Antonín Souček

„V té Chrudimi jsme byli přímo ve městě, byl zákaz vycházek a všeho možnýho a já jsem ještě s Jirkou Rolců – národní socialisti tam měli sjezd tenkrát, v osmačtyřicátém roce – tak jsme tam utekli a byli jsme tam dva dny. Pak jsem byl zavřenej a potom vyloučenej ze školy a přeloženej do náhradního pluku, do kasáren v Českých Budějovicích. To byl takovej trest. Ani tu školu jsem [nedokončil]. [Únorový převrat] jsme očekávali a těšili jsme se na rozkaz, abysme do toho vstoupili se zbraní, ovšem to se nestalo a já byl beze zbraně odvelen k náhradnímu pluku, kde jsem vykonával jen [funkci hlídky].“

„Tenkrát jsem to bral tak, že se republika měla bránit [v roce 1938 - pozn. ed.], ale dneska si myslím, že by to byla úplná zbytečnost, vždyť by to bylo vraždění, vyvražďování našich lidí. To jsem bral [jako zradu], že Francie a Anglie... kdyby do toho vstoupila hned - Anglie a Francie a Polsko, celá ta Malá dohoda a i to Rusko, tak Němci nemohli nikdy udělat to, co udělali. I v base jsme to probírali, že to byla zrada.“

„Byl sníh, byly závěje, utekli jsme přes Lenoru, poněvadž já tam bydlel u bratra v Zátoni... přešli jsme u takový samoty německý a pak přijeli pro nás Američani. Čtyři jsme byli. Dva tam žijou dodnes, jsou to vysocí důstojníci, jsou v důchodu a mají se nádherně... To je Pepík Vítovec ze Čkyně a Franta Maršák z Dolan. Chtěli jsme do Ameriky anebo do Austrálie, jenže tenkrát po tom únoru se nikdo nedostal nikam, a já jsem utek ještě z Německa z lágru do Francie a tam jsem dělal ve fabrice na vocel."

"Já byl pak přeloženej k vojenskýmu soudu na Pankrác, tam byly dva vojenský soudy, a pak před tím rozsudkem přišel doktor advokát ex offo a povídá, co čekám. Já povídám: ,No tak útěk za hranice, za to se zavřelo na noc a pustilo se, no tak já nevím, co mně dají...' Poslouchal vedle, tam seděl zloděj a advokát taky toho. On by měl radši toho než mě. Říkal jsem mu, že mně je to fuk, že nikoho nemám, že je mně to jedno. Tak se votočil a povídá: 'Prosím vás, co mluvíte? Vy máte dva provazy, jeden za paragraf 2, druhej za paragraf 6, a vy řeknete, že vám je to jedno! Co když vám dají provaz?' Já povídám: 'Tak dají, mně to je jedno.' Ale opravdu mně to bylo jedno, mně to tenkrát bylo jedno a nedělal jsem si z toho žádnou velkou hlavu. A přišel soud a dostal jsem soudce - tam byli dva, jeden, tam šly provazy a doživotí, a jeden byl mírnej - ... tak mně vynes osm let těžkýho žaláře, každej druhej a šestej měsíc v roce měsíc na samotě s tvrdým ložem, temnicí."

„Dělal jsem generálu Suchardovi partyzánskou spojku do Vodňan a do Strakonic, no a tak jsem se různě protloukal. Sucharda byl myslím velitelem vimperský posádky, mám takovej dojem, a bydlel u Panušků ve vile... Já jsem byl hrdej, no jo, jako sokol, tak já jsem byl hrdej, že mně dali takovej [úkol], že jsem jel do Vodňan a do Strakonic a odevzdal na patřičnejch místech to poslání, co jsem měl vyřídit a zase přinést zpátky... Nikdy jsem neměl strach... Konec války mě zastihl v Husinci – my jsme měli služby, ty takzvaní partyzáni, a hlídali jsme na příjezdovejch silnicích a já sám si pamatuju, že jsem zajal největší konvoj, kterej se přesouval přes Husinec na Vimperk, a byl tam generál, ten mě odvezl na stupátku svýho osobního auta až na konec Husince a vyprovodil mě směr Vimperk. To si pamatuju jako dnes.“

„Do Zlína se dostávalo těžko, [člověk] musel udělat zkoušky. Já jsem je udělal, ale nedostal jsem se pro velkej nával, tak jsem se začal v Husinci učit číšníkem, na radnici. V jednačtyřicátém roce přišel dotaz, že se uvolnilo jedno místo, tak jestli mám ještě zájem o to místo do Zlína. Tak jsem ihned nastoupil. Ve Zlíně to bylo trošku horší než na vojně, tam byly družiny a jednotlivý družiny měly svýho velitele, každá cimra měla velitele... jako na vojně. Pak jsem přišel v pětačtyřicátým na vojnu a to bylo pro mě lehký proti Zlínu. Záleželo na člověku, co chce a jak chce – mohl tam dosáhnout třebas doktorátu nebo profesury, cokoliv, ale musel chtít. Já jsem chodil do průmyslovky a navečer jsem chodil do večerní exportní školy, ovšem to jsem nedokončil, poněvadž říkám, po bombardování jsem odjel do Husince a vrátil jsem se jen nakrátko. Ve dne jsem byl v práci, dělal jsem všechno a odpoledne jsem chodil do školy. Platové podmínky – měli jsme každý knížku, každej dostal vejplatu, do knížky napsal výdaje, na prádlo, na všechno a zbytek šel uložit. Já si myslím, že by to bylo potřeba i teď, poněvadž to byl systém, kterej potřebuje každej mladej muž. Ten systém byl velice dobrej, [učil nás] hospodařit, žít, chovat [se] i sportovně se vyžít, všemi směry se tam moh člověk vyžít.“