„Díval jsem se na to velice rozporně. Dodnes tedy nevím, jaký správný názor mám mít. Rozporně v tom, že na jedné straně jsem měl radost, protože celým životem jsem marxismus a socialismus, ten systém, nenáviděl. Ale na druhé straně jsem pro něj pracoval. Postavil jsem sídliště, vysokou školu, Palác kultury, Národní divadlo. Tak co vlastně? Při tom ještě, jak jsme mluvili předtím, jsem byl donucen k určité spolupráci s StB, takže jsem střídal takovou naději se strachem. Pamatuji si dodnes, že jsem měl chvíle, kdy jsem měl obrovský strach, chodil jsem na Václavské náměstí a pozoroval manifestace a demonstrace. Ale myslím si, pořád si myslím, že jsem neudělal nic špatného. Naopak, že jsem udělal věci, které zůstávají. Vždyť Vysoká škola zemědělská je krásná, sídliště Milín stojí, Červený vrch stojí, Palác kultury stojí, všechno žije svým životem, tak proč bych se měl za to stydět, že jsem to postavil. Ale na druhé straně byly tyto věci problematické, ale musím říct, že mi to nikdo nikdy nevytknul.“
„První takový šok nastal, když jsme byli u prvních voleb v životě v roce 1946 a kde komunisté dosáhli přes 40 procent hlasů. I lidová strana dostala, kterou my jsme volili, pouze 27 procent hlasů. A byla to taková, řekl bych, první ozvěna toho, co se dělo. Ale jezuité tehdy věřili, že až pomine radost z osvobození, vděčnost Sovětskému svazu, že se všechno vrátí do normálních demokratických vztahů jako za první republiky. Ale ono se to nedařilo. Začaly různé útoky a proti církvi těch útoků bylo mnoho. Hlavní útoky byly v roce 1950, kdy byly odsouzeni jezuité a někteří představitelé řádu, celkem devět, na 132 roků do Leopoldova, kde museli žít, každý asi tak 16 roků.“
„Byli jsme informování, odebírali jsme všechny noviny, poslouchali jsme rozhlas. Bylo to již pokrokové stádium kláštera v Brně. Ale moji představení věřili, že to je přechodné, a věřili slovům Gottwalda, který říkal, že nebude dělat žádná opatření proti klášterům. Samozřejmě to vůbec neplatilo. Platilo to jen do roku 1950. Komunisté lhali od začátku, ale my jsme se na to připravovali. Já jsem například na příkaz pátera Zgarbíka odnesl k jednomu studentovi kufr plný zlatých kalichů a monstrancí schovat a zazdili jsme to do zdi v jedné vile v Brně, protože jsme měli strach, že nám to všechno seberou.“
„Do civilu jsme odešli jako občané druhé kategorie s kádrovým profilem ‚politicky vysoce nespolehlivý‘. V kvalifikaci jsem měl ve vojenské knížce zapsané ‚pomocný stavební dělník‘. Představte si, že jsem odešel poprvé po tolika letech – ve svých 27 letech – do civilu. Dlouhá léta jsem byl v jezuitském internátě, v klášteře zavřený, pak u PTP. Neměl jsem o světě žádné zdání. Bylo to kruté. Nevěděl jsem, co budu dělat. Ze zoufalství jsem se vrátil zpátky do Brna. Ale tam mě nechtěl nikdo vzít. Jakmile věděli, že jsem byl u PTP a že jsem bývalý jezuita, tak mi ukázali dveře, a nechtěli se mnou nic mít. Zachránil mě tatínek… Pak jsem v inzerátu Lidové demokracie viděl, že nějaký závod Keramos se sídlem na Malém rynku v Praze, dnes je tam zlatnictví, že hledá úkoláře. Velice nerad jsem tam šel, ale neměl jsem už peníze a nějak jsem musel začít. Přišel jsem tam a vzali mě. Když jsem jim vylíčil, jak jsem k tomu úkolářství přišel, tak mě vzali jako svého člověka. Vedoucí osobního oddělení byl bývalý německý voják, který pracoval s Němci v Norsku, paní sekretářka měla muže zavřeného jako fabrikanta a celý závod Keramos byli soukromí stavení podnikatelé, reakcionářští non plus ultra. Tam se nepracovalo, tam se nadávalo, podvádělo, kradlo, no a do této společnosti já jsem zapadl.“
