Anna Staňková

* 1927  †︎ 2023

  • „Říkám rodičům dodnes, oni mně nerozumí, protože to říkám sama. Na děcka nebo na mladé lidi se nedá jít násilím ani kompromisy, když se dělají kompromisy, tak je kazíme. Musí být důslednost, řád především, aby si zvykli na něco, z čeho se nevymaní. Musí se najít cesty a to je těžké, zkoušet pořád cesty, aby to vyšlo jakoby z nich, a ne ze mě. A to je velmi mazané, protože oni potom jsou celí nadšení a jedou jak tanky.“

  • „Byla jsem v Syrovicích u Brna a tam se narodila neteř, druhá holka, a ta řvala v noci jak pavián, takže já jsem nespala. Tak jsem odjela nočním vlakem, musela jsem šetřit časem, tak jsem nočním vlakem chtěla odjet do Ostravy. Byl ještě čas, tak jsem se posadila do rožku, za chvilku přišel naproti mně, už jsem věděla, estébák, oni měli takové ty hnědé pláště kožené, sedl si naproti mně, já jsem věděla, co je to zač. No jistě, oni se netajili s tím. Měla jsem jablko, tak jsme se rozdělili o jablko, on mě přikryl pláštěm, protože věděl, že budu spát. Spala jsem tvrdě, protože ta holka tak plakala, že já jsem se vůbec nevyspala. A celou noc se jelo, v klidu jsem spala, jen občas jsem viděla, že se mi po nohách něco hejbe, a tak jsem se podívala, jestli nesjíždí ten plášť, ne, spal a plášť byl na místě. Když jsem vystoupila v Porubě z tramvaje, to už jsem cítila, že za mnou jde další, tak jsem zpomalila, on zpomalil taky, tak jsem se otočila, už jsem byla na ně vždycky naštvaná: ‚Máte pravdu, jdu za váma.‘ Nesl flašku mlíka, nevinně, hned jsem věděla, co a jak. Bylo to brzy ráno, šel za mnou přes park k tomu bytu a říkal: ‚Tak my jsme o vás slyšeli, jak ze sebe děláte ctnostnou ženu, a já říkám, no a co? My jsme,‘ čili oni tam nejmíň tři nebo čtyři byli, ‚my jsme viděli, jak jste ctnostná, co si necháte líbit, co se vám líbí. Však vy víte, co se dělo v noci.‘ A já říkám: ‚Něco se dělo? Tak jestliže se dělo, tak já jsem spala, to vy jste viděl a vy jste bděl, čili proč jste mě neprobudil?‘ No to byly takové hovory. ‚O co vám pořád jde?‘ – ‚To uvidíte, o tom teď nebudeme mluvit, to uvidíte v budoucnu.‘ Až ke dveřím mě doprovodil.“

  • „To jsem byla v Porubě na Ostravsku a měla jsem od své brněnské kolegyně z vysoké školy, ona měla pět dětí, tak jsem toho nejmladšího měla u sebe na prázdniny. Bylo nějak po poledni, on si lehl na postel a odpočívali jsme po obědě a přišel nějaký pán a říkal, že s ním musím jít. ‚Auto je venku, tak se oblečte a půjdem.‘ Já jsem říkala: ‚Mám zde děcko.‘ – ‚To nás nezajímá.‘ Tak jsem šla za sousedkou a poprosila jsem ji, aby se postarala o chlapečka, a jela jsem s nimi. Oni měli samozřejmě ty metody psychologické, projeli jsme, aby to působilo, tak jsme projížděli podzemím, temnými chodbami. Věděla jsem asi, o co půjde, že jde o výslech, věděla jsem, že na to lidi chodí, ale nevěděla jsem o tom nic. Lidi taky nevěděli nic, jen mně říkali ti, co to absolvovali: ‚Nejmenuj nikoho, protože oni se okamžitě chytají jmen a jdou za těmi lidmi.‘ Tak mě přivedli, už si nepamatuju podrobnosti, ale šlo to asi takovým způsobem, že se mě pořád ptali a povídali a přinucovali k něčemu: ‚Podepište tento papír.‘ Už nevím, jak to zdůvodňovali, ale já jsem jim klidně ten papír podepsala. Přestože jsem mohla usoudit, že ten mnou podepsaný papír oni vyplní, čím budou chtít, ale to mně tehdy jednak nedocházelo a jednak oni si stejně udělali, co chtěli.“

