„Jako neschopného pracanta mě poslali zpátky do Leopoldova. Přivítaní bylo strašně mizerný. Rovnou nám řekli, že odtud půjdeme nohama napřed. Podmínky byly hodně drsný, ne jako před tím. Byl rok 1952. Museli jsme makat jak blbci. Nejdřív na samotkách. Cely už zmodernizovali. Byla tam zavedená voda, francouzský záchody. Pod kohoutkem bylo zinkový umyvadlo. Blejskalo se jako zrcadlo. Když jsme přijeli, byli jsme utahaný, protože předtím nás honili, svlíkli do naha, buzerovali, než nás nahnali do kobek. Přijdete, vidíte vodu, tak si ji pustíte, opláchnete se. Umyvadlo hned ztmavlo. První, co následovalo, byla buzerace, že se umyvadlo musí lesknout. Museli jsme to leštit jako pitomci. Museli jsme drhnout podlahy ve dne v noci, mít otevřený okna, ať byla zima nebo teplo. Ale dalo se to přežít. Já jsem důkazem. Někteří ale nepřežili. Když nás takhle měli v hrsti, kterýkoliv bachař, který šel po chodbě kolem cely, zabouchal a muselo se začít dřepovat. A člověk mohl přestat teprve tehdy, když zabouchal podruhý. Dřepal jste jak blbec, protože jste nevěděl, jestli se na vás nekouká. Bachaři chodili v gumových podrážkách, takže vůbec nebyli slyšet. Samozřejmě člověk občas zkoušel přestat, ale když vás dopadl, následovaly trestní dávky nebo temnice. Taky jsem na to doplatil. Tam člověk musel neustále chodit - i v té tmě. Na noc zase rozsvítili, takže chvilku klidu člověk neměl. Postel tam samozřejmě nebyla. Aspoň utíkal čas.“
„Strčili mě do kanceláře k rotmistrovi. Tam jsem zapisoval denní příkazy a služby. Mně to nevadilo, ale viděl jsem, jaké zásahy se dělají, s kým komunikuje osvětář, jakým způsobem vystupuje atd. Všechny tyhle detaily jsem mohl předávat kolegovi Čepelkovi. On je pak dával Američanům. Říká vám něco jméno Katek? To byl velitel americké výzvědné služby u nás. Čepelka měl přímý kontakt s jeho zaměstnanci. Také jsem o takový kontakt usiloval, ale nikdy se mi to nepodařilo. Jednou mě Čepelka vzal na místo schůzky, ale tam nasedl do auta a odjel. Jen jsem počkal, až se zase vrátí. Tímto způsobem se dalo zachránit spoustu lidí. Bylo možné je varovat, aby utekli a odešli, než je seberou. Myslím, že to bylo užitečné. Jestli měly nějaký význam detaily třeba o výstavbě operačního sálu ve Kbelích, kde jsem později sloužil a o němž jsem předal podklady, nevím.“
„Závěr pro budoucnost? Já mám naštěstí optimismus v krvi, takže stále doufám, že lidé se poučí. Doufám, že mladá generace neskočí pitomejm komunistům na lep, neboť existuje dost důkazů, které by je měly varovat. Naivita je ale možná a hloupost nekonečná. Jestli se z toho lidstvo nějak dostane, nevím. Byl tu nacismus, komunismus i další ismy dávno předtím, ale i když lidé něco prožijí, tak raději zapomínají, toho se bojím. Proto považuji za svou povinnost minulost připomínat: co byla první a druhá světová válka, co byl komunismus, jak se na nás projevil. Co byl SSSR jako takový, že to byla hrozba, a že i přes určité změny Rusko nepřestalo být hrozbou, včetně dalších zemí poznamenaných komunismem. Je naivní si myslet, že to lze změnit obchodem. To jsou jen naivní představy některých západních činitelů. Kéž by se nemýlili, ale já tomu nevěřím. V mnoha případech zasahovat nemuseli, ale třeba v případě Číny nebo Severní Koreje měli zasáhnout. Myslím, že se prostě neangažují tam, kde by měli.“
„Přišel ten den, zase květen. V květnu jsem se narodil, v květnu se mi vždycky něco stalo. Zas v květnu mě sebrali. Odvezli mě na hlavní štáb, kde jsem prodělal první výslechy. Jel jsem jako na montáž jako mechanik – prostě blbec. Kdybych trochu přemejšlel, neměl jsem žádnou praxi. Ale věřil jsem jim, že mám jet opravit nějakou radiostanici nebo vysílačku, tak jsem se prostě sbalil a šel. Jako voják jsem prostě poslechl. Místo, abych opravoval přístroje, tak jsem se dostal na výslechy. Dokonce se na mě přišel podívat Reicin. Potom mě přemístili na Domeček. Zažil jsem tam smrt Beneše. Za zdí hrála Hudba Hradní stráže, byla slyšet i zvonkohra z Lorety. Vězni říkali, že až se dostanou na svobodu, koupí si desku a rozbijou ji. Když jsem tam přicházel, řinčely tam řetězy. Byli tam útěkáři a ty zakovali na rukou a na nohou. Měli speciální oděv, po stranách zapínání, aby mohli na toaletu. No prostě, bylo to veselý.“
„Když jste zavřenej a hlavou se vám honí všechno možný, přemýšlíte o budoucnosti, nebo raději ne, tak najednou slyšíte, že na zahrádce, kde velitel Domečku pěstoval zeleninku, kde byly cestičky mezi záhony, po nichž se procházeli vězni na vycházce, tam najednou píská brácha. Zavřeli ho, že věděl a nepověděl, že mě neudal. Slyším známou melodii, tak jsem vylezl k okýnku, i když se to nesmělo, a vidím tam bráchu. Dovedete si představit, co to s člověkem udělá. Brácha byl na přízemí a já na prvním patře. Bachař mě jednou vytáhl na úklid chodby a bratra zase ten dole taky na úklid a setkali jsme se na schodech. Takže to bylo setkání v kriminále, které realizoval tenhle dobrej člověk.“
Sergěj Solovjev se narodil 1. května 1924 v Turnově. Ruské jméno má po otci, carském důstojníkovi a zajatci z první světové války. Roku 1947 se Solovjev spolu s Vladimírem Čepelkou (oba byli vojáci) zapojil do zpravodajské činnosti pro USA. V květnu 1948 byl zatčen, vyšetřován agenty Obranného zpravodajství v pověstné mučírně na pražské Loretě v „Domečku“. Solovjev byl odsouzen k trestu smrti za vojenskou velezradu a konspiraci, rozsudek byl ale zmírněn na doživotí. Krátce po něm zatkli i jeho bratra jen proto, že vlastního sourozence neudal. Solovjev postupně prošel věznicemi Leopoldov, Opava a Valdice. Na svobodu se dostal na amnestii roku 1960. Působil jako předseda Konfederace politických vězňů v Semilech. Sergěj Solovjev zemřel 25. listopadu roku 2021.
