Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anton Srholec (* 1929  †︎ 2016)

• 1929 – narozen ve Skalici

• salesiánské gymnázium

• neúspěšný pokus o emigraci do Rakouska

• uranové doly v Jáchymově a Příbrami

• teologické studijní pobyty v Itálii v letech 1969–1971

• 1971 – vysvěcen na kněze papežem Pavlem VI.

• duchovní služba: Bratislava, Pernek, Vełké Zalužie, Záhorská Ves, Velehrad

• v Perneku napaden StB

• 1985 – pouť na Velehrad, nepovolené kázání

• zbaven souhlasu s duchovní činností

• 1989 – účast v listopadových demonstracích

• po roce 1989 pomoc bratislavským bezdomovcům

• zemřel 7. ledna 2016

Anton Srholec věděl již od útlého dětství, že zasvětí svoji práci Bohu a péči o dobro svých bližních. „V mém dětství mě hluboce dojali, dotkli se mě ti, co přežili první světovou válku. Vyprávěli o tom, jaký to byl masakr, a vzpomínali na ty, kteří nepřežili. Celý život jsem se snažil pracovat pro to – už v dětství jsem se rozhodl – aby už nikdy nebyla válka. Realizaci tohoto snu jsme se pokusil uskutečnit přes katolickou víru.“ Jeho církevní kariéru však na dlouho překazilo věznění za neúspěšný pokus o přechod státní hranice. Na kněžskou dráhu se tak dostal až v 70. letech. Také v současnosti, kdy by si již mohl užívat zaslouženého odpočinku, se stále věnuje potřebným – v Bratislavě krátce po sametové revoluci zakládal ubytovnu pro bezdomovce Resoty.

Vraťme se však na začátek životního příběhu Antona Srholce, který se narodil 12. června 1929 v západoslovenské Skalici. „Jsem hrdý, že mi bylo dopřáno toto místo, kde jsem se narodil. Kde byl v pohraničí vliv český, slovenský, židovský, maďarský, tedy řekněme katolický. (…) Nejsem ani čistý katolík, ani Slovák, ale spíše Evropan a křesťan.“ Rodiče byli malorolníci. „Žili jsme z ruky do úst celé naše dětství.“ V rodině i ve škole byl veden k poctivosti, dobru, pravdě a katolické víře. Zároveň se však přátelsky staví i k jiným konfesím. „Mám dobré kontakty s jinými náboženstvími, církevními sbory a s věřícími lidmi, kteří se nehlásí k náboženství.“

Studium teologie

Ve 14 letech vstoupil k salesiánům a studoval na salesiánském gymnáziu v Šaštíně. U salesiánů prožil šest let: „Byly velmi pěkné, vyznačovaly se disciplínou, poslušností, pořádkem, přesností, dobrým využitím času, spojením aktuálního a moderního se starou klasikou, pokladem víry. Velmi v dobrém vzpomínám na svůj pobyt u salesiánů.“ Jako každý mladý kluk toužil po dobrodružství a tak si i představoval svůj budoucí život: stát se misionářem v Latinské Americe a hlásat zde katolickou víru.

Naneštěstí přišel únor 1948 a s ním i konec řeholních řádů v Československu.^[1] „Když jsem měl před maturitou v čtyřicátém osmém roce, tak nás komunisti rozehnali. To je známé, jak zlikvidovali všechny řehole. Nás dali na nějakou přehradu mládeže, školení a zase na přehradu a znova školení a přesvědčovali nás, abychom šli do semináře. Byl jeden státem uznaný seminář, my jsme to odmítli, byli jsme poslušni svým představeným. Tak jsem se rozhodl, že svoje povolání uskutečním ve svobodném světě. Rozhodl jsem se ilegálně, s takovou skupinou knězů a studentů, přejít hranice mezi Slovenskem a Rakouskem.“ Chtěl se dostat na studia do Itálie.

Nepovedená emigrace

Přechod slovensko-rakouské hranice přes řeku Moravu organizoval salesiánský kněz Zeman. Před skupinou, ve které byl Anton Srholec, převedl úspěšně již dvě skupiny emigrantů. Bohužel, napotřetí se přechod nepodařil. Řeka Morava byla rozvodněná, přejít chtělo mnoho lidí a k dispozici byl jen jeden gumový člun. „Při cestě nazpět – k hranici jsme se ani nedostali – nás pochytali a všem dali velmi vysoké tresty. Hlavně nám mladým dávali, protože o starých lidech si komunisté mysleli, že to je už nepřevychovatelné.“ Soudem, u kterého dostal obhájce ex offo, byl odsouzen za to, že by v emigraci vstoupil do protikomunistických organizací.