„Měl to na starosti tajemník ústředního výboru KSČ Kempný, byl to stavební inženýr. A ten přijel na Vyšehrad, byli tam jejich zástupci. Říkali tomu ‚první garnitura‘ a každý měl zástupce. Tajemník ústředního výboru, přišel tam místopředseda vlády Rázl, a ještě další dva a tři ministři a ti na sebe začali svádět, kdo za co může, a nejvíce to odnesl náš podnikový ředitel a místopředseda vlády. To všechno mi potom řekl vládní zmocněnec Suchan, zmocněnec ministra Poláka. A ten řekl: ‚Soudruhu řediteli, vy ve svém dvanáctitisícovém podniku nemáte inženýra, který by zvládl řízení Paláce kultury?‘ On řekl: ‚Ale máme, a ten by to udělal. Ale ROH a KSČ to nepřipustí. Je to bývalý jezuita, byl zavřený, byl v PTP ...‘ a Rázl řekl: ‚No jo, pracuje dobře a těch, kdo to umí postavit, je málo. Dej ho sem.‘ A ten zmocněnec říká: ‚No soudruzi, zbláznili jste se? Přece nám nějakej flanďák nezachrání Palác kultury před krachem! To přece nejde! Vždyť si to uvědomte! Víte, co by to bylo pro disidenty a reakcionáře, jak by se vám smáli?!“
„Přijeli jsme do Bohosudova. Bohosudov byl dříve poutní místo Pany Marie Bolestné na severu. Bylo to gymnázium a internát, za první republiky vynikající, vyznamenávaný. Ale budova byla strašně ponurá. Byla ohraničena ambity, zdmi a nakonec tam byla zahrada, tou zahradou udělali potom takový krytý koridor a tím nás vodili do klaulinky pracovat. Tam nás přivezli, ubytovali nás asi po čtyřiceti, to bylo strašné. Večer jsem se díval na ty staré kněze. Oni nevěděli, jak se mají vysvléct, nevěděli, jaká hygiena, nevěděli v čem spát, nevěděli nic. Bylo to hrozné. Celé to období šesti měsíců, co jsme tam byli, byli jsme neprodyšně uzavřeni. Nikdo s námi nemluvil. Proč jsme tam, jak dlouho tam budeme, co máme dělat…, prostě byla to tma, nicota. Bylo to hrozné. Mám dobrou paměť, ale z těch šesti měsíců si nepamatuji nic. Nemůžu z hlavy vydolovat jedinou vzpomínku. Co jsme jedli, jak jsme prali, nebo jak jsme se umývali. Byla to úplně existenciální doba. Já jsem si říkal – jsem, ale neexistuji.“
„Já jsem to rodičům oznámil, nic mi na to neřekli, vůbec nevím, co si mysleli, prostě jsem odjel a byl jsem od nich. Podstatou bylo, že se jezuita musí oprostit od všech statků, příbuzných, známých. Dlouhá léta jsem je neviděl. Nebyl jsem v rodné vesnici ani u rodičů.“ – „Jak dlouho jste je neviděl?“ – „Až do pozdějších let, až do roku 1950.“ – „To bylo hodně tvrdé rozhodnutí, v těch šestnácti...“ – „Bylo to odvážné a tvrdé a nebylo to nic snadného. Museli jste být ukáznění a hodiny a hodiny studovat. Mluvili jsme latinsky, všechny přednášky ve filosofii byly latinsky, byl to ohromný nápor na paměť. Ty tři roky jsme pak nedělali ve filosofii nic jiného, než že jsme od rána do večera studovali. Z těch řeholních povinností jsme měli jen minimum.“
„Bylo to velice těžké. Každý den jsme měli meditaci, klečeli jsme hodinu na klekátku. Každý den jsme měli dvakrát zpytování svědomí, čtení asketických knih, studium, manuální práce, protože jezuité kdysi pracovali v nemocnicích a v misiích. My jsme měli jenom takový slabý odvar, že jsme umývali nádobí a hlavně jsme se museli vmyslet do myšlení řeholníků, abychom se mohli stát jezuity. Byly to dva roky. Taková nejtěžší věc, kterou jsme tam prožili, byly třicetidenní exercicie. Čtyřikrát denně jsme měli hodinovou meditaci, o půlnoci meditaci o pekle. To nám vyprávěl páter Škarek, to byl kazatel. Hubený, kostnaté ruce, a ten nám to peklo vylíčil tak, že jsme byli odhodláni nikdy nespáchat hřích.“
„Ze 13. na 14. dubna o půlnoci vrazili do mého pokoje dva esenbáci se samopaly, prohlédli celý pokoj, musel jsem se vysvléct a převléct do civilních šatů, a jako zločince mě po chodbách vedli mezi sebou dolů, kde shromáždili ještě ostatní kněží. Bylo jich šestnáct a také řeholníci. Nesměli jsme s nikým mluvit, pořád do nás strkali, abychom byli odloučení. Zavedli nás dolů do autobusu, tam nás posadili po jednom na sedadla, vepředu a vzadu seděli vždy dva esenbáci s automaty nataženými na nás jako na zločince. Okna byla zatažena záclonkami, aby nás nikdo neviděl, a my jsme neviděli ven, kam jedeme. Asi po třech hodinách můj zpovědník páter Šepner zkolaboval. Spadl na zem, oni ho tam nechali asi hodinu nebo dvě ležet, než přijeli k nějaké nemocnici a potom ho odnesli saniťáci ven. Přijeli jsme do Bohosudova.“
