Bedřich Stigler

* 1960

  • „Když jsem se dověděl o té Národní, tak vlastně zrovna v té době v Břeclavi byla výstava toho R-ateliéru a byla taková jako krvavě vybojovaná. To vůbec byl úspěch, že nás nechali někde vystavit, a ta vernisáž byla někdy v úterý před sedmnáctým, potom jsem byl tady v Brně 17. – 18. na nějaké fotografické dílně a na té dílně jsem se to dověděl o té Národní. A jel jsem do Břeclavi a víceméně jsme jenom poslouchali zprávy, my v té Břeclavi jsme ještě mohli chytat rakouskou televizi, takže informace docela byly, bylo jich docela dost. (...) V to pondělí jsme šli a tam vlastně jediné, co jsme udělali, že jsme zavřeli tu výstavu. Což nám bylo... tenkrát jsme byli ještě upozorněni, že toho budeme litovat. Byl filmový klub, tak jsme šli do toho filmového klubu a kolega tam skočil říct, že se nehraje, že se zavřely divadla a že by bylo dobré, kdyby se i nepromítalo. (...) Nicméně jsme nepochodili a šli jsme na náměstí. Já nevím, v šesti, sedmi lidech. Opravdu nás víc nebylo.(...) To pondělí se nedá považovat, to nebyla žádná demonstrace, tam nás fakt bylo pět, šest lidí a jenom jsme tam byli, postávali, a oni se tak kolem motali všelijací lidi, ale nic se nedělo. Tak diskutovali jsme o situaci a nikdo nevěděl, že jo. Tam až v úterý přišlo dvacet lidí, taky to nebyly žádné hordy(..). Jsme si řekli, co a jak, a že teda budeme v tom pokračovat (...) Den potom už tam bylo lidí, kteří byli nepřehlédnutelní na tom náměstí, a už jsme se bavili o těch programech, co studenti napsali. Co mají za požadavky a už tak nějak to začalo mít formu demonstrace nějaké, no a ty lidi se nabalovali, nabalovali, nabalovali. A vlastně až k té generální stávce, už ta demonstrace i v té Břeclavi byla poměrně velká. Už se přidaly podniky a už to bylo poměrně masové.“

  • „No já si myslím, že to bylo 22. listopadu nejpozději, bylo to u toho Milana Bruchtra, tam se vlastně založilo Občanské fórum v Břeclavi. A já mám takový dojem, že jsme byli nějak na prvních příčkách v rámci Jihomoravského kraje, jako že jsme byli poměrně rychlí. A vydali jsme nějaké prohlášení, o co nám jde a snažili jsme se to dostat mezi lidi, což byla úmorná práce, protože nějakou tiskárnu nebo kopírku nebo takové věci, o tom se mohlo každému jenom zdát. Takže to bylo devět průklepáků do psacího stroje. Ale nicméně mezi lidi se to dostalo, už to bylo organizované, už jsme se snažili doopravdy toho bolševika odehnat od válu. Potom probíhala nějaká jednání už potom na okresním výboru, na městském výboru a tak, ale to byly spíš taková jednání, že nás teda chápou, protože bylo pravděpodobné, že na nás už teda nemůžou poslat žádné tanky. Že nás teda chápou, ale že bysme měli dávat bacha a neházet vajgly na zem, když tam demonstrujeme, že je tam bordel. A že bysme neměli jim olepovat výklady heslama, že oni tam mají vánoční výzdobu. To bylo takové směšné z dnešního pohledu. Tenkrát tak nám to bylo vysvětleno, nicméně to bylo nezastavitelné už. Už ty demonstrace nabývaly ve všech městech na intenzitě a bylo to víceméně jasné, že to už nějakým způsobem bude směřovat k nějakému výsledku. Tenkrát jsem ani já netušil, že to jako doopravdy ten komunista bude muset položit.“

  • „Tak ty Ruce Evropě jsme připravili, já už nevím přesně, čí to byl nápad, ale že by bylo bezva, protože my jsme kousek od hranic, kdybychom tak symbolicky jako udělali řetěz rukou na hranice a tam pokračovali, tam jako Rakušáci na to navázali, a pokračovali dál. Nebo aspoň navázali, že bysme sousedům podali ruku, že teda chceme zpátky do té Evropy. Tak to se takovým nějakým způsobem připravovalo, já jsem dokonce jel na tehdejší posádku pohraniční stráže to oznámit, že se to bude dít, to vím, že jsme tam mluvili s nějakým důstojníkem, který nám řekl, že to nemůžeme udělat, že to je hraniční pásmo, že porušíme zákon, načež jsem odpověděl, že jsem se nepřišel zeptat na povolení, že jsem jim to přišel jenom oznámit, že se to stane, načež on mně řekl, jestli bysme to nemohli udělat o dva kilometry dál, že to už není jeho rota. To bylo taky takové směšné, a ještě jestli se zaručíme teda, když už to uděláme, že nikdo nepřekročí státní hranici. Ale je fakt, že ti pohraničníci nám potom vystřihli i plot. Informovali jsme o tom i starostu toho Reintalu na rakouské straně, který to pojal hezky. Při samotné akci nás tam ti Rakušáci čekali, a ty Ruce Evropě se fakt podařily, tam mohlo být tři tisíce, čtyři tisíce lidí určitě, protože to fakt byl řetěz rukou. Akorát co se nepodařilo, ten slib, že nepřekročíme státní hranici, což nepřekročili Rakušané k nám, ale Češi moc na to nedbali. Potom vím, že to byla taková kuriozita, že jsme večer jezdili po Reintalu s megafonem a vyzývali české občany, ať se vrátí zpátky do republiky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 22.10.2019

    (audio)
    délka: 58:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Snažili jsme se bolševika odehnat od válu

Bedřich Stigler
Bedřich Stigler
zdroj: archiv pamětníka

Bedřich Stigler se narodil 14. března 1960 v Klatovech, od tří let žil s rodinou v Břeclavi. Otec měl příbuzné v Německu a Rakousku, kam rodina do roku 1970 jezdila. Poslední větší cestu uskutečnili 21. srpna 1968. Bedřich se vyučil automechanikem, věnoval se výtvarné fotografii, zapojil se do akce Mail-art, a protože mu chodila umělecká díla z celého světa, budil pozornost a přišel o řidičský průkaz. O listopadových událostech roku 1989 se dověděl na fotografické dílně v Brně. Se svými přáteli šel na břeclavské náměstí poprvé už v pondělí 20. listopadu. Z malé skupiny šesti lidí se v dalších dnech stal nepřehlédnutelný dav. Už ve středu 22. listopadu založili v Břeclavi Občanské fórum. Bedřich se toho všeho aktivně účastnil, organizoval demonstrace v ulicích. Generální stávky v pondělí 27. listopadu se účastnily i velké břeclavské podniky. Bedřich se aktivně zapojil do prosincové iniciativy vytvoření lidského řetězce z rukou na hranicích mezi Československem a Rakouskem. Akce se uskutečnila 17. prosince 1989 za velkého zájmu několika tisíc lidí, kteří spojením rukou vyjádřili naději na obnovu vzájemných vztahů. Veřejného života se Bedřich účastnil až do prvních svobodných voleb v roce 1990 jako člen Občanského fóra, později se politice už aktivně nevěnoval.