V uranových dolech

Anton Srholec byl odsouzen ke 12 letům vězení, které většinou strávil v Jáchymově a Příbrami v uranových dolech. „Tam jsem získal mnoho vzácných, dobrých přátel.“ Vzpomíná, jak fáral v dole již jako zkušený horník a byl k němu přidělen starší, zavalitější dělník, Jarda Kopecký. Při přestávce a svačině se ho Anton ptal: „Cos dělal v civilu? ,No věnoval jsem se mládeži.‘ – ,Ty jsi se věnoval mládeži?‘“ Ukázalo se, že nový kolega je také salesián. Společně strávili další dva nebo tři roky. „Byl to můj přítel a velký učitel.“ Jarda Kopecký seznámil Antona s moderní českou literaturou, představil mu F. X. Šaldu, Jaroslava Seiferta apod. Zároveň ho vzdělával i v katolictví. „On mě z takové slovenské jednoduché bezproblémové a tradiční víry přivedl k víře, jakou měl on, která je charakteristická pro Čechy. Jsou to intelektuálové, věřící, co jsou věřící, ale nejsou tradičně a bez diskuse, ale věřící, kteří chtějí rozumět. Věřící, kteří jsou často odborníci v rozličných povoláních a profesích, a proto chtějí být vzděláni i ve víře a být partnery do diskuse svým knězům, biskupům nebo nadřízeným.“

Vězni v uranových dolech však nebyli jen duchovní. Byli zde obyčejní kriminálníci, slovenští nacionalisté nebo němečtí vojenští zajatci, kteří postupně, díky Konradu Adenauerovi, odešli do západního Německa. Anton Srholec vypráví, že jeden ze spoluvězňů mu říkal, že byl za války osobním kurýrem Adolfa Hitlera. S tímto spoluvězněm se Anton sblížil a učil se od něho německy.

Svůj pobyt ve vězení Anton Srholec chápal tak trochu jako život v řeholi. „Já jsem věřil, že jako veřící člověk nepřežiju, když budu provokovat, ale když budu brát život poctivě, jak jsem se to naučil v chudé rodině a jak nás to učili v řeholi, tak to bylo 10 let, řekl bych, přísnější řehole, ve které jsem byl. (…) Byly těžké chvíle, když šlo o život a kdy člověk mohl zmrznout. Tam je člověk odkázaný jen na to, co má v sobě, nebo co nás vede a řídí. Vždycky se našli lidé, kteří podrželi, dali kousek chleba nebo se zastali. Tak nějak jsem to přežil. (...) Já jsem si nezoufal, neboť položit život za Krista pro mě byla realita, tak by to mělo být. (…) Byl jsem hrdý, že nám je dopřáno trpět pro jméno Ježíšovo.“ Celou dobu v dolech žil bez biskupa, kněze a bohoslužeb. Po návratu z vězení však 10 let chodil na bohoslužby v neděli dvakrát, aby dohnal ztracená léta.

Otec Srholec vedl ve vězení také tzv. suché mše, kdy vězni seděli na postelích a modlili se. Vytvořil také tzv. živý růženec. „Růženec má 15 desátků, abychom se nemuseli modlit celý, tak se rozdělil na tři pětky a každý muž se modlil jen jeden desátek růžence – Otčenáš, desetkrát Zdrávas a potom sláva. A těch 15 mužů se tedy modlilo celý ten růženec, tomu se říkalo růže. Já na Jáchymovsku, na Rovnosti, jsem měl dvanáct komplet těchto růží – dvanáctkrát 15 mužů, kteří se denně modlili jeden desátek toho růžence.“

Ve volném čase Anton meditoval, modlil se, nikoho nevyrušoval, neprovokoval. Další vězni v osobním volnu diskutovali, četli si knihy, chodili na čerstvý vzduch. V Příbrami hráli také volejbal, věnovali se boxu. Později dostávali i hudební nástroje a pořádali koncerty. Konaly se různé kroužky.

Anton Srholec uvádí, že mu rukama prošly tuny radioaktivní rudy. „Když tam přišly takové kolektory, tak mu to bzučelo, všechno bylo aktivní. Jsem tak ozářený, že až hotovým zázrakem, když o tom tak uvažuji, tak si myslím, že pro mě je zázrak, že ještě žiju.“ Při hornické práci se Antonovi nevyhnula ani zranění. Měl zápal lymfatických žláz, což signalizuje počátek rakoviny. Lékař místo jen rozřízl, zavázal a ráno šel Srholec zpátky do práce. Nemocné místo se již nikdy neozvalo. Jindy si zase rozřízl loket o horninu až na kost. Na ošetřovnu nešel, ruku si jen zavázal košilí a pracoval dále. Jak říká, v dole bylo sterilní prostředí, a tak se mu zranění vyléčilo.