Josef Šnejdar se narodil 19. dubna 1926 ve Věteřově u Kyjova do chudé, věřící rodiny, ve které byly tři děti a kterou živilo malé hospodářství. V jeho jedenácti letech ho rodiče poslali studovat do Velehradu na gymnázium v konviktu Papežské koleje Tovaryšstva Ježíšova [jezuitský řád]. Když za okupace gymnázium obsadili Němci, vstoupil do dvouletého jezuitského noviciátu, poté pokračoval ve studiích na filosofickém institutu Tovaryšstva Ježíšova v Brně, kde studoval neoscholastickou filosofii. Pak jako člen jezuitského řádu působil jako vychovatel v Biskupském gymnáziu v Brně. V roce 1950 byl v rámci komunistické a nezákonné Akce K, jejímž cílem byla likvidace klášterů a mužských řádů, internován v Bohosudově. Po půl roce internace musel narukovat na vojnu k PTP [Pomocné technické prapory]. Pracoval zde ve stavebnictví a do civilu byl propuštěn v roce 1953. Kvůli politicky nepřijatelnému kádrovému profilu měl existenční problémy, nemohl najít práci a z dalších studií ho z politických důvodů vyhodili. V roce 1956 ho jako bývalého člena jezuitského řádu kontaktovala Státní bezpečnost (StB), po výhrůžkách a vydírání podepsal spolupráci. V polovině padesátých let ho přijali do podniku Keramos jako plánovače, později se dostal do Průmstavu, kde se vypracoval až na stavbyvedoucího sídliště Milín. Poté dostal na starost další náročný projekt – stavbu vědeckého areálu v Suchdole. V těchto letech (1960–1965) večerně vystudoval stavební inženýrství v Praze. V roce 1965 s ním byla spolupráce ze strany StB ukončena. V roce 1979 převzal řízení problematické stavby Paláce kultury, kterou se mu podařilo dokončit v termínu. V roce 1981 mu byla svěřena rekonstrukce Národního divadla. Při dostavbě Paláce kultury mu nabízeli čestné členství v KSČ, které odmítl, za úspěšnou dostavbu pak dostal od Gustáva Husáka Řád práce. Jeho přijetí pro něj bylo zadostiučiněním, ale i kontroverzí, neboť s režimem nikdy nesouhlasil. V 80. letech se stal kandidátem ekonomických věd v oboru odvětvové a průřezové ekonomiky a později byl jmenován docentem pro obor ekonomika a řízení stavebnictví. Od římskokatolické církve se odklonil v 50. letech po propuštění do civilu z PTP, jeho vztah k náboženství zůstal filosofický a intuitivně-mystický. Oženil se a se svou ženou vychoval adoptivní dceru. Od roku 1991 do zrušení Ministerstva výstavby a stavebnictví byl náměstkem ministra. V 90. letech se spolupracovníky zprivatizoval závod Praha Pozemních staveb České Budějovice. Vznikla tak Českomoravská stavební s. r. o., jejímž byl předsedou. V roce 2007 se s manželkou přestěhovali do Volyně. Dožil v Písku v domově pro seniory Světlo. Zemřel v Písku 28. července 2021.
Josef Šnejdar při znovuotevření Národního divadla po rekonstrukci 18. listopadu 1983 s prezidentem Gustávem Husákem a předsedou federální vlády Lubomírem Štrougalem. Po projevu předsedy Federální vlády Lubomíra Štrougala publikum zhlédlo Smetanovu operu Libuše. Slavnostního otevření se zúčastnil i prezident ČSSR Gustav Husák, který v průběhu přestávky představení přijal v prezidentském salonku představitele hlavních rolí a členy uměleckého souboru Národního divadla
Josef Šnejdar při znovuotevření Národního divadla po rekonstrukci 18. listopadu 1983 s prezidentem Gustávem Husákem a předsedou federální vlády Lubomírem Štrougalem. Po projevu předsedy Federální vlády Lubomíra Štrougala publikum zhlédlo Smetanovu operu Libuše. Slavnostního otevření se zúčastnil i prezident ČSSR Gustav Husák, který v průběhu přestávky představení přijal v prezidentském salonku představitele hlavních rolí a členy uměleckého souboru Národního divadla
Josef Šnejdar přebírá Řád práce jako vedoucí inženýr staveništního závodu pro výstavbu Paláce kultury národního podniku Průmstav (vedoucí tajemník městské organizace KSČ v hlavním městě Praze Antonín Kapek vpravo)
Josef Šnejdar přebírá Řád práce jako vedoucí inženýr staveništního závodu pro výstavbu Paláce kultury národního podniku Průmstav (vedoucí tajemník městské organizace KSČ v hlavním městě Praze Antonín Kapek vpravo)
