„Úplně ke konci války, jak bombardovali, tak jsme byli v sousedním domě v krytu schovaní, protože tam u toho doktora (pozn.: domácí rodiny) nebyl. Vzpomínám si, jak jsme se strašně báli. Modlili jsme se, myslím, že jsme měli v ruce Matku Boží a modlili jsme se. Bylo to strašné. Jak přišli Rusové, tak mě tatínek nechtěl nikam pouštět, protože oni řádili a znásilňovali. Doktora Slusara (pozn.: domácí rodiny) Rusové zavřeli, nevím, kam ho odvlekli potom. Byl z Ukrajiny, to neměli Rusové rádi. Měl velkou knihovnu. Ze dvora vedlo schodiště do domu a on tam schoval všechny ty ukrajinské knihy. Zazdil to tam celé, protože tam bylo plno knížek, které se nesměly za panování Sovětů vydávat.“
„Němčiny jsme měli bohatě. Ale kupodivu moje dobrá kamarádka byla Němka. Asi je pak taky odsunuli, to nevím. Já si ale vzpomínám na ten odsun Němců z Brna. V Černovicích bylo pole a vzpomínám si, že ty Němce skutečně hnali jak dobytek. To mám také v živé paměti, z toho jsem byla skutečně zděšená. Tam přes ta pole... Oni unavení, prakticky nic moc s sebou neměli. Zanedbaní byli. Všechny je hnali bez přetržky. Vždycky říkám, že Hitler, ten jeho režim, to bylo ďábelské. Ale ti lidé nemuseli být takoví.“
„Bylo mně sedm a půl roku. Začala jsem tam chodit do obecné ukrajinské školy v září. A v březnu 1939 k nám pozdě odpoledne přišli nějací páni a mluvili s tatínkem. A i když jsem byla dítě, tak jsem cítila, že se něco děje. Pak byl doma ruch a asi za další dvě hodiny pro nás přijel vůz tažený koňmi. Odvezli nás do Perečína. Jeli jsme prakticky bez ničeho. Chvíli jsme tam pak čekali na nádraží a potom tam byl přistavený emigrantský vlak. Asi v deset hodin večer jsme nasedli do toho vlaku a pamatuji se, že ještě než jsme vyjeli, tak ten vlak ostřelovali Maďaři. S maminkou jsem ležela na podlaze. To byly takové škaredé dřevěné vagony. Měla jsem velký strach, jak po nás stříleli. Asi před deseti lety jsem tam byla a navštívila jsem tam svou kamarádku z té předválečné doby. A to Zakarpatí je moc krásný kraj, a tak mně přišlo líto, že jsem tam nevyrůstala. Marici (pozn.: kamarádka) jsem tedy říkala, jaký by to asi bylo, kdybych zůstala tehdy tady. A ona mně říkala: ‚Nebylo by vůbec nic, protože Maďaři všechny z Haliče, co tam zůstali, postříleli.‘ Takže bychom už nebyli mezi živými.“
Jaroslava Struková se narodila 8. září 1932 v Užhorodu na Podkarpatské Rusi, která byla tehdy jednou ze samosprávných částí Československa. V březnu 1939 musela se svými rodiči uprchnout před maďarskou okupací. Emigrantský vlak, do kterého rodina v Perečíně nastoupila, byl ostřelován. Pamětnice posléze prožila druhou světovou válku v Protektorátu Čechy a Morava, v Brně, kde žije dodnes. Rodina našla azyl díky fungující ukrajinské komunitě. V 50. letech se jí a jejích blízkých dotkla Akce P. Totalitní režim se snažil zlikvidovat řeckokatolickou církev. Řeckokatolíky na základě zmanipulovaného církevního sněmu v Prešově v dubnu 1950 sjednotil s pravoslavnou církví. Pro náboženskou příslušnost a ukrajinský původ měla Jaroslava Struková a později i její syn problémy s přijetím ke studiu.