Režim ve vězení se zmírnil po smrti Stalina. „Do té doby neměl život žádnou cenu.“ Do dolů začali vozit slabé pivo nebo mléko z místního JZD, které si pamětník kupoval – pil litr mléka denně. Kantýna byla lépe zásobována. Civilní zaměstnanci dolů nosili vězňům jídlo, knihy a další věci. Pamětník měl několik náboženských knih, které však na dole později zanechal. Vězni měli i jazykové učebnice, odborné knížky, politické literatury bylo málo.

Po polovině trestu si Anton nezažádal o propuštění na podmínku. „Věděl jsem, co vyžadují na podmínku. Jít do té procedury a nechat se zlomit. (…) Tak jsem to ani nežádal.“

Po propuštění

V roce 1960, kdy došlo k amnestii politických vězňů, již Anton Srholec nepracoval v Jáchymově, ani v Příbrami. Tehdy byl na Tmavém dole ve východočeském revíru u Trutnova. Bydlelo se na bytovce a podmínky nebyly špatné. Na tomto dole se seznámil s jedním civilem, jehož tatínek byl kostelníkem, a tak donesl Srholcovi mešní víno. V rukávu schválně zabláceného kabátu pak Srholec láhev propašoval na ubikace a kolegům sloužil mši svatou.

Amnestii tehdy již vězni očekávali: „Já jsem to neprožíval jako velký zázrak. Já jsem tu měl tolik kamarádů, měl jsem to zaběhnuté, už jsem tomu rozuměl, uměl jsem pracovat... Knězi, kteří mě školili, a prostředí, něco jako řehole v ideálním slova smysle. (…) Tak mi až bylo smutno, že jsem odcházel do většího lágru, do větší nesvobody.“

Po odchodu z vězení odjel k rodičům ve Skalici, kde žil pět let. Poté však, jak říká, doslova utekl, aby byl alespoň vnitřně svobodný, a odešel do Ostravy pracovat do vysokých pecí. Na studium teologie se vrátit nemohl. „Dvakrát nebo třikrát jsem psal do semináře v Bratislavě, tehdy to ani neevidovali, ani neodpovídali, když věděli, kdo jsme. Získali posudek od farářů, kde jsem byl, tak mi ani neodpovídali.“ Volný čas v Ostravě využil k návštěvě jazykové školy, učil se anglicky a německy, z obou jazyků složil státní zkoušky. Později v Bratislavě, kde pracoval v knihovně, se naučil i italsky.

Vysvěcen Pavlem VI.

Během pražského jara dostal otec Srholec poprvé cestovní pas a v únoru 1969 se vydal na týden do Itálie. „Pomohl mi k tomu také svatý Cyril. V šedesátém devátém roce umřel svatý Cyril v Římě a bylo 11 století od jeho smrti.“ Československo posílalo na oslavu vlak věřících, a jelikož Anton Srholec uměl italsky, dostal se mezi poutníky.

„Tam jsem se setkal se svými spolužáky, které právě ten don Zeman převedl na druhou stranu. Oni již byli v Římě profesory, přednášeli, osobnosti.“ Dohodl se s nimi, že do Itálie přijede dostudovat na dva semestry teologii. V létě 1969 tak odjel na tři měsíce na studium. „Salesiáni mě hned přijali do Turína, tam jsem byl s ostatními studenty z celého světa.“ V roce 1970 se vrátil do Itálie znovu, v říjnu 1970 však Československo uzavřelo své hranice. Otci Srholci bylo nakonec umožněno zůstat v Itálii až do června 1971, tedy 10 měsíců, i když původně chtěl zůstat v Itálii celý rok. Musel však slíbit, že se vrátí zpátky. „Chtěl jsem se vrátit do této republiky, protože jsem tady vyrostl, tady jsou mé kořeny.“ Kvůli brzkému odjezdu by však Anton Srholec nestihl svěcení, které bylo plánováno na konec června, a tak byl nakonec vysvěcen již v květnu 1971 samotným papežem Pavlem VI. „Je to tak, jak říkáte, řízené z vrchu: Komunisté mě nahnali papeži do rukou.“

