Eduard Strouhal

„Bylo to tehdy ještě všechno komunistické. Bylo to takové divné svým způsobem. Já jsem se změnil za tu dobu, tady se všechno změnilo, lidé se také změnili. Svým způsobem to byl nový svět. Hodně věcí se tady změnilo. (…) Byl jsem rád, že jsem se mohl vrátit a prohlédnout si ta různá místa. Teď se sem vracím velmi rád. (…) No, na okraj. Řekli jsme si s jinými lidmi totéž. Když předtím, před osmdesátým devátým někdo šel po ulici a slyšel jste mluvit česky, tak jste se honem podíval, co se děje. Co to je za lidi, jak vypadají. Tady to bylo divný, že všichni mluvili česky. To byl takový dojem, který jsem neměl jen já, ale spousta jiných lidí přiznalo, že to na ně zapůsobilo také, že všichni mluví česky.“

„Ze začátku v té době – to jsou šedesátá léta, ale i sedmdesátá léta, možná i část osmdesátých let – to všechno spočívalo v tom, že jsme dostávali anglické texty, psané centrálně anglicky. Bylo jedno oddělení, které produkovalo politické komentáře, další oddělení dělalo technické komentáře. Objevil se nějaký nový typ motoru a oni to okamžitě zpracovali a dali to všem jazykovým oddělením, aby to ostatní zase zpracovali dál a vysílali. Člověk to musel všechno přeložit a pak to šel přečíst před mikrofon. Teprve později jsme dostávali různé rubriky. Já jsem měl na starosti to, čemu se říkalo Ekonomický zápisník, vysílalo se to každý týden. Tam byly, pokud možno, všechny nejdůležitější finanční a ekonomické události. Pokud možno, protože to bylo vše časově omezené. Byl tam popis nejnovějšího finančního vývoje, nové věci, které se udály na britské finanční scéně. Celkovým nosným heslem bylo, že to měla být projekce Británie. Mělo se říkat lidem, co se v Británii děje a jak. Nemělo se říkat: Je to dobrý nebo je to špatný. Měli byste či neměli byste to opakovat. Mělo se říkat jen: To se stalo a stalo se to takhle a z toho důvodu. Lidé to vysvětlují tak a tak. A na posluchači bylo, aby si z toho udělal vlastní závěr.“

„Protože to bylo blízko hranic, tak u té polní cesty byly takové strážní budky, aby se tam mohli celníci schovat. Ovšem nebylo vidět, jestli v té budce někdo je, nebo není. Hlavně ve mně dost hrklo, když ten člověk, co nás převáděl, vlezl do příkopu a vytáhl revolver. Nasadil si ho za pás a říká: ‚Když přijdou a budou chtít dokumenty, tak jim je ukážu.‘ Naštěstí tam nikdo nikde nebyl. Lesem jsme tak přešli hranice. Potkali jsme také v lese nějaké lidi, naštěstí se ukázalo, že to byli nějací pašeráci. Přešli jsme do Rakouska, ovšem v té části Rakouska to bylo obsazené sovětskými vojsky. (…) Jeli jsme do Vídně vlakem, abychom se dostali do západní zóny. Naštěstí náš vlak Rusové nekontrolovali a dojeli jsme do Vídně.“

„Nejdříve jsme byli v Rakousku, byla to náhoda, můj kamarád, který byl činný v sociálně demokratické straně, měl styky s lidmi, kteří převáděli jiné lidi. Zrovna se vrátil z Rakouska jeden člověk, aby převedl přes hranici tehdejšího ministra Bohumila Laušmanna. Zjistil, že pan ministr nechce odejít a že tady nemá nikoho, koho by mohl převést. Částečně to ten člověk dělal za peníze. Tak se naskytla příležitost, že místo ministra Laušmanna převedl nás. Setkali jsme se, jeli jsme vlakem na jižní Moravu, bylo to někde u Moravských Budějovic, kus jsme jeli autobusem. Nastala taková dosti prekérní situace, náš průvodce zřejmě věděl, o co jde. Čekali jsme na autobus a byl tam jeden policajt, který na nás pořád koukal. Když jsme vlezli do autobusu, tak bylo vidět, že tam zastavil nějakou motorku a přinutil toho člověka, aby jel za tím autobusem. My jsme to moc nevnímali, ale bylo vidět, že ten člověk, co nás převáděl, si byl toho vědom. Náhodou pak najednou ten člověk se strážníkem na motorce nás předjel a jel rychle dál. Byla tam stanice autobusu, tak jsme okamžitě vystoupili a šli rychle do lesa.“

„Lidé (nám) nepsali politicky. Chtěli slyšet tu a tu nahrávku. Ale bylo vidět, že se to poslouchá. Jestli ti lidé, co takto psali, poslouchali i něco jiného, nebylo možné zjistit. Později, v osmdesátých letech, když lidé začali více jezdit ven, tak se dělaly průzkumy. BBC má své oddělení pro výzkum posluchačů. BBC si najalo firmu v Německu a ti lidé tam chodili po mezinárodních rychlících, a když slyšeli, že někdo mluví česky nebo slovensky, tak se jich snažili ptát. Jestli poslouchají a co dělají. Někteří odmítli, ale někteří byli ochotní se k tomu vyjádřit. Jak spolehlivé to statisticky bylo, to není možné vyjádřit, velmi asi ne. (Dokážu si představit, když se někoho zeptali v německém rychlíku, tak nevěděl, jestli to není provokatér.) Přesně tak, ale byli lidé, kteří na to odpovídali.“