Ing. Jiří Slezák

* 1932

  • "Poměrně dlouho se nebojovalo a pak najednou šla fronta. No, a to začaly padat granáty a já jsem zažil něco, co jsem v životě nezažil. Jako hloupej třináctiletej kluk jsem byl na nádraží nedaleko našeho domku a tam naši sedláci na nádraží rabovali vagony. Byli tam s koňmi, to byli ti boháči, a vyhazovali z vagonů balíky s hřebíky, otevřeli vagon a v dalším vagonu byly německý ruksaky, ty telata. Tak to házeli do žebřiňáků, a jak začaly padat první granáty, tak už toho nechali a utíkali domů. Já jsem taky utíkal, a když jsem u těch Mádrů, u holiče, prošel za roh, tak kolem mě proletěla střepina, vítr té střepiny mě ovál. To byla desetina, setina vteřiny, kdybych se zdržel, tak by mě ta střepina zasáhla do hlavy. A já jsem byl tak hloupej, že ta střepina se zarazila do omítky druhého baráku a já jsem tam běžel a tu střepinu jsem vzal do ruky. A hned jsem ji pustil, protože střepina po výbuchu je žhavá, horká. Takže jsem toho nechal, vyděsil jsem se a utíkal domů. Přeskočil jsem vrata, tam na mě čekal tatínek a ten mi jednu vrazil, neřekl ani slovo a dal mi facku.“

  • „Objevily se ruský letadla, ty Iljušin dvojky, které lítaly velice pomaličku. Vždycky jich přiletělo šest a jeden za druhým se pouštěly střemhlav na kolonu za dědinou. V dědině nestříleli, až za dědinou dávku z těch svých kanónů a hodili bombu. A zase ten kruh letadýlek se posouval směrem, jak ti Němci pochodovali. Další letadlo udělalo okruh, udělal dávku z kanónů, dvoucentimetrových, a hodili bombu. Němci po nich stříleli ze zbraní a ty střely svítily, zejména, když to bylo v podvečer, tak jsme viděli – obloha byla plná svítících německých střel. Ale ruským Iljušinům to nevadilo, oni byly zespodu pancéřované, proto lítaly tak pomaličku. Ale ani jeden ten Iljušin, aspoň jsme neviděli, že by byl sestřelený. Těsně před koncem války se tam objevily známé německé tryskové letadla, vlaštovky, německy die Schwalbe, no a to pro nás bylo, já jako třináctiletý kluk jsem zíral! Letadlo bez vrtule! A lítalo to už rychlostí asi 600 nebo 700 kilometrů za hodinu. Takže tato letadla už tam bojovala s ruskejma. Ale žádný pád letadla ani německého ani ruského v Grygově nebyl.“

  • „Jako dítě si pamatuju, když u nás gestapo dělalo prohlídku. Bylo to zajímavé, vyházeli kde co. Až se dostali do skříně, kde maminka měla prádlo. V jedné části vedle prádla objevili červené knížky. Domnívali se, že to je komunistická literatura. Ti se tak zaradovali! Nemáte ponětí, jak se gestapáci radovali a začali ty knížky vytahovat a otvírat. Ale protože to byli Němci, kteří uměli česky, protože v Olomouci skoro každej Čech uměl německy a každej Němec uměl česky. Takže když to začali otevírat, tak zjistili, že to byla maminčina červená knihovna. To byly dívčí románky a maminka to tam měla schované v prádelníku [smích]. Oni se tak naštvali, ti Němci! Začali sakrovat, práskli vším o zem, ještě tam něco rozházeli a už toho nechali. Tak to byl můj zážitek s olomouckým gestapem u nás v domě.“

  • „Přišel rok 39 a 15. březen. Počasí 15. března bylo takové poměrně chladné, sem tam spadla i nějaká vločka. Na vesnici jsme se dozvěděli, protože už jsme měli rádio, že jsme obsazeni německou armádou. Příští den mě maminka poslala, protože tatínek byl železničář, a tak jsme měli režijní jízdenku. Já jsem už tehdy jako šestiletý, mě maminka posílala třeba do Olomouce vyzvednout léky nebo něco podobného, věřila mi, že to dokážu. Byl jsem poměrně samostatný chlapec. Přijel jsem do Olomouce a viděl německé vojáky. Bylo to pro mě zajímavé, protože naši vojáci měli košile, a němečtí vojáci – v té době bylo poměrně chladno – neměli košile, ale jenom spodní trika. A samozřejmě uniformy jinačí. Co mě tam zaujalo, že před nádražím byl německý voják, v ruce měl veliký šufan a před sebou velkou nádobu s horkou polívkou. Stála tam u něho fronta a on tu polívku rozdával lidem. To bylo 16. března. A zřejmě to někdo asi filmoval. Jestli to byli Češi nebo Němci, kteří čekali na tu polévku, to nevím. Ale bylo to tak. Olomouc byla třetinově německá, tak předpokládám, že to byli hlavně Němci. Tak to byly moje první zážitky z toho, jak nás Němci zabrali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 27.06.2023

    (audio)
    délka: 02:00:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Brno, 19.03.2024

    (audio)
    délka: 01:38:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nemáte ponětí, jak se gestapáci radovali

Jiří Slezák v roce 1945
Jiří Slezák v roce 1945
zdroj: Archiv pamětníka

Ing. Jiří Slezák se narodil 10. dubna 1932 v Grygově. Otec František, vyučený zámečník, pracoval jako železničář, matka Božena se starala o domácnost. Starší bratr Vlastimil (nar. 1921) chtěl po nacistické okupaci emigrovat do některé ze spojeneckých zemí a vstoupit do armády. Chytili jej na území Maďarska a následně odsoudili na doživotí. Trest si odpykával ve Vratislavi, po válce se vrátil domů. Jiří Slezák pamatuje razii gestapa doma u Slezákových, válečné dění v Grygově, nálety a ostřelování i následné osvobození obce. V poválečném období vystudoval gymnázium, po maturitě (1952) absolvoval studia chemie na brněnské Vojenské technické akademii (1952 až 1957). Celý svůj profesní život působil v oblasti chemického inženýrství: v 50. letech začínal v ústeckém Spolku pro chemickou a hutní výrobu, v 60. letech přesídlil do brněnského Cheposu a po sametové revoluci pak do brněnské Kovoprojekty. Ze svých pozic řídil řadu projektů nejen v Československu, ale také v Sýrii, Sovětském svazu nebo Iráku. V roce 2024 žil v Brně.