Kostelníkem v Bratislavě

V normalizační Bratislavě našel Anton Srholec uplatnění v kostele v Blumentálu. „Pět roků jsem pracoval jako kostelník, byl jsem zaměstnancem fary, mohl jsem vykonávat kněžskou službu, pomáhat kaplanům. Kostelnictví jsem dělal málo, jak to bylo za socialismu velmi běžné, jiná byla funkce, jiný byl výkon. Dělalo se to chaoticky, tak jsem pracoval také jako kaplan. Měli jsme tam takovou dobrou partu.“ Dodnes se setkává s lidmi, kteří na návštěvy kostela v této době vzpomínají. Bratislava byla v 70. letech plná studentů, kteří byli znechuceni komunismem, v kostele bylo možné ukázat svůj nesouhlas s poměry.

Otec Srholec vypráví, že se ve svých kázáních snažil hledat slova, která platí pro každého, která nejsou klišé, slova, která jsou o životě i o Bohu. „Toto lidé hned poznali jako novou řeč. Pár knězů se ke mně přidalo, dodnes jsme přáteli. Zápasíme v tomto národě proti klerikální řeči, překlerikalizované liturgii.“ Kněz má podle otce Srholce žít s lidmi i s jejich problémy.

Vesnickým knězem

Komunisté byli otci Srholcovi stále v patách, nechápali, že člověk bez závazku se do ČSSR vrátil z čistého idealismu. „Oni byli stále přesvědčeni, že on musí pro někoho pracovat.“ Byla mu kontrolována pošta, telefon, k otci Srholcovi chodili vyzvídat „ministranti“ či agenti. Nic mu však nemohli dokázat. Pak bylo rozhodnuto, že Anton Srholec musí opustit Bratislavu. Kvůli tomu byl povýšen a postupně vykonával funkci kněze ve třech vískách na západním Slovensku – Perneku, Záluží a Záhorské Vsi. „Poslední farnost mi dali na hranicích, kde jsem byl hlídaný pohraničními hlídkami.“

V Perneku byl otec Srholec napaden pravděpodobně StB, která ho chtěla nejspíše zastrašit. Měl však štěstí, napadení ho nestálo život, tak jako jiného slovenského kněze. „Na podzim pršelo, ven by psa nevyhnal. Někdy před Vánoci někdo zazvonil, jdu otevřít, stáli tam mladí lidé a že potřebují pokřtít: ,Tak pojďte, nemůžete být na tom dešti.‘ Jak jsem se otočil, tak mě jeden praštil nějakým předmětem po hlavě. Ještě jsem stihl zakřičet, tam byla se mnou na faře taková babka, a to byla moje záchrana. Jak jsem na ni zakřičel, tak zjistili, že nejsem sám, a proto utekli. Ani jsem to neohlásil, abych nedělal rozruch.“ Útočníci byli později dopadeni – po dvou letech přišel policista z Malacek, že chytili mladíky, kteří se přiznali k napadení otce Srholce.

Další působiště, Záhorská Ves, se nacházelo přímo na slovensko-rakouské hranici. Takto otec Srholec vesnici popisuje: „Vystěhovali rodiny, které byly podezřelé z toho, že by mohly pomáhat lidem dostat se přes hranici a přes Moravu. Do těch domů dali romské občany. Potom se tam přiženili chlapci, kteří tam byli jako vojáci. (…) V každém druhém, třetím domě byl nějaký spolupracovník Pohraniční stráže.“ Dále bylo ve vesnici mnoho vojáků z místních kasáren. Duchovní služba byla povrchní. Komunisté se spíše víru snažili utlumovat. Anton Srholec si však uměl získat i na malých vesnicích lidi a říká, že kněz nemusí mít velkou farnost: „Small is beautiful.“ Úlohou faráře je farnost sjednocovat, sbližovat protiklady, smiřovat staré a mladé, bohaté a chudé. V Záhorské Vsi tak ministrovaly malé romské děti z místní chudé rodiny, se kterou pamětník navázal velmi pěkné vztahy.

Vzpomíná také na to, jak jednou k němu na faru přišel syn východoněmeckého faráře, který se prý snažil dostat přes SSSR na západ. Nepřešel však sovětské hranice, a jelikož měl adresu otce Srholce, vydal se k němu. Ten mu posléze doporučil cestu přes Maďarsko.

