepustili, jenom mamu za nim pustili. Ne, napřed byl na Garňáku v Olomouci, tam jsme taky za nim jezdili, ale děcka tam nepustili, jenom mamu. V Brně v Kounicových kolejích taky jenom mamu a z tého Brna ho odvezli do Wroclawi, Vratislav v Polsku, Wroclawi a Breslau za války. A to potom bylo, až po válce jsme se dozvěděli, že kdo se dostal do té Wroclawi, že už se nevrátil, že prostě tam to byla poslední štace. A vlastně v únoru ho zavřeli a v listopadu ho popravili."

„Pamatuju si, když přijeli pro otce, to bylo tady v kuchyni. Tady nebyla žádná cesta, žádnej chodník, to bylo všechno blátivý, to bylo v únoru. Tam zastavilo na rohu černý auto, z něho vylezli tři muži v kožeňákách, oni nosili takový černý kožeňáky, kabáty jako. A za tu válku muselo být nahlášeno, kolik máte drůbeže, jestli máte deset slípek, pět, kačeny, a všechno muselo být nahlášený, protože se z toho odevzdávaly dávky. A my jsme se se sestrou vypravovaly, to bylo ráno, do školy a mama se podívala z okna a říkala: „Jdou slepičáři!“ A my jsme ty slípky měli samozřejmě víc, než jsme měli nahlášený a neměli jsme je schovaný. A schovávali jsme jich tam, kde je teď koupelna, hned naproti nám, zrovna nejdou zavřít ty dveře. Takže tam jsme měli takovou komoru bez okna, tak tam jsme vždycky ty slípky, co jsme měli nad počet narvali do skříně a prostě oni, jak jsou ve tmě, tak ani nekdákaly, nic, byly potichu. No ale teda když přišli, to gestapo, tak mama potom, tata byl na zahradě a přišel jim otevřít, ale hned u branky musel zvednout ruky a hned ho ošacovávali, jestli nemá zbraň. A mama říkala: „Tak to není, to nejsou slepičáři.“