  • „Jak jsem chodila na ten kůr zpívat, chodila tam německá učitelka. Zpívala s náma, ale my jsme ji znali tak normálně. Německá učitelka, ale vždycky slušná, hodná, ale neměla s náma kontakt. Potom přišla, zřejmě cítila už konec toho Německa, nevím, tak přišla zpívat do toho sboru. Všichni se k ní samozřejmě hlásili, nikdo by nic neřekl, protože by si nechtěl uškodit. Ale byl převrat, Němci nosili bílé pásky nebo nějaké označení a s tou ženou nikdo najednou nechtěl mluvit. Najednou jsme byli všichni ctnostní a strašní vlastenci, jenže toto na mě není, odjakživa. Jsem samozřejmě blbec v tomto ohledu, já udělám přesný opak, nemůžu vidět člověka, kterému se ubližuje. Já jsem veřejně, předtím jsem se s ní nevodila, veřejně jsem ji vždycky chytla v podpaží a vedla jsem se s ní po ulici z toho kostela, s tou Mařenkou, tak se jmenovala. Tak jsem ji vedla k její mamince, se kterou bydlela v takové vilce nedaleko křižovatky jevíčské. Potom ona byla ke mně taková důvěrná, řekla mně některé věci. Byla strašně zničená, protože ji chytil nějaký, myslím, jevíčský komunista, věděl, že je to člověk druhé třídy, tak ji znásilnil a ona z toho byla nesmírně zničená.“

  • „Ale co si myslím, že bylo únosné alespoň pro mě, jak jsem to viděla pro ten nelidský režim, že nelidský nebyl. To byl jenom učeň, to byli jenom žáci toho Lenina, Stalina, toho šíleného režimu. Protože oni to aspoň dělali třeba, aby se ty zločiny neviděly, a hlavně já jsem to cítila v tom dětství tak, byl tam pracovník, který k nám chodil, Němec, a ten hlídal ty věci, aby se děly. Ale oni nám nikdy nevzali, třeba když bylo tolik dětí, aby nám brambory vybrali nebo obilí nebo aby do posledního vzali, jak to dělali komunisti, oni vymetli všechno. Sousedi, aby děti nezemřely hladem, donesli v košíkách něco a lístky nějaké dali a tak. Čili to nikdy neudělali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cetkovice, 13.05.2021

    (audio)
    délka: 01:56:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Cetkovice, 20.05.2021

    (audio)
    délka: 02:39:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Cetkovice, 23.09.2021

    (audio)
    délka: 02:17:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ta ženská nemá s komunisty žádný soucit

Anna Staňková na gymnáziu
Anna Staňková na gymnáziu
zdroj: Archiv pamětnice

Anna Staňková se narodila 7. května 1927 v Jevíčku do zemědělské rodiny jako nejstarší z dvanácti dětí manželům Anně a Antonínovi Staňkovým. V dětství musela pracovat na poli a starat se o své mladší sourozence, ale také cvičila v Orlu, chodila zpívat do kostelního sboru a navštěvovala divadelní kroužek. Po ukončení pěti ročníků obecné školy začala studovat na gymnáziu v Jevíčku a během protektorátu dokončila gymnaziální studium v Boskovicích. Na konci války neměla dobré zkušenosti s vojáky Rudé armády a veřejně se zastala oblíbené učitelky německé národnosti. Po maturitě v roce 1946 se rozhodla proti vůli svého otce nastoupit studium na Masarykově univerzitě do Brna. Na studiích se o sebe musela postarat sama, protože nedostávala od rodičů žádnou finanční podporu. Otec brzy po nuceném vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD) zemřel. Díky své složité situaci mohla pamětnice jako sociální případ dostudovat, přestože prověrkami vzhledem k jejím názorům a křesťanskému smýšlení původně neprošla. V roce 1950 dokončila filozofickou fakultu v oboru filozofie – čeština a dostala první umístěnku do Osoblahy v pohraničí. V roce 1963 byla po neustálých problémech s komunistickými nadřízenými vyhozena ze školství s odůvodněním: Veřejné ohrožení mládeže. Krátce byla bez zaměstnání, potom pracovala jako referentka a uklízečka v Čedoku. V období uvolnění politické situace kolem roku 1968 byla rehabilitována a nastoupila na místo profesorky češtiny na experimentálním gymnáziu v Ostravě-Porubě. V sedmdesátých letech, během normalizace, začaly nesmyslné hospitace v hodinách, přišlo obvinění z přetěžování žáků a všechno vyvrcholilo přeložením na učňovskou školu, tzv. Zengrovku. Byla soustavně psychicky vydírána, sledována Státní bezpečností (StB) a několikrát předvolána k výslechu. V ABS (Archivu bezpečnostních složek) se dochoval svazek kontrarozvědného rozpracování arch. č. KR-863208 MV, kde je jasně popsáno, že jí byla několikrát nabízena spolupráce, kterou vždy odmítla. Celý svůj život věnovala výchově a vzdělávání dětí na různých školách, převážně na severní Moravě. V roce 1984 odešla do důchodu. V listopadu 1989 se v Římě osobně zúčastnila svatořečení Anežky České a po revoluci se stala jedním z prvních učitelů na církevní škole v Odrách. Největší posilou v těžkých obdobích života jí byla a je víra v Boha. Ve svých 94 letech (v roce 2021) stále se zájmem sledovala veškeré dění kolem sebe. Zemřela 7. června 2023.