„A to musím říct, že ne. Němci vnímali, co se děje v Brně, ale nebyli to přesvědčení fašisti. Tady v tomto případě byli udavači. Třeba v Židenicích byla Fuchsová, která udávala a o ní se to vědělo. Ona byla Češka a udávala, ale Němci, ti starousedlíci, nebyli fašisti. Tady v Brně žilo hodně Židů, oni mluvili německy. Pamatuju si to jak dnes, když jsem chodil do ulice Orlí, tak jsme tam šli s babičkou a ona mi chtěla koupit košili, a ta Němka jí řekla, máme jenom s dluhama... místo máme jenom dlouhé... A ty Němky z Komárova anebo z Tuřan, tak měly šátky a prodávaly kysané zelí a volaly: ‚Vážená paní, tak pojďte sem!‘ Snažily se mluvit česky.“
„Vím dvě osoby, které to vedly, ještě žijí, ale nechci je jmenovat. To byla věc, která byla neuvážlivá. Ale víte, strašná škoda byla, že tady v Brně zbourali německý dům. Naštěstí zapomněli na Turnhallu. To jsem rád. Ta zůstala. Když něco zničím, tak musím mít náhradu. Já jsem dodnes nedocílil toho, aby tam byl nějaký památník. A oni si tam udělali nějaký park.“
„Já bych rozlišoval na komunisty, kteří škodili, a kteří neškodili. Někteří škodili. Třeba Makovský byl ve straně, ale on když byl poslaný do kostela, tak měl rozhodnout o tom, jestli se to má zničit, nebo ne, mluvím o oltáři v Jedovnicích, který jsem rekonstruoval. A on tam přišel, poklekl a pomodlil se. A přitom to byl komunista. Ale druhý komunista zase ničil, třeba správce zámku v Rájci, kde tehdy zůstala ještě hraběnka a její syn. On byl tak sprostý. Když chlapec chodil do školy, tak on jim večer namazal marmeládu na chleba, aby z toho měl ráno břečku. A to byl komunista, Jirůšek, který dostal vyznamenání. Třeba komunisti něco řešili a říkali, měli bychom to udělat tak a tak, ale nedej, nedej...! Oni se báli k tomu přidat to slovo Bože... Takže asi tak.“
Miloš Stehlík se narodil 14. listopadu 1923 v Brně a patří k významným osobnostem moravské metropole. Dětství prožil v brněnských Židenicích a v Juliánově. V roce 1934 ukončil docházku na obecné škole v Brně-Židenicích a poté od svých jedenácti do devatenácti let navštěvoval reálné gymnázium v Brně-Husovicích. Oba rodiče mu zemřeli, když mu byly čtyři roky, a tak se o něho starala a vychovávala ho babička s tetou. Během uzavření vysokých škol za druhé světové války chodil na jazykovou školu a měl být nasazen na nucené práce do říše, ale odmítl to a celou válku se musel schovávat. Po válce studoval dějiny umění a klasickou archeologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Když nastoupil do Památkového ústavu v Brně, kde pracuje doposud, komunisté mu zakazovali opravovat církevní památky a nutili ho, aby vstoupil do strany. Radikálně to odmítl. V dobách komunismu se mu podařilo tajně zrestaurovat oltář v Jedovnicích a poté následoval definitivní zákaz, aby se podílel na záchraně církevních památek. Komunistický režim ho považoval za agenta Vatikánu. Pamětník stále pracuje v Památkovém ústavu a v roce 2001 mu byla udělena cena ministerstva kultury za památkovou péči.