Nepovolená mše na Velehradě

V roce 1985 se vydal Anton Srholec na pouť na Velehrad. Kamarád z vězení – elektrikář – mu tehdy vyrobil amatérský tlampač. „Velehrad byl velká událost. Tam je zase svatý Metoděj. V osmdesátém pátém umřel svatý Metoděj, bylo výročí 11 století od jeho smrti.“ Ve Velehradě byli věřící nejprve vyhnáni z kostela, pak i z vesnice na louku u hřbitova. „Tam jsme stanovali, obrovské množství lidí. (…) Já jsem si vybral místo u hřbitova, trochu tišší. Když nastal večer, tak to bylo ještě schované. (…) Stačilo zvednout svíci, zapálit ji, chvíli jsem ji držel, povídal jsem: ,Budeme se modlit, svatý růženec, svatý otec Jan Pavel II. to doporučuje.‘“ Lidé se s otcem Srholcem modlili, když se setmělo, vytáhl zesilovač a celou noc kázal, i když jak přiznává, říkal jen to, co měl v hlavě. Pouť na Velehradě se projevila jako velká manifestace proti režimu. Režim chtěl někoho potrestat a vybral si právě otce Srholce.

StB chtěla Antonu Srholcovi sebrat souhlas a rozhodla se využít právě chudou romskou rodinu ze Záhorské Vsi – chtěli dokázat, že Srholec obtěžoval děti, které k němu chodily na náboženskou výchovu. „Šel jsem ze hřbitova z nějakého pohřbu a proti mně šel v podvečer celý vlak lidí – vozili je z ranní směny z Bratislavy, to je asi 40 kilometrů, a tam měl konečnou. Vlak tam zastavil, vystoupili lidé, zástup lidí šel z vlaku a s nimi šel otec romských dětí. Přeskočil příkop – já jsem šel po cestě, abych nenarážel do toho proudu, co šel proti mně – a říká: ,Pane faráři, byli u mě ti, však víte...‘ – ,A co chtěli?‘ – ,Nabízejí mi byt.‘ Říkám: ,Chvála Bohu! Vy si ho zasloužíte, sedm dětí a bydlíte v takových chudých poměrech. A který?‘ – ,Na nádraží, na stanici je první patro, tam kdysi bydlel výpravčí, tam je služební byt, je volný, oni mi ten byt nabízejí.‘ – ,Já vám gratuluji.‘ – ,Ale oni chtějí...‘ – ,Co chtějí?‘ – ,Oni chtějí, aby moje dcera na vás podepsala, však víte...‘ Já jsem zbledl jak křída, věděl jsem, že je zle, já bych jim ten byt přál... ,A co jste jim pověděl?‘ – ,Já jsem pověděl, že bych Ivetě ruku usekl, kdyby to na vás podepsala.‘ Mně se ulevilo, on byt nedostal, mně sebrali souhlas – tehdy dávali souhlas na duchovní činnost – protože moje činnost se neshoduje s tím, k čemu mi souhlas udělili. A to je jiné kafe.“ Zbývaly mu dva roky do důchodu, které strávil prací ve skladu. Do důchodu odešel v létě roku 1989.

Polistopadový život

Důchodu si však dlouho neužíval, přišel listopad 1989 a otec Srholec se znovu vrátil k práci pro společnost. Účastnil se demonstrací v Bratislavě a dvakrát vystoupil na tribuně. Z konce komunismu se radoval a nadšen byl i z toho, že se režim změnil bez prolité krve. „Máme možnost těšit se ze svobody a život je nepoměrně hezčí a bohatší, než byl za komunismu.“ Vadí mu však, že nová doba nemá morální hodnoty.

Nové poslání našel v péči o bratislavské bezdomovce, pro které vytvořil domov. „Pověděl bych to řečí církevní: Já mám takový klášter, ve kterém mám vždycky hodně uchazečů, přeplněný dům a poslušných, až to přehání.“ Kromě práce s bezdomovci vydal otec Srholec i několik knih, ke kterým je však velmi kritický, a říká, že jeho knihy se čtou jako pokání. Je předsedou Konfederace politických vězňů na Slovensku. Organizace např. vytvořila velký pomník obětem zastřelených při pokusu o přechod hranic.

„Nyní jsem unavený jako Boží otrok, místo abych byl v důchodu. Dělám činnost, která mě těší, dělám ji srdcem, svobodně ji dělám, nikdo mě k tomu nenutí, dělám to rád, ale také to vyžaduje stále víc a víc času a energie.“

Podle nahrávky Martina Reichla pro Post Bellum v roce 2013 zpracoval Vladimír Kadlec.

[1] Rozehnání salesiánského semináře na Slovensku popisuje ve svých vzpomínkách pamětník Bernard Bokor. Viz http://www.pametnaroda.cz/story/bokor-bernard-1924-1353.